Malované opony
Nejen opony z Valu u Dobrušky, Rybné nad Zdobnicí i Rychnova nad Kněžnou v reprezentativní publikaci

Právě vyšlou 411stránkovou publikaci formátu A4 (a váze 2,34 kg) s názvem Malované opony divadel českých zemní a podtitulem Sbírka dokumentace opon letech 2005-2010 realizoval a k vydání připravil Jiří Valenta (*1927). Reprezentativní knihu, v jejíž redakci byli Bronislav Pražan a Vítězslava Šrámková, vydalo – cituji doslovně – Národní informační a poradenské středisko pro kulturu v Praze jako součást projektu Uchování a prezentace kulturního dědictví českého a světového divadla, podpořeného grantem Finančních mechanizmů Evropského hospodářského prostoru /Norska - části databáze českého a amatérského divadla.

Pečlivě připravená publikace je ojedinělá jak svým rozsahem, tak obsahem. Mějme přitom na paměti, že – tak se uvádí na straně 8, setkávali se s problematickými následky zákonných převodů památek do soukromého vlastnictví a s jejich necitlivým pekuniárním využitím i s naprostým nezájmem o jejich chátrání v troskách skladišť a v devastovaných prostorách. S politováním museli konstatovat, že zhruba jedna třetina opon, které dokumentovali, jsou dnes objekty zničené, ztracené nebo i zcizené. Mezi autory statí a komentářů najdeme mj. Františka Laurina, Přemysla Ruta a Milana Uhdeho, následují autoři lokálních charakteristik, uvedeni jsou i autoři citovaných materiálů a poděkování všem spolupracovníkům z archivů, muzeí, představitelům obcí, občanských sdružení a dalším.

Vlastní kniha začíná úvodem (Cesta za pokladem) a pokračuje 17 kapitolami, počínaje kapitolami O oponě obecně, Charakteristické rysy opon a dalšími, mj. Vlastenectví a vlastenčení, Loutková divadla. Závěr pak patří resumé, rejstříkům míst a doloženým oponám, jménům tvůrců a komentátorům opon. Knihu lze studovat soustavně, my vybereme: Kdopak ví, že v pořadí druhá (z roku 1804) opona Stavovského divadla byla dílem Josefa Bergera a že 21. prosince 1834 byla svědkem prvního provedení písně Kde domov můj ve Škroupově a Tylově Fidlovačce, v níž ji zazpíval basista Karel Strakatý v roli slepého písničkáře. Přidejme: Ve stejném představení zpívala roli Lidunky o větříčku vanoucím po lučinách i Henrietta Anna Joana Rettigová, doma zvaná Jetti, dcera M. D. Rettigové. Ostatně její tatínek se pak všude v Rychnově, kde bydleli, se pak chlubil výstřižkem z novin, v němž ji Čelakovský nazývá slavíčkem z českých luhů. Josef Krasoslav Chmelenský psal i o Henriettě Rettigové v České včele: Není možné slyšeti něco něžnějšího, jako jest píseň Lidušky do des z prvního obrazu Vane větřík po lučinách, nic srdečnějšího si pomysliti, jako píseň Mareše C dur ze čtvrtého obrazu Kde domov můj. Co se jejího hlasu dotýče, jistě každý uzná, že jest velmi líbezný, aneb, abych se tak vyjádřil, sladký. Její zpěv jest veskrze nenucený a lehký a k přáním jest jenom, aby silněji zpívala.“ Josef Kajetán Tyl ve zprávě o této hře dodal: Jelikož tedy o tom již dosti psáno, kdybychme tu o panně Retichové zmínku učiniti na povinnost sobě nekladli, kdežto ponejprv se ukázala obecenstvu. I zjevilať v něžné arietce, že nadána jest hláskem líbezným, ačkoli pro velké divadlo poněkud ještě slabým, a krásnou naději vzbudila. A tentýž autor v České včele: Konečně nám buď několik slov o panně Rettigové, která dnes ponejprv jako Lidunka vystoupila, pronést: Co se jejího hlasu dotýče, jistě každý uzná, že jest velmi líbezný, ano sladký. Její zpěv je veskrze nenucený a lehký.

Když už jsme v Rychnově, pak na str. 106 a 107 se píše o oponě v tamním Pelclově divadle, díle Emanuela Salomona svobodného pána Friedbergera Mírohorského z roku 1897.

V komentáři píše Jan Císař, že tato opona svým duchem jako byl vyrůstala z Poláčkova vidění okresního města (ostatně ve stejnojmenném díle své tetralogie věnované provinčnímu městečku si jí Poláček povšiml a zařadil ji do svého skvělého díla o českém klidném, nevzrušivém prostředí středostavovských měšťáků, obchodníků, na něž se přivalí katastrofa dějinného rozměru). Raději citujme Poláčka: Na oponě byly velmi pestrými a určitými barvami vymalovány výjevy ze života starých Slovanů. Jeden Slovan v úboru havíře právě vylézal z jámy s rozsvíceným kahanem. Na okraji opony ořezával vinař révový keř. Baculaté děcko se snažilo dosáhnouti hroznu. Malíř s velkou rozhodností vymaloval pahorek, na němž tančily dívky, oděné v jemné řízy, kolem hliněné modly. Stařec s načechraným vousem hrál jim k tomu na vyryto. Byly to důkladné obrazy, malíř nevynechal žádnou podrobnost. Buďme objektivní a citujme o stejné oponě z Památníku divadelní jednoty Tyl v Rychnově nad Kněžnou, 1902: V popředí opony zastoupeny dobře volenými karakteristickými figurami rolnictví i rybářství, lesnictví i hornictví, řemesla i domácnost, v pozadí pak na návrší v ladné skupině zříš musy českých uměn.
Zastavme se ještě na chvíli - v roli ševce Kroutila v této hře vystoupil Josef Alois Prokop, rodák z Liberka u Rychnova nad Kněžnou, Tylův přítel z mládí a později zakladatel První české divadelní společnosti pro venkov.

K oponě z Valu u Dobrušky je obrázek a fotografie na str. 172. My teď už víme, že ji namaloval neznámý autor pro tamní ochotníky podle tiskem vydaného obrazu Adolfa Liebschera, který patřil ke generaci Národního divadla. Co už v publikaci není, doplňme: Tuto oponu, natočenou kdysi v místním hostinci na dřevěném válci a jež patřívala valské divadelní Besedě, objevil na jaře 2004 obecní zastupitel a člen Besedy Pavel Kárník ve správní budově areálu přírodního divadla. Vědělo se jen, že tam něco takového je, a tak se rozhodli, že to vytáhnou…

Z těch stovek vskutku hodnotných zdokumentovaných artefaktů vyberme ještě jeden, nedávno na faře objevenou a špatně uskladněnou oponu, dílo Karla Nejedlého, který v letech 1910 – 1914 zajížděl do Rybné nad Zdobnicí (tehdy Německé Rybné) se svými přáteli. Rozměrná kompozice s venkovskou žánrovou scénou v podorlické krajině, olej na plátně 220 x 330 cm z let 1911-1913, byla namalována na zakázku tamních divadelních ochotníků.

Co závěrem? Především poděkování Jiřímu Valentovi, nositeli Zlatého odznaku J. K. Tyla. To je ten, který inspiroval v letech 2004-2006 založení Muzea českého amatérského divadla v Miletíně, realizoval sběr materiálů, stal se autorem scénáře expozice Národní divadlo českého Podkrkonoší a spolupracoval na její realizaci. V roce 2007 mu byla (společně s Vítězslavou Šrámkovou) udělena Cena ministra kultury za přínos rozvoji kultury. Podrobně o něm na

 http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=4535

Josef Krám