Mistr spisovatel Oldřich Šuleř

Je to autor mojí nejmilejší knížky "Letopisy v žule". Díky vynálezu internetu jsem při "brouzdání" po něm našel vynikající web lokalitu "Internetový magazín nejen pro seniory" SeniorTip, kde jsem se též zaregistroval jako člen. Zde, v sekci "Rozhovory" jsem našel rozhovor Pavly Pešatové "Dotýkaní Ostravou" ze 17. března 2006 se spisovatelem Oldřichem Šuleřem. V tomto samostatném článku chci vyjádřit svoje nadšení a obdiv nad dílem tohoto pana spisovatele.
Kniha "Letopisy v žule. upoutá od začátku do konce dynamikou děje a barvitou kresbou prostředí. Dovoluji si zde citovat z příspěvku pro konferenci v Jeseníku „Slezsko a Jesenicko v literárním zobrazení“ 29. září 2004 od Doc. PhDr. Jiřího Urbance, CSc, Slezská univerzita v Opavě, Ústav bohemistiky a knihovnictví, s kterého obsahem se plně ztotožňuji:
Autor se na úseku české beletrie mimořádným způsobem zasloužil o zpodobení Jesenicka, někdejšího Frývaldovska s jeho kameníky.
Tak už tu zase máme vánoce a to je čas, kdy si dovolím znovu přečíst tu úžasnou ságu, ságu rodu buržujú Tröstrů a rodu proletářů Hankeů. Kromě toho, že jde o sociálně - kritický román, je to román z prostředí, kde jsem prožil období mládí svého života - období zanechávající snad nejhlubší “brázdu” v lidské paměti - jesenického regiónu na severní Moravě. Četl bych tu knihu zas a zas tak, jako bych si mohl stále dokola pouštět Streisandovou a Matthaua v jejich „top hitu“ „Hello Dolly“, ale musím si to potěšení šetřit, aby bylo tak intenzívní i nadále.

Aha! Vždyť to je ta hlavní Frankeho vila v Černé Vodě, kterou bylo vidět z okna našeho bytu při prodejně potravin, kde byl otec vedoucím a matka prodavačkou. No toto! Však ten domek na kopečku nad Frýdberkem kde Hankeův syn v noci viděl oknem proradného účetního družstva kameníků, jak se domlouvá s fabrikantem Frankem na „vytunelování“ družstva pomocí diverzantského vedení jejich účetnictví, byl asi ten o jednu řad pod domkem, kde rodina Mirka En bydlela. A také později bydlela v domku s prodejnou potravin při železničních závorách v Jeseníku, okolo kterého pufkala parní lokomotiva odvážejíci poslední českou rodinu přednostu stanice do vnitrozemí, po obsazení pohraničí Němci v roce 1938.

Hlavní důvody mého hlubokého vztahu k této knize, která mne tolik zaujala jsou dva, a to, že v letech 1946 až 1958 (ve věku od 6 do 18 let, kdy jsem nastoupil na vysokou školu) jsem žil s rodiči v jesenickém regionu, postupně v Černé Vodě, v Žulové a v Jeseníku. Druhým hlavním důvodem je zájem o literární tvorbu charakterizovanou jako "sociálně-kritický román" původu z Francie, Německa, Anglie, Ruska a samozřejmě také domácího. Tato oblast spadá do zájmu o filozofii coby meditování nad vírou, vědou a ideologií a jak se orientovat v současné éře liberalizace, globalizace a "střetu civilizací". Příběhy chudáků ze sociálně-kritických románů spolu s jejich vírou v lepší budoucnost jejich dětí mne vždy hluboce dojímaly.
Kniha popisuje dějiny Jesenicka v době jeho největší prosperity v letech 1900 až do skončení války v r. 1946. Knihu vydala Mladá fronta v padesátých letech, edice "Boje". Dílo vypadá také jako propaganda vynikající kvality, věc však není zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát, spisovatel upadl v letech normalizace v nemilost. Je to sice "sága rodu Hankeů" kameníků z dělnické třídy ale současně také "sága rodu Tröstrů" podnikatelů, zakladatelů a budovatelů fantastické prosperity na báze jesenické žuly. Je to také mimořádně zajímavý obraz života německého etnika v regionu moravských Sudet, psaný nezaujatým a chápavým pohledem p. spisovatele. Kniha měla být asi též věnovaná památce obětí střelby do účastníků tzv. frývaldovské stávky v roce 1931.

Čemu se obdivuji a co mne tak fascinuje na knize "Letopisy v žule" coby literárním díle:
Děj se tu odehrává v Černé Vodě, Žulové a Jeseníku a dalších, v místech, které jsou mi důvěrně známé. Jesenický okres se nachází na periferii Moravy s obtížným přístupem pro automobilový provoz přes červenohorské sedlo a podobně pro železniční spojení přes ramzovské sedlo, tedy pro investice a obchod. Na vybudování tunelu, který by Jesenicko zpřístupnil z centrálních částí Moravy, se asi nikdy peníze nenajdou. I proto patři Jesenicko k regiónům s nejhoršími parametry nezaměstnanosti. Poznání, že v dnes už časem zašlých místech proudil kdysi mohutný tok prosperity jesenického kamenoprůmyslu tak skvěle podaný v „Letopisech“ spolu s příběhy hrdinů a aktérů doby, bylo pro mne snad stejně vzrušující, jako objevy dědictví dávných civilizací pro archeology v Řecku a Mezopotámii.

Jak se tedy neobdivovat skutečnosti, že někdy v ještě ne tak daleké minulosti tu vzkvétal biznis na báze domácí suroviny - žuly a region byl pln hospodářského života. Bylo to tu něco jako Baťův hospodářský zázrak v malém vydání. Ještě v roce 1946 byly stopy po tom jasně viditelné. Na Jesenicku bylo prý asi 40 lomů na kámen, ve Vápenné se těžil materiál zpracovávaný na vápno. Stály ještě dílny v kterých se vytěžený kámen zpracovával. Železniční vlečka do Černé vody byla ještě asi v provozu. S partií chlapců jsem měli v Černé vodě v roce 1946/47 k dispozici na hraní opuštěný lom s dílnami, kolejnicemi a vagónky. Dnes už se příroda opět zmocnila prostorů po opuštěných lomech tak, že je už často najdeme jen, když si z minulosti pamatujeme kde byly.

Jsou tu stopy z minulosti psané německou menšinou v období až do konce 2. světové války a tyto stopy ve mně zanechaly hluboký dojem. Svoji obtížnou přístupnost z vnitrozemí ČSR si Frývaldovsko kompenzovalo infrastrukturou, která zajišťovala obyvatelstvu všechen potřebný a nevyhnutný komfort - rozvinutá železniční silniční síť, síť obchodů, restaurací a zařízení turistického ruchu, ve Frývaldově byly bezchybné sítě vodovodní a kanalizační a též zařízení na výrobu svítiplynu. Samostatnou podkapitolou jsou Priesnitzovy lázně / Lázně Jeseník. Hlavní město regionu Frývaldov mělo vybavení vynikající infrastrukturou všeho druhu - divadlo, kino, koupaliště s vytápěnou vodou, na kopcích obklopujících město byly výletní restaurace. Městský park s vzácným rostlinstvem a malými dekoračními stavbami měl velmi velkou rozlohu a sahal až vysoko do sousedícího lesa. Na druhé straně, v minulosti patřila sousední část dnes polského Slezska Německu a na tuto stranu bylo spojení v době ještě před první světovou válkou samozřejmé.

Vlastní literární zpracování díla si zaslouží absolutorium. V knize nejsou vůbec žádná hluchá místa, která nacházím i v dílech nejúspěšnějších světových spisovatelů. Zajímají mne knihy a dívám se na filmy z oblasti „literatury faktu“, tedy o příbězích na báze skutečných událostí z historie, sebelepší sci-fi mne upřímně nudí. Nedokážu se celou dobu dívat ani na rekordně úspěšná díla, jako je třeba film Titanic s Di Capriem, jakmile zjistím, že režisér natahuje čas a pro danou zásobu intuice autorů by pro dané dílo byla snesitelná hrací doba namísto 3,5 tak možná 1,5 hodiny. Když „Letopisy“ porovnám třebas s díly tak úspěšného amerického spisovatele Heilyho, tak například román „Kola“ z prostředí automobilového průmyslu je jistě vynikající dílo, minimálně však část románu je fádní a určitými pasážemi se musím „prokousávat“ k napínavějším. V „Letopisech“ nenacházím naproti tomu vůbec žádnou „vatu“. Děj je bohatý a dynamický v celém toku příběhu a román se čte „jedním dechem“ od první až po poslední stranu.

Příběh knihy spisovatele Šuleře je podobný příběhu úspěšného seriálu „Synové a dcery Jakuba Skláře“ z prostředí severočeského sklářského průmyslu. Dílo „Letopisy v žule“ by podle mne mohlo být podkladem pro o nic méně úspěšný televizní seriál nebo vícedílný film.

Miroslav Nesrsta