Bereš mi rty
aneb ®ivot s láskou a poezií
Bereš mi rty - to je další kní¾ka ostravského básníka, publicisty a pøekladatele Karla Vùjtka (nar. 1946). Vyšla o prázdninách v nakladatelství Studio K, a jak to u¾ dnes bývá s finanèním pøispìním sponzorù. Myslím si, ¾e ka¾dý autor je nadšený, kdy¾ v ruce dr¾í ještì tiskárnou vonící "vlastní dítko". Cesta k nìmu je obvykle dlouhá a trnitá. Jak to je v pøípadì Karla Vùjtka a jeho "Rtù"?
"Rukopis, který pøipravil k vydání PhDr. Milan Blahynka, CSc., le¾el nìkolik let hotový vèetnì ilustrací. K vydání chybìlo dnes to zásadní - peníze. Letos zjara jsem se v místním tisku doèetl, ¾e mìstský obvod Radvanice a Bartovice, ve kterém bydlím, vyhlásil výbìrové øízení na poskytnutí grantù. Pøihlásil jsem se a komise vybrala i mùj projekt. Pak u¾ šlo všechno velice rychle."
Kdo se v knihkupectví podívá na obálku nové kní¾ky (návrh Štìpánka Bìlovská) s kresbou ostravského výtvarníka Zdeòka Vyslou¾ila (nar. 1952) zjistí, ¾e se jedná o výbor z døíve vydaných knih a také, ¾e jde o milostnou poezii. Proè se k nim takto vracíš?
"V dobì, kdy jsem se tím nápadem zaèal vá¾nìji zabývat, uplynulo od vydání prvotiny více ne¾ tøicet let. Kromì toho jsem mìl „v šuplíku“ verše, které dosud kni¾nì nevyšly, a dobou svého vzniku i svým charakterem patøily do okruhu mých pìti pøedcházejících kní¾ek.
A proè právì výbor z poezie milostné? Ka¾dá z mých pøedešlých kní¾ek byla svým zpùsobem o lásce. Rukopis, který mám rozepsaný, je však trochu jiný. Kdy¾ u¾ jsem byl pasován literární kritikou na lyrika a ještì k tomu bytostného, je to pochopitelnì opìt lyrika, ale spíš reflexívní èi meditativní, chceš-li. I kdy¾…"
Myslíš si jako já, ¾e v ka¾dém vìku - i v tom seniorském má èlovìk právo a dispozice na velkou lásku?
"Dopovím svou nedoøeèenou odpovìï z pøedchozí otázky. I v tomto rukopisu jsou milostné verše a nejde o vzpomínky na minulost."
Mít pøes šedesát v 21. století znamená v mnoha pøípadech ještì plnou aktivitu - v práci, v lásce. Nechystáš se náhodou v blízké budoucnosti vydat sbírku, jejím¾ lyrickým já bude jedinec vyššího støedního vìku?
"Takhle prvoplánovì neuva¾uji. Ale jak u¾ bylo øeèeno, jsem lyrik, tak¾e tomu vlastnì tak asi bude.“
O básnících si mnoho lidí myslí, ¾e jejich sbírky jsou vlastnì deníèkem autorových pocitù a zá¾itkù. Jak je to v tvém pøípadì? Je tøeba všechno pro¾ít v reálu, nebo nìkdy si básník vystaèí s fantazií a zkušenostmi jiných, které ho pocitovì zasáhly?
"Kdy¾ jsem psal poémy Báseò pro soprán a Skøivánek, bylo tomu samozøejmì adekvátnì námìtùm. Zatím co s Annou a Janem z pøíbìhu Skøivánka jsem se pøed
mnoha lety osobnì potkával, u Básnì pro soprán jsem našel inspiraci v hudbì a fejetonech Leoše Janáèka .
A také ve vzpomínkách malíøe Jana Václava Sládka, pocházejícího z Hukvald. Kdo si kní¾ku pøeète, urèitì v ní najde i autora a jeho osobní zaujetí umìním a láskou. Ale jinak jsem si všechno poctivì od¾il. Aèkoliv, kdo ví… Jo, ¾ivot je krásný..."
V Ostravì ses narodil, dlouhá léta tady ¾iješ, ale dìtství a mládí jsi pro¾il v nedalekých Klimkovicích.
"Ostrava v mém rodném listu, to je zábøe¾ská porodnice, kde se pozdìji narodily také všechny moje dìti. Do Klimek, jak s dìtmi Klimkovice dùvìrnì nazýváme, jezdím rád a v¾dycky mì to bere za srdce. Mám tam pøíbuzné, kamarády, spolu¾áky, napsal èi pøelo¾il jsem v nich nìkolik knih. Ale nejkrásnìjší jsou vzpomínky… ®il jsem v tìsné blízkosti domu, ve kterém se odehrával dìj románu Jarmily Glazarové Roky v kruhu. V mém dìtství tam opìt bydlela rodina lékaøe a s jeho kluky jsme si hráli na zahradì, která bývala velkou pýchou MUDr. Podivínského. Mìl v ní dokonce vybudovaný okrasný bazén. Dùvìrnì znám i dìjištì románu Vlèí jáma a dalších míst spojených se spisovatelèiným ¾ivotem. O konkrétních lidech ani nemluvì. V mém dìtství a mládí v našem mìstì i v širším okolí, Ostravu nevyjímaje, ještì ¾ili. Pøed nìkolika lety jsem si ovìøil, jakou mìla spisovatelka vynikající pamì». Podle jejích kní¾ek se dá putovat krajinou jako podle dnešní GPS. Dokonce spolehlivìji.
Malý pøíklad: z dìtství jsem si pamatoval bo¾í muka, postavená u polní cesty za mìstem. Kdy¾ jsem je pøed èasem nenašel, tak jsem byl ochotný uvìøit, ¾e jsem se spletl, ale pro jistotu jsem se znovu zaèetl. A ejhle, Jarmila Glazarová je lokalizovala pøesnì do tìch míst, ve kterých jsem si je pamatoval, a kde pozdìji našemu kolektivizujícímu zemìdìlství pøeká¾ela."
V dnešní dobì vychází taková spousta knih, ¾e se v nich ètenáø tì¾ko orientuje. Nìkdy marnì hledá kvalitu. Co bys kromì své nové kní¾ky doporuèil mnì a dalším lidem k ètenáøskému po¾itku?
"Mám rád technické památky a mou velkou láskou jsou šachty, haldy, kolonie… Právì v tom spoèívala jedineènost Ostravy. Pokud je nìkdo naladìn na stejnou notu, urèitì pro nìj budou zajímavou kní¾kou Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru a po¾itkem nové vydání Filgasovy Zapomenuté Ostravy. Díla stejnì jedineèného jako stará Ostrava. A stejnì jako na ni se zapomíná i na Josefa Filgase - zatím jsme se nezmohli ani na to, abychom jeho jménem pojmenovali ulici. Tøeba k tomu bude pøíle¾itost na Nové Karolínì, i kdy¾ nevím, jestli právì tam by se teï Josefu Filgasovi zrovna líbilo."