Byl to dùkaz o pøevtìlení?
Nìkdy v kvìtnu 1981 se v Ústí nad Labem utopil padesátiletý mu¾. Jeho tìlo našli rybáøi v Labi, kdy¾ klesla voda, zaklínìné mezi kameny.
U¾ šedivý a tlustý mrtvý mu¾ nenesl na tìle význaènìjší stopy násilí. Pitva navíc prokázala, ¾e se mu¾ nejprve utopil a poté teprve bylo jeho tìlo smýkáno mezi kameny. Naposledy byl vidìn po bouølivé rodinné oslavì, kdy notnì podnapilý vstal od hostitelova stolu a po¾ádal dva své synovce, aby ho doprovodili ze Severní Terasy a¾ do Støekova, co¾ byla nesmírnì dlouhá pìší noèní pou», pøi ní¾ by byli všichni tøi nuceni pøejít jeden ze dvou mostù pøes Labe. Mrtvý mu¾ mìl v zadní kapse kalhot penì¾enku s nìkolika stokorunami, co¾ vyluèovalo loupe¾ný motiv, pøípadnì i následný vra¾edný útok. Oba synovci, jeden asi dvanáctiletý a druhý sedmnáctiletý, byli zadr¾eni vzápìtí po nalezení mrtvoly. Starší po nìkolikahodinovém výslechu pøiznal, ¾e svého strýce spolu s bratrancem okradli, ztloukli a poté ho vhodili do Labe ze ¾eleznièního mostu. Starší chlapec byl pak pøevezen do vyšetøovací vazby v Litomìøicích. Mladší údajný spolupachatel zprvu provedení vra¾dy popíral, ale pøi konfrontaci se starším bratrancem se nakonec pøiznal a putoval poté neprodlenì do diagnostického ústavu v Liberci. Byli pak od sebe na hony vzdáleni a nemohli mezi sebou jakkoli komunikovat. Další konfrontace se navíc u¾ neuskuteènily...
Jen¾e záhy nastala situace, kdy oba mládenci mìnili pøed vyšetøovateli výpovìdi nezávisle na sobì takovým tempem, a¾ èlenové kriminalistického týmu u¾asli. Jeden den se k vra¾dì pøiznávali, druhý den ji naopak rozhodnì popírali. Nìkdy shodnì tvrdili, ¾e se svým strýcem nedošli vùbec k mostu, ¾e ho zanechali pod zatáèkami státní silnice u staré hasièské zbrojnice, to byla nejèastìjší výpovìï. Pøi dalším výslechu naopak tvrdili, ¾e ho doprovodili pøed most, kde ho zanechali. Jindy øíkali, ¾e ho okradli a poté z mostu shodili. Nìkdy v prùbìhu prázdnin jsem byl pøizván jako znalec k tomuto rozporuplnému pøípadu, abych se pokusil zjistit motiv neustále se promìòujících výpovìdí. Sotva¾e jsem provedl s mladším chlapcem vstupní rozhovor, došel jsem k názoru, ¾e jeho inteligence se pohybuje nìkde mezi zøetelnou slaboduchostí a debilitou. Napadlo mì, ¾e vyu¾iji hypnotizaèní procedury k odstranìní psychických bariér, abych se koneènì dozvìdìl, zda strýce zabili, èi ho jednoduše nechali jít, a z jakého dùvodu mìnili výpovìdi. Zaèal jsem s hypnotickou regresí, abych Julka pøivedl do onoho kritického období, v nìm¾ svìdkové naposledy vidìli jeho ¾ivého strýce. Jevil se ponìkud tì¾kopádnì, tak¾e jsem ho nechal le¾et na ordinaèním gauèi a dovolil mu, aby mìl zavøené oèi. Nasugeroval jsem pak nìkdejší situaci rodinné oslavy. Julkova tváø pøi tìchto vzpomínkách naráz nesmírnì citovì o¾ila. V jeho nitru vskutku znovu vyvstala dávno u¾ zapomenutá scéna, v ní¾ ještì nebyl v dìcáku a jeho bratranec nesedìl v base, ale byli oba dosud na svobodì mezi svými. Julek toti¾ miloval svou poèetnou rodinu, proto¾e mu, jako všem Romùm, skýtala citovou ochranu vùèi vesmìs nepøíjemnému vlivu spoleènosti bílých gád¾ù. Navodil jsem sugescemi situaci pøi závìru oslavy a ptal jsem se pak Julka, co se právì v bytì dìje. Strýc Roman øekl, ¾e máme jít s ním, proto¾e se potácí, tak jsme šli, øekl Julek a po chvíli pokraèoval: Kdy¾ jsme pøišli k hasièárnì, poslal nás domù, nebyl u¾ opilý. My jsme se vrátili, ale to u¾ všichni spali, tak jsem si lehl k bráchovi a spal jsem taky. A De¾o si lehl k Marice, ta u¾ na nìho èekala. Kdy¾ jsem však na magnetofon zachytil u¾ spontánní Julkovo pøiznání, vidìl jsem, jak je jeho tváø sta¾ena znovu pro¾itým dìsem. Katarze dosud nenastala, pro¾itá hrùza a strach byly tedy vìtší, ne¾ se dalo oèekávat. Napadlo mì proto, ¾e bych mohl Julka pøevést hypnotickými sugescemi do ¾ivotních okam¾ikù, v nich¾ snad byl nejš»astnìjší, aby se zklidnil, a teprve poté ho navrátit do bdìlého stavu, èím¾ bych se vyhnul riziku pøípadného nového traumatu po ukonèení hypnotického transu. Øekl jsem tedy: Budeš se cítit š»astný, vstupuješ do minulých let, kdy jsi byl nejš»astnìjší s maminkou, pøíbuznými a kamarády, èas bì¾í dozadu, jsi ještì velmi malý, je léto, je teplo, je ti pøíjemnì… Pozoroval jsem jeho tváø, rozzáøila se a vskutku vypadala š»astnì. Jeho nitro zøejmì vyfabulovalo obrazy o štìstí, jak je vnímala romská komunita. Jen¾e pak jsem vypozoroval, ¾e se v Julkovì mysli dìje znovu nìco nepøístojného. Jeho tváøí pøelétaly chmury, pìsti se køeèovitì zatínaly a konèetiny se dávaly do pohybu. Co se dìje? zeptal jsem se mírným hlasem, abych ho nevyplašil z nasugerované nirvány. Zùstal jsem pak zcela šokován, kdy¾ mi odpovìdìl nìmecky: Ani se neptejte! - a pak ještì jaksi rezignovanì dodal: Asi bude pršet…
Nechápal jsem vùbec nic. Pouze fakt, ¾e v Julkovì mysli se odehrává nìjaký skrytý dìj, do nìho¾ jsem náhle nechtìl zasahovat. Jednak ze šoku, kdy¾ jsem slyšel málem debilního chlapce mluvit perfektnì nìmecky, jednak z náhlé pøedstavy, ¾e se pøede mnou odvíjí zøejmì nìjaká metafyzická událost, její¾ koøeny se mi zøejmì nikdy nepodaøí stoprocentnì obna¾it. Rozkol mezi imaginárními milenci, z nìho¾ jsem slyšel pouze Julkùv monolog, se bìhem dalších minut stále více prohluboval, a¾ se Julek koneènì smutnì a rezignovanì zeptal: Wann f(a)hrst du nach Deutschland? (Kdy se vracíš do Nìmecka?) Posléze zaznìla poslední, málem plaètivá otázka, pøi ní¾ opouštìní mu¾i sázejí obvykle vše na poslední kartu: Kdy se opìt uvidíme? Odpovìï Helgy nebyla zøejmì nijak povzbudivá, proto¾e se po Julkovì tváøi po chvíli mlèení a zatínání pìstí koulely slzy jako hrachy. Poté produkce nìmeckých slov definitivnì ustala a na Julkovì tváøi se bìhem dalších deseti minut zjevil spontánnì opìt klid a mír. Èekal jsem, ¾e se z hypnózy sám probere, ale nestalo se tak. Z Julka jsem pozdìji u¾ nevypáèil nic, co by mohlo podat jakékoli vysvìtlení pøedchozí jen tì¾ko uvìøitelné události, je¾ probìhla v hypnotickém transu.
A¾ o mnoho let pozdìji, kdy jsem se zaèal dùslednìji a dùkladnìji zabývat nìkterými metafyzickými jevy a také se shroma¾ïováním jistých dùkazù mo¾nosti reinkarnace, mì napadlo velice bizarní, i kdy¾ naprosto neprùkazné rozuzlení: V souladu s u¾ jmenovanými zásadami reinkarnace je pak docela pravdìpodobné, ¾e duše nìjakého mrtvého nìmeckého vojáka si vzala za úkol èi dostala za úkol pro¾ít pøíští inkarnaci v nepøíliš š»astném ¾ivotì debilního romského chlapce, aby i ona okusila v praxi bezmocného ¾ivota tìch, které se jako údajnì rasovì ménìcenné pokoušela vyhladit. Jen tak se toti¾ mohlo stát, ¾e se nesmírnì intenzívní, by» negativní citový pro¾itek mladého nìmeckého vojáka udr¾el vcelku plasticky v ještì tak mladé Julkovì duši.
Z knihy Nejvìtší záhady svìta (Arthur C. Scott: Zázraèná vyléèení)
Jolana Vilémová
