Nic není krásnìjšího nad ní!
Se zájmem ètu knihy od svého dìtství a dìkuji ka¾dému autorovi èi autorce, kteøí usilují o jazykovou èistotu, peèují o naši milovanou èeštinu, proto¾e není ¾ádným umìlým jazykem, ale prošla svým vývojem a¾ do souèasné podoby. 
Vím, ¾e anglicky mluvícímu svìtu vadí její háèky a èárky, krou¾kované "ù", ale v tom je její krása, odpovídající našemu naturelu. Kdesi jsem u¾ napsal, jak se napøíklad Tomáš Ba»a pøi návratu do své vlasti po listopadu 1989 tìšil do svého Zlína, ale on zároveò vzdal tehdy velký hold našemu jazyku, kdy¾ pravil: "Tìším se na svùj Zlín, Zlíneèek, Zlínek, Zlíneèíèek... podívejte se, kolik má jen podob!" A tìm komunistickým nactiutrhaèùm snad právì to nejménì vadilo, kdy¾ jeho jméno chtìli vymazat nav¾dy z naší mapy jako nacisté jméno Lidic!
O takovou mo¾nost je napøíklad angliètina ochuzena! Pøesto se ve svìtì objevují noví a noví pøekladatelé z èeského jazyka, jezdí k nám do republiky zdokonalovat se v èeštinì a v¾dycky pøijde øeè na zkušenosti, jak nìkteré zdrobnìliny pøekládat, jsou nepøelo¾itelné! V tom je další kouzlo naší mateøštiny!
Kdy¾ nenacházím dostatek úcty k èeštinì, odkládám takovou knihu, pozná se hned po proètení nìkolika málo stránek, jak chudý jazyk ten který autor ovládá a navíc, jak doká¾e znièit jeho krásu, melodiènost, zvukomalebnost, kouzlo. Uchyluji se proto ke klasikùm.
Mnoho našich klasikù bych mohl vzpomenout - patøí k nim mùj milovaný Svatopluk Èech, který ¾il osm let v mé rodné obci Obøíství na Mìlnicku a ve své sbírce básní Etudy z domova mám o nìm tento verš:
"Jen v jeho myšlenkách mohu dnes spoèinout, nesmíš, mùj národe, nemù¾eš zahynout!" Jeho archaická èeština mne pøitahuje dosud, ètu-li Ve stínu lípy nebo jeho Sekáèe, které napsal nad obøístevskou oborou, kde v potu tváøe sekáèi kosili otavu…
Klasikem v jazyce èeském je pova¾ován právem Vladislav Vanèura, kterému plynou všechny vyslovené èi napsané vìty jako tichá øeka - vìtšinou klidná, ale rozbouøí-li se, pak i její vlny nabývají nejrùznìjších a nejrozmanitìjších rozmìrù! Pole orná a váleèná, Rozmarné léto, Poslední soud, Markéta Lazarová, Luk královny Dorotky, Obrazy z dìjin národa èeského nebo Konec zlatých èasù…Ètìte si v nìm, pøátelé!
Velmi èasto listuji v knize Pavla Eisnera "Chrám i tvrz", „Èeština poklepem a poslechem“ ètu si a inspiruji se vynikající knihou Františka Jílka "Vtipná èeština", miluji "Lidová rèení" Jaroslava Zaorálka, "Šmírbuch jazyka èeského" od Patrika Ouøedníka.
Mrzí mne, ¾e vcelku zapadla obdivuhodná kniha Jiøího Marvana "Brána jazykem otvíraná aneb o èeštinì svìtové", Františka Daneše "Èeský jazyk na pøelomu tisícíletí", novìjší je „Velký slovník floskulí“ od Vladimíra Justa, ale také "Velký slovník sprostých slov" od Karla Jaroslava Obrátila. Samozøejmì, ¾e se nemohu pøi své práci obejít bez Slovníku spisovné èeštiny, bývá èasto moji záchranou, kdy¾ najednou pøi své psaní zaváhám.
Za svými zády v knihovnì mám tìch nádherných pokladù vícero, na jejich vyjmenování by nestaèil rozmìr tohoto mého èlánku. Abych to zakonèil nìèím vtipným, pomù¾e mi další brusiè èeského jazyka, národem milovaný Karel Èapek, kdy¾ v jednom svém fejetonu napsal:
„Nìkdo vhodil dopis do schránky bez adresy a známky. No, to musí být »ulpas, potrhlo, cápek, pytlík, dromedár, budi¾knièemu a bo¾í døevo.“
Kdy¾ koneènì listonoš adresáta vypátrá, zahrne ho slovy:
„Èlovìèe drahá, tak to vy jste ten trumbera, ten bloud, to »ululum, ten pleticha, ten trumpeta, ten vrták, ten truhlík, ten makovec, to nemehlo, to trdlo, to pometlo, ten tulipán, ten jelimánek, ten pøetrhdílo, ten splašený, ten støelený, ten trhlý, ten seknutý a ten pytlem praštìný, ten nádiva, ten nekola, ten nekòuba, ten mr»afa, ten òuma, ten slíva a ten bambula, ten kašpar, ten janek, ten matìj, ten vanìk, ten kuba, ten popleta - co nám hodil do poštovní schránky to psaní bez známky a adresy?“
Karel Èapek byl mistr interjekcí, èili neohybných slov, která vyjadøují nálady, city, vùli mluvèího, jimi¾ nás dokázal doslova zaplavit. Tak¾e nemohu zakonèit jinak, proto¾e hodiny bì¾í a já tu cmrndám (také jedno hezké èeské slovo) u¾ pùl hodiny, kryndapána, kruciturci, jejdanáèku, propánajána, krucifagot, krucipísek, sakulente, ale staèí kouknout do té øádky knih a vytáhnout nakonec ještì Èapkovu Pohádku o trhovníku.
Nádhera! Vzpomínáte na toho trhovníka, který vezl do Náchoda perníková srdce a proti nìmu vystoupil loupe¾ník. Zatímco trhovník mlèel, jeho ¾ena trhovnice èi trhovkynì lála tomu Lotrandovi asi takto:
„Ty ancikriste, ty arcilotøe, ty Babinský, ty bandito, ty Barnabáši, ty bašibozuku, ty cikáne, ty èerchmante, ty èertovo kvíto, ty darebo, ty darmošlape, ty ferino,ty Goliáši, ty hasaèerte, ty Herodesi, ty hrdloøeze, ty hrubiáne, ty høíšníku, ty chachare, ty indiáne - co se to opova¾uješ, takhle pøepadnout poctivé a slušné lidi?“
Jak ten Lotrando staèil jen zašeptat zdrcený tìmi nadávkami, abecednì seøazenými a omlouval se:
„Promiòte, madam, nemìl jsem tušení, ¾e je ve voze dáma.“
A jak ta trhovkynì pokraèovala v naèaté abecedì svých nadávek:
„To se ví, ¾e dáma a jaká dáma, ty jidáši, ty Kaine, ty kriminálníku, ty kru»áku, ty krvo¾íznivèe, ty lenochu, ty lido¾route, ty lucipere, ty machometáne, ty metlo, ty mezuláne, ty mordýøi…“
A jak se Lotrando nestaèil omlouvat, v rozpacích hledal vhodná slova:
„Trešarmé, madame, silvuplé, ujiš»uiji vás svou lítostí…“
A jak se dáma nedala a dál pokraèovala výrazy od písmene „n“:
„Pakuj se necito, jsi nekøes»an, nelida, netvor, nezdoba a neznaboh, oukladník, partykáø, pirát,poberta, pohan, postach, prachkujón, , rabiát, raubíø, Rinaldo Rinaldini, satanáš, slota a sprostopášník, èelma, šibenièník a týgr, a ukrutník…“
A jak Lotrando u¾ na nic neèekal a dal se na útìk a jak za ním ještì znìly zbylé nadávky, které si ona trhovkynì – dáma nemohla odpustit:
„Vejtr¾níku, vlkodlaku, vra¾edníku, vyvrheli, zabijáku, zbojníku, zloduchu, zlodìji zlodìjská, zlosyne, zlotøilce, zuøivèe a ¾háøi…“
Teprve pak si oddechla a my s Karlem Èapkem také, proto¾e pøed tak vtipným mistrem pera musíme v¾dycky smeknout…