Pan Tatínek
(Nad právì vyšlou knihou Jiøího Macha Zle i dobøe)
Nebývá u nás bì¾né, aby vyšla kní¾ka o ¾ivotní dráze Èecha, který velkou èást svého ¾ivota – od roku 1948 – pro¾il v Austrálii. Vrátil se po sametové revoluci do své pùvodní otèiny, kde byl jeho rodinì navrácen komunistickým re¾imem ukradený majetek. 75stránková publikace, jejím¾ obìtavým editorem byl Václav Šplíchal, je dílem nespisovatele, po svých pøedcích vynikajícího podnikatele v Rychnovì nad Knì¾nou. To není klasická memoárová kní¾ka, kterou vydala Nová tiskárna Pelhøimov. Letošní aktivní tøiasedmdesátník Jiøí Mach ji psal postupnì a tì¾ce léta. Její název Zle i dobøe vystihuje s a¾ bezelstnou upøímností a otevøeností ¾ivotní dráhu hocha z vá¾ené rychnovské rodiny, tì¾ce posti¾ené dvìma totalitními re¾imy – fašistickým a komunistickým. Maminka ®idovka nepøe¾ila v prosinci 1943 Osvìtim (její jméno je na pomníku obìtem holocaustu pøed rychnovskou synagogou), tatínek se dostal taky do koncentraèního tábora za spolupráci s Amerièany (z nìj se dostal nemocný TBC a¾ v roce 1945). V kapitolce Shledání s tátou o tom autor píše: Jednou strýc s sebou pøivedl pána, kterého jsem neznal. Byl hroznì hubený, vyèerpaný, strejda k mému velkému pøekvapení øekl, ¾e je to mùj tatínek. Já jsem se naivnì zeptal: To je pan Tatínek? Nepamatuju se, ¾e jsem to slovo kdy slyšel, bylo to pro mì cizí slovo.
Sledovat osudy Jiøího Macha (i jeho tatínka, který se musel po válce tøi mìsíce mimo domov léèit) je velice pouèné. Nakonec tatínek usoudil, ¾e bude dobré, aby obì dìti – Jiøí a jeho sestra – pøijaly tetino pozvání do Austrálie (emigrovala tam v roce 1939).Odletìly tam v øíjnu 1948 v jeho doprovodu s oficiálním svolením našich úøadù, ale proto¾e postupnì zaèínal tuhý komunistický re¾im, s dìtmi v Austrálii zùstal. V pøípadì návratu, pokud by se komunistickému re¾imu nepodrobil, by mu toti¾ hrozilo vìzení a to by u¾ nepøe¾il. Tam bohu¾el ve svých 48 letech tragicky zemøel.
Kniha je lidským dokumentem ¾ivota jednoho èinorodého èlovìka, ale i doby polistopadové. Sledujeme toti¾ návrat Jiøího Macha do demokratického Èeskoslovenska zaèátkem 90. let. Mìjme na pamìti, ¾e desítky rokù nepromluvil èesky, a pøesto z restituované mezitím zkrachovalé a zpustošené textilní továrny Pleas vytvoøil v centru okresního mìsta novodobé prosperující obchodní centrum LIMA se dvìma desítkami vìtších èi menších obchodù (na snímku). Tento ¾ivotní úspìch však byl vykoupen ztroskotáním jeho man¾elství s mimoøádnì milou Australankou Lesley, s ní¾ Limu zalo¾il. Bohu¾el se tu v Èechách setkával èasto s typicky èeskou závistí, ale naštìstí i se vstøícností - radìji na dokreslení citujme: Zaèalo bìhání po úøadech. Byl jsem velmi vdìèný, kdy¾ se mì ujal starý pan Rokl (otec Rudolfa Rokla, slavného muzikanta a Jiøího Rokla, pozdìjšího starosty mìsta, pozn. kr), kamarád mého otce, který se mi nabídl pomoc s restitucí. Èesky jsme umìl jen pár slov, Èeskoslovensko jsme také neznal. Hledání úøadù po Praze, Plzni a Hradci Králové mnì také dìlalo velké potí¾e. Vùbec jsem si nedovedl pøedstavit, jak bych vyplnil všechny ty potøebné ¾ádosti a formuláøe.
Do této knihy vlo¾il Jiøí Mach srdce, lásku a upøímnost a pøíkladnou skromnost. Jen prací a zase jen poctivou prací realizoval svoje sny a pøedsevzetí. Øeknu to naplno: Klobouk dolù pøed Jiøím Machem.
Kniha, která stojí nejen za ètení
Právì vydaná 175stránková publikace Jiøího Endlera Pøíbìhy brnìnských høbitovù, kterou vyšla díky nakladatelství Šimon Ryšavý Brno 2010, je pouèná nejen pro místní (ostatnì její vydání podpoøilo statutární mìsto Brno), ale i pro ostatní ètenáøe. Samozøejmì v ní jsou fotografie náhrobkù a krátké výsti¾né texty o osobnostech spojených s Brnem (za ty desítky jmenujme namátkou alespoò Gregora Johanna Mendela, Oldøicha Mikuláška, Aloise Mrštíka (vztekem naplòuje našince pøíbìh tohoto „hrobu“, dnes u¾ bohu¾el jen v uvozovkách – nádherná secesní urna z tmavozeleného hadce podle návrhu jeho pøítele Franty Úprky zmizela a dodnes po ní – a tedy po spisovatelovì popelu – není ani stopy. Smutná tváø autora Roku na vsi a spoluautora Maryši na pomníku Zdeòka Øehoøka je mementem) èi Hugo Haase (pøedstavitele doktora Galéna z Èapkovy Bílé nemoci nebo Naèeradce z Poláèkových Mu¾ù v offsidu).
Jsou tu pohøbeny osobnosti, které mají vztah i k jiným regionùm - vyberme východoèeský: napø. sochaø Josef Kubíèek, rodák ze Slatiny nad Zdobnicí na Rychnovsku, jeho a bratrovy artefakty zdobí Masarykovu chatu na Šerlichu v Orlických horách, nemluvì to tom, ¾e ji projektoval v Brnì také pochovaný architekt Bohuslav Fuchs, Jan Skácel (první a od té doby jediný nositel Novináøské ceny rychnovského rodáka Karla Poláèka), jazykovìdec Josef Dobrovský - kdopak ví, ¾e jeho rodièe Doubravští (!) byli ze Solnice, spisovatelka Helena Šmahelová (rodaèka z Øestok u Chrudimi), legendární bezruký Frantík, správnì František Filip z Jamného nad Orlicí na Orlickoústecku (o nìm je øeè i v legendárních televizních Básnících) èi Vlastimil Moravec. Kdopak si pøipomene tohoto rodáka z vesnièky Spy u Nového Mìsta nad Metují, vítìze Závodu míru Berlín – Praha – Varšava v roce 1972, o dvì vteøiny pøed sovìtským závodníkem Nìljubinem. Zemøel 1985 pod koly na silnici nesmyslnì se otáèejícího kamionu.
Je tu pochován (ústøední høbitov, 29/ 57-58) i Bohumil Blecha, pøedseda MNV v Dyji u Znojma, který se z první svìtové války vrátil zranìn, za další války se zapojil do protinacistického odboje, pøe¾il mìsíce samovazby ve Vratislavi i koncentraèní tábor Flossenbürg, a¾ v Norimberku unikl smrti pøesnì v den, kdy mìl být popraven – mìsto bylo právì osvobozeno americkou armádou. To pøece byl biologický otec Bohumila Hrabala, který má svoje koøeny – pøes Blechovy – v Rychnovì nad Knì¾nou a¾ do svého prapraprapradìdeèka. V souvislosti s Bohumilem Hrabalem uvádí Jiøí Endler i málem zapomenuté (na náhrobku léta uvedeno ani není) jméno Bohuslava Kiliána. On by si toho nikdo nevšiml, ale tento opravdový pábitel byl starším bratrem matky Bohumila Hrabala Marie Kilianové. A pøece to byl on, kdo se ujal v roce 1923 špièkové brnìnské revue Salon a 1932 zalo¾il èasopis Mìsíc (a rok poté nìmecky psaný ekvivalent Der Monat), expedovaný do 20 zemí svìta a do nìj¾ psali mj. Brecht, Feuchtwanger, bratøi Mannové a jiní tehdy „protinìmeètí“ autoøi).
Sluší se øíct: Dík, je to záslu¾ná práce.