Listování

Už druhá zima mne uvěznila sněhem v bytě. Mému chodítku se ve sněhu netočí kolečka a tak se vlastně děsně nadřu, protože ho poponáším přes to bílé nadělení - a ono krok co krok a já za ním skok co skok (dá-li se ten pohyb takto nazvat) - no, je to trudné cestování. Tam - tedy do krámu pro nejnutnější zásoby to ještě jde, to jdeme nalehko, ale zpět naloženi pitím a chlebem a něčím dalším - joj! V tom nadhazování si pomáhám nohou a tak mám trvale na stehně obrovské modřiny.
Ty první sněžné dny to dokonce bylo tak obtížné, že jsem jedním kolečkem jela ve vyjeté brázdě po kolu auta a ta dvě zadní stejně musela nadhazovat – v tom za sebou slyším auto a říkám si "tak si počkáš, sedíš si v teple a jede ti to samo a já tady bojuji o každý metr" ale pak jsem změkla, uhnula do závějí, že ho nechám projet. No a nastojte! byli to městští policajti, popojeli, těsně ke mně, vyskočili, Pejska (chodítko je Pejsek, protože se mu musí z bláta mejt nožičky jako pejskovi) naložili do kufru, babku trmácelku (to jest mne) naložili na zadní sedadlo, nákup si vzal jeden na klín a "kde, paní, bydlíte?" Zavezli mne až před dům, všechno to nadělení bez ohledu na váhu dopravili až ke dveřím a to vše s úsměvem. Povedlo se mi jim pak na služebně telefonem poděkovat.

Ale to jsem se zapovídala docela mimo plán - protože jsem vlastně chtěla napsat o tom, co jsem díky tomu domácímu vězení celou tu zimu dělala. Tady u nás je místní knihovna dost ubohá, to, co stálo za přečtení jsem početla za první dva roky, o novinkách, na které už nemám peníze, jak jsou drahé, si mohu jen nechat zdát - oni ty korunky v knihovně nemají taky. Časopisů mám předplacených dost a dostávám je do schránky, takže se k nim dopravuji bez potíží se sněhem, ale ty na celý týden zdaleka nevystačí a tak jsem se rozhlídla kolem sebe - propáníčka, vždyť mi ta četba roste na policích do stropu, některé knížky jsem nečetla
třicet i více let!

A zkusmo jsem se je snažila spočítat, ale brzo mne přešla energie. Vždyť to sbírám a kupuji od své první životní a později vydělané korunky - a tak jsem se vzdala počítání na těch policích, co mají ještě zadní řady - a je těch písmenek tady ke třem tisícům. Však při mém častém stěhování jsem postrachem těch silných chlapů, co to v banánových krabicích nosí a nosí a konce ty škatule neberou.

A dala jsem se do čtení. Docela mne překvapilo, že se člověku časem mění vkus. Kdysi oblíbení miláčci najednou ztratili na zajímavosti, některé, které jsem kdysi přečetla spíš proto, že autor byl chválen a dojíkala jsem se k poslední stránce moc ráda - vida! Teď jsem se začetla a bylo to zajímavé. A samozřejmě beze změny zůstali ti, kteří opravdu "píší" - lidské příběhy s pochopením pro smutek i radost. Světová kvalita, co se nemění. Mám já tu knihovnu v policích poskládanou více méně podle rodných zemí autorů, ale nejsem zaťatá - někteří citově patří k sobě bez ohledu na rodný jazyk. No a dvě místa v pokoji jsou vyhrazena "miláčkům", na které mi stačí jen se podívat zvenčí na hřbítek a hned je mi lépe.

Já bych co do množství mohla klidně založit i pobočku místní knihovny - ale nemohu. Jednak by mi s každou odnášenou knížkou trhali kus srdce - a pak, já čtu s umytýma rukama a nikdy nad knihou nejím. A když si vzpomenu, jak vypadají knihy veřejně půjčované - až se je nechce brát do ruky! Takže málokomu půjčuji. Můj syn měl donedávna přítelkyni, sama vášnivá čtenářka se na tu mou knihovnu vrhla s jásotem. Za nějaký čas její nadšení ochablo. Já jsem si z té její ráda půjčovala, má ji trochu jiného složení než já a tak mi přišlo hloupé sama brát a jí nepůjčit nic - vyptávám se, syn se ušklibuje, holka se kroutí v rozpacích - no a pak to z ní vylezlo: když já se nemohu soustředit na čtení, jak pořád hlídám, abych měla čisté ruce, neohnula roh, i napít se bojím - já si v těch tvých knihách pro samé obavy, abych ti je vrátila v pořádku prostě nepočtu.

Pravda je, že jsem dokonce takhle mohla kupovat dětem dárky k vánocům - u nás bez knížky nebyly vánoce a u mne to od dětství platilo stejně - prostě jsem vybírala čtení pro ně, ale současně jsem si každou s chutí přečetla, aniž by obdarovaný jen smítkem tušil, že není "rovnou z pultu". To taky byly jediné knihy, které jsem dovedla "zradit" a dát z domu. Co ta ruka schvátí - nikdy nenavrátí! Tak já to mám. Tištěný papírek je mi svatý, už se s ním nedokážu rozloučit.

Takhle jsem se vyznamenala ještě jako mladičká začínající herečka. Měla jsem něco mezi kamarádem a pokušitelem - pořád jsme se nemohli rozhodnout, jestli jsme jen kámoši, nebo něco víc, ale pěkné to bylo. Bydlel, budoucí doktor, na fakultě v kamrlíku, protože se mu náramně jako chlapci z chudé rodiny hodilo, že má nejen bydlení, ale i práci - staral se fakultě o pokusná zvířata. A tak jsem farmařila s velkou chutí s ním.

Blížily se jeho narozeniny a já jsem koupila pěkně buclatou knížku od Maxence van der Meersche Těla a duše - a udělala tu chybu, že jsem si ji předem přečetla. Kdepak začínající láska! Neměl šanci! Mám ni dodnes.

Naďa Vencovská

Další články autorky