Quido prožil Podzemní město
Se Zbyškem Středou o jeho otci

Poláčkův román Podzemní město nemá souvislou dějovou linii, spíš jsou to obrázky ze života vojáků v zákopech na nehýbající se ruské frontě kdesi na Volyni. Ústřední postavou je až do poloviny románu vojín Maštalíř, který projevuje obchodní nadání i v tomto podzemním městě. Znovu se setkáváme se Štědrým, Wachtlem („v dunivém hlase Wachtla se ozýval velitel hasičské jednoty, zpěvák a piják piva“), Rabochem, starostou města knihkupcem Oktávcem („ještě stále prochází ulicemi okresního města s loveckou puškou, následován křivonohým jamníkem“), správcem Wagenknechtem („dbal toho, aby zákop byl čistý jako ulice v okresním městě“) i ctižádostivým učitelem Králem, teď už poručíkem, poznáváme i nové postavy jednoročáka Bureše, vojína Andrlíka a cukráře Trachtu, četaře Náhlovského, ale taky Habětína, někdejšího zločince, nyní však ve zkarikované podobě jako rakouského válečného hrdinu. Dozvídáme se i o organizované návštěvě vojáků v nevěstinci...

V červenci roku 2010 poslouchám vyprávění tehdy 91letého Rychnováka o jeho otci Quidovi Středovi, který Poláčkovo Podzemní město prožil na vlastní kůži v krábnech (z německého Graben = příkopy, zákopy). Původem z Hronova, synovi vyučeného sklenáře a uměleckého malíře skla, který ve Vídni vystudoval obchodní školu wertheimku. Těsně před 1. světovou válkou byl jednou židovskou hronovskou firmou poslán na tři roky do Srbska, kde se otevírala textilní fabrika, a tam ho zastihla mobilizace. Narukoval do České Lípy, tehdy německého města, tak jako rychnovští rekruti a i Karel Poláček. Se stejným královéhradeckým plukem v XVI. Marschkumpanie šel na frontu do Ruska a i on tam v Českém a Ruském Malíně v oněch krábnech prožil skoro dva roky. „Jenže pak se dostávali k moci komunisti, na srbské frontě to začalo krachat. Vojáci o sobě věděli, že tam jsou Rusové a támhle Češi, chodili s Rusy ke společné studánce pro vodu. Tatínek říkal, že to, co Poláček popisoval, bylo naprosto pravdivé a přesné. K té knize se vracel nejčastěji, sám vyprávěl o zvláštní věci z doby konce srbské fronty. S kamarádem udělali plakát a šli ho pověsit na dráty u zákopů, aby Rusové věděli, že to krachá. Oni je ale ostřelovali, kamarádovi vystřelili oko, a protože byla příšerná zima, tu noc prožili na místě. Pak kamaráda táhl zpátky, těžce se přitom nastydl, až se dostal do špitálu ve Vladimiru Volynském. Tam prodělal ledvinový záchvat, a protože se to dostalo k srdci, zemřel a dali ho do márnice. On se tam ale v noci pod lajntuchem probudil, měl na prsou modlitební knížku a ruce svázané růžencem, ještě ho mám schovaný. Nahej se z márnice dostal, zabouchal na dveře k jeptiškám, ty řekly, že to je zázrak a ať se jde pomodlit. To odmítl, a protože byl zmrzlý, chtěl do postele a ony – uražené – ho nechaly bez pomoci. Naštěstí přišel německý kněz polského původu, a protože táta byl němčinář, tak se s ním dohodl, farář mu dal napít a zachránil ho. Z polního špitálu se dostal na doléčení do Krakova, z nemocnice ho poslali na krakovské nádraží, s plnou polní a flintou nastupoval do elektriky, ale dostat se do ní nemohl. Na chodníku stál nějaký plukovník, ten tu elektriku zastavil, všichni museli vystoupit a ta ho samotného – těžce nemocného s ledvinami – odvezla na nádraží. Dojel až do České Lípy, tam za ním do špitálu přijela maminka, a protože spolu chodili a psali si, vzali se a v roce 1919 jsem se narodil já,“ dodal Zbyšek Středa a tady končí pravdivý příběh z podzemního města.

Josef Krám