Otevřený dopis paní Ivance Deváté

Od dětství rád čtu a vděčím za to svým rodičům, kteří mne a bratra Jiřího k lásce ke knihám cílevědomě vedli. Přečetl jsem jich za svůj život jistě stovky, těžko bych to spočítal a všechny mi daly na mé pouti světem mnoho rad a zkušeností, které bych jinak sbíral draho a za daleko těžších podmínek a obětí. Poskytly mi poučení, pomáhaly při práci, rozšířily duševní obzor, nalévaly do duše naději a v těžkých chvílích dokázaly potěšit ducha a pozvednout náladu tím vzácným kořením života, humorem a smíchem.

Právě tomuto literárnímu oboru, dnes zvlášť potřebnému, chci věnovat následujících pár řádků jako studnici, z níž díky peru vynikajících autorů čerpáme živou vodu dobré nálady a úsměvů, ba i homérského smíchu. Tento nevysychající zdroj neustále doplňují tisíce moudrých a vtipných mužů a žen z celého světa. K nim se řadí ovšem i desítky našich, českých a z těch dlouho byl mým nejoblíbenějším jen čtyřlístek Hašek, Čapek, Poláček a Nepil, než vykvetly na našich luzích další autorské květy a daly mi poznat, jak se píše dnešní nový humor.

Jsem členem čtenářské obce Městské knihovny a díky elektronickému propojení všech jejích poboček, mám celý její tesaurus ( z lat. - poklad, pokladnice) doma na monitoru svého PC, i když jen v titulcích. Tak jsem postupně objevil další, mně dosud neznámé autory brilantního slohu a tak přibyla mezi mé favority i další jména jako Pavel Frýbort, Simona Monyová, Blanka Kubešová, Jaroslav Velínský, Alena Jakoubková a také Ivanka Devátá.

Bohužel, ti dva první už nikdy nic nenapíší, jsouce již kdesi na nebesích. Jednoho tam zavolal Bůh a druhou poslal žárlivý manžel, takže zbývají jen čtyři. Tedy, ne že by nebylo dalších, ale těch šest jsou mí favorité a z nich je mi nejbližší paní Ivanka Devátá. A tím se konečně dostávám k tomu, co slibuji v názvu titulku, k následujícímu veřejnému vyznání.

Vážená paní Devátá,

dovolte mi, prosím, abych, nemaje možnosti vyznat Vám svůj obdiv a vděčnost za Vaše dílo osobně a neznaje Vaší adresy, tedy ani písemně, učinil tak tímto otevřeným dopisem. Tenhle způsob komunikace prostřednictvím medií, je v dnešní době velmi populární zejména mezi i politickými soupeři a tak doufám, že to z výše uvedených důvodů nebudete pokládat za nepříjemné, či dokonce nevhodné. Ostatně, obsah je charakteru pozitivního a jediné emoce, které může vyvolat je potěšení na Vaší straně, což je jeho cílem, či závist ostatních autorů kterou nepředpokládám, maje je za lidi milé a laskavé, jako jejich díla.

Když jsem v seznamu knih Městské knihovny poprvé spatřil Vaše jméno, byl jsem zvědav, jde-li o tutéž Ivanku, kterou jsem dávno znal jako jednu z našich půvabných hereček, a netušil, že také píše a navíc tak pěkně. Potvrdila mi to teprve „Vůně posečené trávy“, kterou jsem přečetl jako první z Vašich knížek. A tu jsem si pomyslel, jaké štěstí to máme, že u Vaší kolébky stály nejen bohyně Afrodité a múza Thalia ale i ta, co měla v popisu práce literární činnost (že by Kaliopé?).

Jenže se ptám, co bude dál, když jsem všechny Vaše knihy už přečetl! Mohu se nadít, že se od Vás ještě dočkám další dávky elixíru života? Jsemť, milá paní Ivanko, narozen o celou řadu let dříve, než Vám požehnaly ty tři sudičky (pročež mi, věřím, to důvěrnější oslovení prominete) a tak mi mnoho času už asi nezbývá.

Vím, že odpovědět mi nemůžete, protože se o tomto článku sotva kdy dozvíte. Přesto ale doufám, že jsou davy ostatních, kdo na Vás naléhají prosí o další historky a že jejich i moje prosby nebudou „oslyšány.“

Prosím, pište pilně dál a nechť Vám k tomu slouží dobré zdraví a veselá mysl, jež je podle starého přísloví, sama o sobě již jeho polovinou. To Vám upřímně a ze srdce srdečně přeje

Váš věrný čtenář
Luděk Ťopka z Prahy....

(.... jenž se snaží také něco občas vyplodit, ale u jehož kolébky, pohříchu, nikdo nestál.)

***

Zobrazit všechny články autora