Šuplík plný legend a pověstí

 Legenda o hradu Klep

Zatímco Oráč vštípil svým následníkům péči o pole, kraj kolem horní Oharky slynul bohatstvím dobytka a množstvím šťavnatých luk, která sloužila za pastviska. Asi proto přijal tamější lid jméno Lučané. Byl to lid hrdý, bojovný a vládcem se mohl stát, jak paměť rodu po pokolení přikazovala, jenom nejudatnější a nejodvážnější z nich.

V době, kdy se po Křesomyslovi na Vyšehradě podle synovského práva ujal vlády rozvážný, ale bázlivý Neklan, vybralo si Lucko Vlastislava. Hoj, to byl naopak jezdec i válečník nad jiné! Ve svých šestnácti letech dovedl zkrotit nejbujnějšího hřebce a bez sedla jej hnát lučinou, až hříva i mladíkovy vlasy v jedno větrem splývaly...

Nejinak si Vlastislav vedl s mečem nebo kopím a nejinak uměl rozhodovat - rychle, bez bázně, ale také bez rozmyšlení a s prchlivostí mládí. Lučané si ho však v krátké době zamilovali, neboť on to byl, kdo je vedl k válečným výbojům do jiných krajů, a s ním se veselili po vítězné bitce nad kořistí, nebo podařilo-li se rozmnožit stáda. Neklana Vlastislavovy činy znepokojovaly. Sám mírný, rád by měl pokojného souseda. Ale mládenec, jako by znal nerozhodnost a bázlivost knížete, začal sbírat své divoké pastevce, vtiskl jim do ruky zbraně a pustošil kraj směrem ku Praze. Samoty, osady i tvrze se vzdávaly jedna za druhou jezdeckým tlupám, a když se Vlastislav přibližoval k Labi, dal vystavět mezi vrchy Medvězí a Připek pevný hrad, který nazval svým jménem. Ani to mu však nestačilo. Jednoho dne zavolal Lévu, příbuzného, a řekl: "Je na čase, abych vlastníma očima mohl zjistit, co se v Praze děje a co na nás Neklan chystá...

Běž, Lévo, a najdi vrch, odkud by bylo vidět až k Vyšehradu. Tam hned postavíme další hrad.. "

Jak Vlastislav rozhodl, tak Léva učinil. Nalezl jižněji špičatý, do daleka viditelný vrch, osadil ho lidmi a začal na něm stavět hrad. Pražanům bylo Lévovo počínání trnem v oku. Snažili se Lučany z příhodného místa vypudit, ale marně. Až když byl hrad skoro dostavěn, přilehli s větším vojskem k jeho dřevěným palisádám a pustili se do obléhání. Na takový způsob boje nebyli Lučané zvyklí.

"Vždyť nás tady pomordují jako myši v díře?" stěžovali si.
"Raději bychom se bili venku, kde mají koně větší rozběh …"

Ani Lévovi se vyhlídka na obléhání nezamlouvala, proto všem poručil, ať se připraví k boji a jen ženské se směly ukrýt v hradních srubech. Potom dal otevřít palisádu. Jako smršť se vyřítili Lučané na koních i pěší na překvapené Pražany a začali se probíjet jejich řadami. Ale na každého luckého bojovníka je přesila nepřátel a paže umdlévají. Zda-li by přece jen nebylo lepší bránit se za hradbou? Proto už někteří začínají couvat, zahazují štíty, hledají cestu k bezpečí...
"Zpátky! Do boje!" ozval se však najednou ženský křik z palisád. To Lučanky povzbuzují své válečníky. Ty nejvíc rozkacené však vyskočí na hradbu. neslušně ukazují pod sukně a křičí: "Nebo se běžte schovat sem, zbabělci!"

Mužským se studem nahrnula krev do tváří. Rázem přestali myslet na ústup a tak se do Pražanů pustili, až je v krátkém čase rozprášili jako plevy. Lučané tedy svůj hrad uhájili a kronikář jen dodává, že mu dali jméno Klepý pro onu ženskou hubatost, klevetu a klep, které tak napomohly k vítězství.

Dnes je hrad znám pod názvem Házmburk.

Milena Horáková