Nevidomí žijí mezi námi 

(Slova úvodem)

Tak jako slepí tápou v našem světě, tak i my tápeme ve světě slepých - nevíme o nich ve velké většině nic. A přece tu jsou. Ale naše komunity jsou od sebe vzájemně odříznuty. Nevidomí nás nevidí a my je přehlížíme. Malý příklad. Kdo z nás zná jméno hluchoslepé Heleny Kellerové, kdo ví něco víc o tvůrci Braillova písma? A abychom se zaměřili na naše prostředí: Slyšeli jste někdy o knize Nevidomí známí, neznámí? To byl jeden z pokusů nevidomých dát o sobě vědět. Zmíněnou publikaci sestavil Rudolf Krchňák, sám od narození slepý. Chce být, podle slov jejího autora, vyprávěním o téměř třech stech lidských osudů poznamenaných ztrátou zraku a zároveň obohacených pevnou vůlí vyrovnat se s ní s pílí, intelektem a zbylými smysly.

Ač nevidomý, byl Rudolf Krchňák nejen výkonným hudebníkem a komponistou, ale psal i básně a beletrii. Svět nevidomých v jejich prožitku, zejména při setkávání s vidoucími, nám přibližuje řada jeho vtipných črt. Čtení jeho próz ze slepeckého života je velmi poučné. Dovídáme se z nich, jak nás "vidí" slepí, a zároveň , jak "vidí" svět kolem sebe.

Slepý totiž ve své cele temnoty za úzkou smyslovou brankou, kterou k němu vstupuje realita, dovede mnohem líp než my ostatní ocenit každou maličkost a dokáže být za ni vděčen. A zároveň si uvědomuje, že každá maličkost, která je pro vidoucího zanedbatelná a snadno zvládnutelná, může mít pro slepého až katastrofální následky. O to víc pro něj význam maličkostí vystupuje do popředí, protože se pro něj stávají signály velkých věcí. Takže pak vidí i to, co my vidoucí nevidíme. Tak i pro nás dík pohledu slepce získávají maličkosti význam, který nám v záplavě ostatních detailů, kterými jsme my vidoucí zahlceni a přesyceni, uniká.

Tento zorný úhel nacházíme nejen u Rudolfa Krchňáka, ale i u většiny literárních prací, které se slétají na stůl Jiřiny Medveďové ve Zlíně, která si předsevzala podchytit zájem nevidomých o tuto formu seberealizace a vydáváním jejich příběhů a příhod nám vidoucím přiblížit život našich nevidomých spoluobčanů. Řadí se tak k těm, kdož chtějí překročit a zrušit hradby ghetta temnoty a invalidity, v němž se někteří z nás ocitli. Co ji k tomu vede? To, co tak přesvědčivě vyslovil v jedné ze svých próz Rudolf Krchňák:                                                          

 "Vzpomínám si na jedno žertovné povídání o beznohém, který leze na strom, a bezruký po něm kamením hází. Tehdy se nám to zdálo veselé, hodně jsme se tomu nasmáli. A možná byl mezi námi někdo, kdo měl beznohého tátu nebo bezrukého bratra a kdo se tomu nesmál. Ale jeho mlčení jsme my smějící se neslyšeli. Dnes by nám to již směšné nepřipadalo. Bezrucí píší a možná umějí i házet kamením. Snad i beznozí dovedou pomocí protéz a rukou vyšplhat na strom. Umíme tělesné vady přemáhat, protože víme, že jednotlivé orgány jsou pouze nástroji něčeho vyššího. Snad vůle, snad duše. Jak chcete. A to vyšší v člověku zůstává, i když mu stroj utrhne obě ruce, i když mu odumřou oční nervy."

Právě na toto bychom neměli zapomínat, právě toto je důležité si neustále uvědomovat.

Vilém Kmuníček

Vlak

Čekám na nástupišti hlavního nádraží. Jsem sám a začínám mít trochu strach. Najdu dveře, až vlak přijede? Nebo budu mít štěstí, že si mě všimne průvodčí? Opatrně tlačím hůl před sebou. Chci si zatím najít hranu nástupiště. Náhle mě někdo chytí za bundu a táhne zpět. Ustrašeně mi sděluje, že jsem mohl spadnout do kolejiště. Využívám té pozornosti a prosím, aby mi ukázal průvodčí, až vlak přijede. Paní průvodčí se mě rozpačitě ujímá.

Jdeme spolu mlčky daleko dopředu. Do jaké společnosti mě to asi vede? Náhle mě vtlačí dovnitř vozu s ujištěním, že tu mě nikdo nebude rušit, jsem prý v oddělení pro zaměstnance. Byla pryč dřív, než jsem stačil protestovat.

Ticho, nikde nikdo. Cítím se jako vězeň na samotce. Představuji si dlouhé hodiny cesty bez jediného slova. Usedám do kouta s rozhodnutím, že uprchnu. Snad se mi podaří přejít do "obydleného vozu" k lidem. Přistupuje paní vlakvedoucí a dva mladí průvodčí. Odkládám slepecký časopis. Musím rychle navázat řeč a vymluvit se na dlouhé hodiny dopředu. Paní se mě ptá na ty puntíky, které jsem před chvílí uklidil. Snažím se ji poučit o Braillově písmu. Mladí muži žasnou, že nevidomý může číst a psát. Osahávají body a nemohou pochopit, jak jsem se to mohl naučit. Nechápou, že si mohu dělat poznámky na "minipichťáku", kterým se ty body vytlačují. V životě o ničem takovém neslyšeli.

Nyní žasnu zase já. Paní za třicet let u dráhy mluví poprvé s nevidomým. Chápu to, průvodčí si od nás vezme jízdenku a průkazku, a když je všechno v pořádku, tak nemá důvod se námi dál zabývat a přemýšlet o našich potřebách.

Jsem moc rád, že jsme se spolu potkali. Ta paní i chlapci budou vědět, že nevidomý člověk nehledá samotu. Slibují, že až někoho takového příště potkají, zavedou ho podle jeho přání raději do společnosti. Vystupují, zůstávám zase sám, ale jsem spokojený, že jsem si mohl popovídat.

 Viktor Sedlář

Průvodce Prahou

Vracel jsem se domů s partou přátel. Čekali jsme na tramvaj. U přechodu zastavilo auto a řidič se španělsky ptal chodců, jak se dostane k hotelu Barcelo. Lidé se po sobě rozpačitě dívali, protože v Praze se španělsky běžně nemluví. Já španělsky umím. Přistoupil jsem k vozu a pokoušel se řidiči poradit. Rychle mi udělali místo a poprosili, zda bych je nedoprovodil. Přisedl jsem a moji zděšení přátelé zůstali na chodníku.

Protože se dnes ulice většinou jmenují jinak než dřív a řidič by si stejně české nápisy nedokázal přečíst, navigoval jsem ho popisem staveb, které jsme míjeli. To nám vyhovovalo oběma. "Pojedeme kolem velké budovy, to je divadlo." "Si,si seňor!" "Napravo je náměstí a ta řada světýlek, to je most, vidíte ho?" "Si, si, seňor," odpověděl řidič. Tak jsme se dostali až k výjezdu z dálnice, kde jsem se zeptal, zda již vidí hledaný hotel. Spokojené "Si, si, seňor" mě ujistilo, že zatáčí na hotelové parkoviště.

Pozvali mě na skleničku  a tak jsem musel s pravdou ven. Vzal jsem do ruky bílou hůl a nechal se odvést k baru. Španělé byli úplně vyšinutí českou pozorností, kterou poznali. Jeli až z Madridu podívat se na Prahu. Oslovili prvního Čecha, a on uměl španělsky. Znal perfektně Prahu a dokázal je orientovat i v noci. A ještě navíc - byl slepý.

Václav Fanta

Poznámka redakce: Knížka "S bílou holí" jsou optimisticky laděné příběhy sepsané nevidomými a příběhy o nevidomých - tak by se dal krátce vystihnout obsah této knížky. Je to však i čtení o nás vidoucích - o tom, jak plně dokážeme prožít svůj "barevný" svět. Je k dostání na  pultech Karmelitánského nakladatelství www.karmelitanske-nakladatelstvi.cz