Pøeklad Jevtušenkovy básnì „Tanky se valí Prahou“
V nedávno vydané mé knize Události pravdy, zrady a nadìjí (Akcent Tøebíè, 544 stran) je také otištìna báseò ruského básníka Jevgenije A. Jevtušenka (* 1933), kterou napsal v prvních dnech okupace naší zemì v srpnu 1968. Její èeský pøeklad se slo¾itou cestou dostal a¾ do našeho tehdejšího provizorního rozhlasového studia Svobodného vysílaèe v podniku Tesla Hloubìtín.
V samotném Rusku byla báseò nelegální, šíøila se opisováním a byla známa veškeré myslící ruské inteligenci. Její autor vyjádøil v tragických srpnových dnech nálady a pocity, jaké tehdy tajnì sdíleli mnozí sovìtští obèané. Nepátral jsem po autorovi pøekladu, ale teprve po vyjití mé knihy jsem obdr¾el znovu anonymnì jiný pøeklad této básnì. Proto¾e ho pova¾uji za kvalitnìjší, rozhodl jsem se po¾ádat nìkteré redakce o jeho otištìní. Snad se tak jeho pøekladatel veøejnì pøihlásí k svému dílu, proto¾e dnes by se nemìl ji¾ èeho obávat.
Tanky se valí Prahou
a v krvi rozbøesk raší.
Tanky se valí Pravdou,
nikoli však tou naší.
Tanky jdou taky po snech
o svìtì bez diktátu.
Tanky jdou po tankistech
sedících uvnitø tankù.
Ach, bo¾e, jaká hrùza!
Jdou i na Jana Husa,
Puškina, Petöfiho.
Kdo prsty má v té smlouvì
s motory nadosmrti?
Naivní Manilove,
u¾ víš, jak Nozdrev škrtí?
Strach volá svinstvo na start
a pochopy zde k bálu.
Strach Nozdrevùv je bastard
s èlovìkem ve futrálu.
Svìdomí se ctí, s pravdou
je v chøtánu sebejistém.
Jde v rakvích tankù Prahou
strach, obrnìný svinstvem.
Pod tanky jsou i hrobky,
ti, co se nezrodili.
Byrokratické svorky
do pásù jim se vryly.
Nepøítel Ruska co¾ jsem?
Jiné své tanky z dálek
jsem hladil š»astným nosem,
tenkrát jak usmrkánek.
Co zmù¾u v pøíštím dìji?
Jak hoblíky, jak šráky
jdou tanky po nadìji,
a jsou to – naše tanky.
Já (ještì døív ne¾ pojdu,
nadìji v sobì zmarním)
k potomkùm svého rodu
promluvím zbo¾ným pøáním.
A» nade mnou jen srdcem
napíšou stroze, naze:
„Byl ruský básník. Zdrcen
ruskými tanky v Praze.“
Co víme ještì o básníkovi, filmaøi a publicistovi, který v létech šedesátých pùsobil jako mluvèí sovìtské mláde¾e? Tehdy dokonce mohl vycestovat i do kapitalistických státù, ale zakrátko o toto postavení pøišel. Poznal však, jak chutná svoboda jinde v zahranièí, pod jakou knutou moci musí ve své vlastní zemi ¾it. V roce 1974 se zastával vìznìného literáta Alexandra Sol¾enicyna, jeho¾ kniha Jeden den Ivana Dìnisovièe - o ¾ivotì vìznì v sovìtském gulagu vyšla u nás v období Pra¾ského jara 1968. Byl jediným ze známých básníkù tehdejšího Sovìtského Svazu, který se odvá¾il poslat protestní telegram, odsuzující vpád sovìtských vojsk do Èeskoslovenska, a to pøímo generálnímu tajemníkovi Leonidu Bre¾nìvovi.
Po pádu komunistické diktatury se stal Jevgenij Jevtušenko viceprezidentem ruského PEN klubu a èlenem Americké akademie pro vìdy a umìní, podílel se také na výstavbì pomníku obìtem komunismu, který byl postaven v Moskvì naproti sídlu hrùzného Výboru státní bezpeènosti KGB (Komitìt gosudarstvennoj bezopasnosti).
Jeho poèáteèní tvorba byla ještì ovlivnìna komunistickým pøesvìdèením, pozdìji se postavil na nekomunistickou a protikomunistickou stranu. Nìkteré jeho básnì se staly velmi známými (lze o nich øíci, ¾e byly velmi protistalinské) – napøíklad v básni Monolog beatnikù dokonce pou¾il verš „Ze spasitele je náhle vrah“. U nás vyšla v roce 1993 jeho kniha Neumírej pøed smrtí a nìkteré další jeho sbírky. Legendární básník své epochy a zároveò nejvíce vydávaný poeta v historii ruské literatury byl u nás v Praze nedávno na návštìvì a na koncertu pøedních operních pìvcù Ruska zaznìly i jeho lyrické písnì, které slo¾il.
Známý je také Jevtušenkùv výrok, ¾e básník je v Rusku víc ne¾ básník, co¾ v jeho pøípadì to plnì platí. Jeho vystoupení nejsou suchopárná, naopak oslovují všechny ¾ijící generace a ještì nadlouho budou promlouvat k lidem pro svùj humánní obsah a nesmírnou hloubku.