Šternberk
mìsto hodinek a naivistického malíøe Libora Vojkùvky. Jeho romanticky zasnìné olejomalby, na nich¾ je a¾ tucet vrstev barev, fascinují svými tvùrèími metaforami a ú¾asnou technikou malby.
Bydlel ve šternberském hradu i s rodinou. Dìlal tam zahradníka a maloval, cestoval a sbíral brouky a motýly. Vidìl jsem na jeho výstavách nìkolik dìtí, jak se prstíkem marnì sna¾ily pøimìt vìrnì namalované sluníèko sedmiteèné na obraze, aby si jim sedlo na prstík…
Ètyøiadvacátého dubna 1981 praská pra¾ská výstavní síò Musaion ve švech. Památník národního písemnictví je pøeplnìný návštìvníky. Své expozice zde mìli v¾dy jen naši pøední výtvarníci. Tentokrát dostal tu èest Libor Vojkùvka, pro nìho¾ je to teprve osmá veøejná malíøská prezentace.
“Mám tady skoro ètyøicet svých obrazù, snad si jich nìkdo všimne,” øíká rozechvìle Libor Vojkùvka a s obavami se dívá kolem sebe na všechny znalce a výtvarnické odborníky.
“Úvodní slovo bude mít jeden z našich nejvýznamnìjších èeských výtvarných teoretikù, nejlepší znalec tvorby Tichého, kunsthistorik František Dvoøák,” slyší, jak mu nìkdo øíká tuto zvìst, která mù¾e být pro vystavujícího kumštýøe velkou ctí i pohromou.
“Musím vám øíct, ¾e nemám rád naivní malíøství,” zahajuje výstavu 
František Dvoøák a v Liborovi Vojkùvkovi to hrkne.
“To je konec. Teï mì seøve, jak Alíka. To nepøe¾iju,” myslí si neš»astný malíø ze Šternberka, který byl pøece zásluhou jiných znalcù pasován na naivistu.
Stojí zkoprnìlý nejen tím, ¾e je nezvykle v obleku, ale z obav, jak ho známý teoretik setøe. ,,Teï urèitì na zádech potím krev a brzy mì porazí,” medituje sám pro sebe.
“Nemám rád naivisty, ale mám rád obrazy Libora Vojkùvky, proto¾e to, co on tvoøí, to není naivní umìní,” pokraèuje František Dvoøák a Liboru Vojkùvkovi padá lavina kamení ze srdce.
“Vojkùvka není naivista, proto¾e on u¾ má vše pøedem pøesnì promyšlené, je dùkladný ve svých kompozicích, vyzná se v anatomii svých figur…”
Slavný kunzhistorik pak ještì mluvil dlouho a vše, co øekl, u¾ pøipadalo Liboru Vojkùvkovi jako hlasy andìlských chórù. Byl to velký úspìch, který František Dvoøák korunoval tím, ¾e si poøídil Vojkùvkùv obraz. A povìsil si ho mezi díla legend èeského malíøství - Františka Tichého a Jana Zrzavého.
“Pøírodu mám moc rád. Je bájeèná, nejradìji v ní miluju asi èasné jaro,” nasaje vzduch jakoby v nìm i v zimì hledal první jarní vùnì. “U nás na hradì staèilo zajít do tamní zahrady, kdy¾ vyrašily fialky, sasanky, èemeøice nìkdy kvete u¾ v únoru. Je to nádherný èas, kdy¾ je nìkde ještì sníh, ale mezi ním u¾ zurèí potùèky a kolem nich poletují zlatìnky, malé vosièky, sedající na fialky…” øíká melancholicky Libor Vojkùvka.
“Tento druh u¾ potom celý rok neuvidíte, k nim se pøidávají samotáøské vèelky, èmeláci pestøenky. Jaro je nádherné. Ale i léto a podzim, ale nesnáším sníh a led. A Gronsko? Tam je zima, tam bych asi nejel ani zadarmo…”
Nì¾ný vztah Libora Vojkùvky k jaru je u¾ všeobecnì známý. Proto se bez nìho ani pravé hanácké vítání tohoto roèního období nemù¾e obejít.
“Poprvé jsme s vítáním jara ve Šternberku zaèali v roce 1988,” pøipomíná tradièní pohodovou akci. “Na hradì zpíval Jarek Nohavica, Pepa Streichl a nìjaké kapely, já udìlal výstavu svých nových obrazù, pøijeli také øemeslníci s jarmarkem. O deset let pozdìji u¾ z toho byla tradice a zpívali Frídl a Dobeš, vše komentoval herec Tomáš Töpfer. Mìl jsem pøichystány sklenièky na víno jen asi pro pìtatøicet hostù, najednou jich ale bylo nìkolik stovek. Plné hradní nádvoøí. A mìli jsme co slavit, moje pohlednice pro Nadaci Bariéry Charty 77 vydìlaly pro zdravotnì posti¾ené dìti rovný milion korun.”
Pokyvuje hlavou, pak se zamyslí, sna¾í se najít pøerušenou nit našeho povídání. Jakoby ho zpátky mìlo vrátit tajné kouzlo, kdy¾ si zatahá za své vousy. Povedlo se. Èelo se mu rozjasní a bez potí¾í navá¾e na opuštìné téma.
“Jestli jsem mìl, jak se øíká, nìjakého toho malíøského kmotøíèka?” zahloubá se. ,,Já jsem, co se týká malíøských vzorù, dosti obšírný. Mám rád moc malíøù rùzných období. Miluju Rubense, ty jeho pøíbìhy. Má i portréty, ale také ty svoje postavy satyrù s rohama a chlupatýma nohama, kteøí táhnou ty prdelatý baby. Tyto obrazy mají dìj a ú¾asnou symboliku jako celá renesace.”
Malování a muzika jsou jeho nejvìtší vášnì. V ateliéru v jeho domì má stereovì¾, bezpoèet cédéèek, které znìjí od rána do pozdní noci.
“Moji oblíbenci mezi malíøi? Tøeba Bartolomìj Šprangr, který pùsobil u dvora Rudolfa II. Na jeho obrazy jsem se jezdil dívat s mojí Alèou,” odmlèí se a zhluboka se nadechne.
“Obdivoval jsem tohoto manýristu, který maloval nádherné protáhlé baby, ta zelená podmalba jak prosvítá tìmi jejich tìly. Moc se mi líbí také Bosch jako všichni malíøí, lízlí ,,syrákem”, tedy surrelismem. Tøeba takový Holanïan Jan Steen. Byl to hospodský, který maloval pijácké scény, ale i Pokušení svatého Antonína. Fantazie tìchto ,,surrákù” byla úplnì špicová…”
Ani¾ bych se mu chtìl plést do jeho ,,kmotøíèkù”, mám pocit, ¾e nejvíc se zhlí¾í právì v Janu Steenovi, narozenému v roce 1626. Také asi pro jeho chu» zobrazovat bujarý ¾ivot. Snad i proto si Steen jako bláznivý kumštýø poøídil hospodu a dìje v ní se odehrávající se mu staly velkou inspirací.
Jeho obrazy jsou také vášnivé pøíbìhy s dokonale vyvedenými dívkami s detaily náušnic, spon ve vlasech, prstenù èi pohárù opojných vín. ®eny mìl rád pro jejich svùdnost. Tøeba jako tu, kterou nazval ,,Dívka nabízející ústøice”.
,,To jo, on to byl ten Steen asi dost velký bouølivák,” pøitakává Libor Vojkùvka. ,,Otevøená, mokrá, mìkká a posolená ústøice byla v té dobì symbolem sexu. Zvláštì kdy¾ dívka na jeho obraze, která ty ústøice podává, má navíc moc smyslný pohled.”
(Ukázka z rukopisu Svìt podle Libora Vojkùvky)