O čtení

Nadpis napovídá, že chci psát o čtení a dodávám, že to bude hlavně o knihách.

Nejdříve si vypůjčím pár slov od PANA SPISOVATELE Karla Čapka, který napsal - cituji:
Kdy co číst… Řekl bych vůbec, že se ráno jaksi nehodí ke čtení knížek, člověku se to zdá být mařením času. Teprve s pokračujícím dnem pomalu roste schopnost a potřeba číst knížky a vrcholí obyčejně v noci. Celkem vzato, čtenář patří mezi zvířata noční, a proto jeho odznakem bývá sova a nikoliv slepice nebo kachna, jež by jinak vhodně vyjadřovaly čtenářovu hltavost. Jen noviny jsou dělány pro ranní čtenáře držící v ústech rohlík nebo visící v tramvaji na držadle; abychom tak řekli, noviny jsou plachta, se kterou člověk vyplouvá do božího dne. Naproti tomu revue se čtou nejlépe po obědě, kdežto kniha, podobně jako láska nebo flám, je hlavně záležitost noční. (citát je z knihy Jak se co dělá)

Začátek povídání věnuji časopisům:
v době dávno minulé vycházely také dětské časopisy, i když jich nebylo tolik jako dnes. My holky jsme občas dostávaly časopis Mateřídoušku, který začal vycházet po válce a vychází dodnes. Později jako malé školačky jsme četli nepovinně povinně Ohníček a ruský Ogoněk. V dobách puberty jsme milovaly Mladý svět. Vzpomínám si na jednu příhodu, kdy jsme se kvůli tomuto časopisu se sestrou strašně porvaly. Bylo to koncem roku 1959, když zemřel francouzský herec Gérard Philipe a v „mlaďáku“ vyšel jeho nekrolog. Sestra z toho moc neměla rozum a mně chtěla jen zlobit, ale já už byla velká holka a „Žérarda“ jsem milovala a strašně jsem si chtěla ten článek schovat jako relikvii a ta moje copatá rošťanda mi ho roztrhala. Tehdy bylo doma plno řevu, chomáče vlasů lítaly z jejích copů a pro změnu její drápky i plivance zdobily moje tváře. Teta, měla co dělat, aby nás dostala od sebe. Křičela na nás, že jestli toho nenecháme, tak umře a v noci nás bude chodit strašit.

To bylo krátké povídání o časopisech a nyní přejdu ke knihám.
Co se týče dárků, od malička jsme se sestrou dostávaly knihy. První obrázkové knihy tzv. Leporela nám sloužila hlavně jako ohrádky a mosty pro panenky nebo pro naše oblíbené dřevěné figurky na koloběžce. Můj byl Hurvínek a sestra měla Máničku.

Později přišly na řadu „tvrdé“ knihy obsahující říkadla, které jsme se jako malá dítka učily zpaměti a jak cvičené opice jsme se předváděly návštěvám nebo „tetám“ na hřišti, které pak s předstíraným nadšením říkaly „No podívejte se, jak ty holčičky to pěkně umí… “

Odrostly jsme „tvrdým“ knížkám a už jsme dostávaly knihy s papírovými stránkami.
Nejdříve nám je četla naše stará teta nebo táta. Jak ten uměl číst! Měnil hlasy a my se sestrou jsme poslouchaly a ani nedutaly. Občas nám četla i maminka, ale to bylo velice vzácné. Moc pracovala a měla na nás málo času. Po pár letech jsem tátu vystřídala já a moje mladší sestřička poslouchala. To byly vzácné chvíle, kdy jsme se nehádaly.

V padesátých letech televize v naší zemi teprve začínala a většina domácností trávila večery u rádia nebo u knížek a nejinak tomu bylo i v naší rodině. Naši koupili televizi až někdy kolem roku 1963. Zásoba knih v dětské knihovničce už nestačila a já i sestra jsme využívaly služeb Lidové knihovny. Četly jsme jako divé. Rodiče nám zhasínali noční lampičku, abychom už spaly a my tajně s baterkou pokračovaly pod peřinou.

Jak jsem rostla, tak se měnily moje zájmy i v oblasti literární. V ranné pubertě mě lákaly románky modré a červené knihovny, které jsem si půjčovala od kamarádek čerpajících ze zásob svých babiček . V naší intelektuální rodině se taková literatura nevyskytovala a rodičům, když viděli co čtu, naskakovaly pupínky. Po přečtení několika červených či modrých románků jsem zjistila , že pod různými názvy se skrývá stejný děj, kdy bohatý pan Richard či pan Antonín nebo pan Tenaten si namluvil chudou služtičku Aninku, Márinku nebo Tuatu a ona s ním ke štěstí přišla, už mě to přestalo bavit . Tuto brakovou literaturu posléze vystřídaly moderní dívčí románky Heleny Šmahelové nebo Stanislava Rudolfa. To už bylo jiné čtení, ale přesto nastoupil zájem o detektivky. Babička pracovala v Mladé frontě, kde pravidelně vycházely detektivky edice Smaragd, já „smaragdovky“ přímo hltala. Knižní čtvrtky a dlouhé fronty v knihkupectví mě nezajímaly, protože jsem měla pravidelný přísun přímo z nakladatelství.

Po čase jsem se provdala, narodily se dcery a změnil se knižní repertoár. Četla jsem svým dětem dětskou literaturu, a když jsem večer zrovna neusnula, tak přišly na řadu životopisné romány, ale také humoristické povídky a poezie. Mým oblíbeným básníkem je Jaroslav Seifert.

Děti odrostly, opět jsem chodila do zaměstnání a cestou jsem četla v tramvaji, ale jinak než o tom psal pan Čapek. Hezky jsem si v klidu seděla, jezdila přes celou Prahu a vychutnávala jsem si obsah knihy. Doma v noci jsem dcery honila od knížek, aby zhasly a konečně spaly (také jsem je někdy nachytala s baterkou pod peřinou).

Občas se mi do ruky dostala „tajná“ literatura, která se pokoutně množila či opisovala.
Tak jsem přelouskala například Černé barony na cyklostylu .
Dcera se vyučila knihkupkyní a já jsem zase neměla problémy s obstaráváním knížek. Pro maminku se vždy něco našlo „pod pultem“ .
A tak život plynul, najednou už nebyly knižní čtvrtky, nestály se fronty v knihkupectví a knihy se neschovávaly pod pultem. Knih je všude dost a výběr je obrovský.
Dnes nejraději čtu novodobé cestopisy, příběhy ze života a zajímavé životopisy.

Jak to mají dnešní čtenáři? Čte se ještě vůbec? Nekonkurují počítače a DVD knihám?
To víte, že ano! Ale? S počítačem si do postele nevlezete, za to s dobrou knížkou v ruce si navodíte tu správnou atmosféru pro dobrý spánek . Jedu ve vlaku nebo v tramvaji a vidím kolem sebe čtenáře. Jsem knihovnicí v malé obci a i tam lidé čtou.

Letos probíhá celonárodní anketa o KNIHU MÉHO SRDCE a do prvního kola této ankety o nejoblíbenější knížku nominovali čtenáři celkem 7 531 knižních titulů a přišlo celkem 91 635 hlasů. Tak to s námi není tak hrozné !

Všem čtenářům pěkné knihy přeje

Janina Svobodová

Další články autorky:

Mám ďábla seniora

Setkání ve Vesuvu