Køehká, ale stateèná spisovatelka z Kuby neodchází
Zatímco z nesvobodné Kuby postupnì její pøátelé a známí „všichni odcházejí“, jak zní té¾ název románu køehké, leè neobyèejnì stateèné 38leté spisovatelky se jménem Wendy Guerra (pøeklad ze španìlštiny Denisa Kantnerová, 156 stran, Euromedia Group – Odeon Praha, kvìten 2008), ona zùstává, obdivuje exilové autory, sleduje ¾ivot své dvanáctimiliónové zemì a také o nìm pùsobivì píše. Podává svìdectví od svých osmi let v neustále ukrývaném Deníèku, a¾ vznikne celistvé dílo.
Naslouchal jsem pozornì jejímu vyprávìní v pra¾ském Institutu Cervantes, kam pøijela ze svého putování zemìmi, kde román „Všichni odcházejí“ letos vyšel, pøelo¾ený ji¾ do devíti jazykù. Pøišel jsem za ní také proto, abych si znovu o¾ivil kubánské zá¾itky mé vlastní dcery. V dobì komunistické totality se do ní zamiloval atašé kubánského velvyslanectví v Praze. Ovládala dobøe španìlštinu (spolu s ní další ètyøi jazyky) a jedny prázdniny se za ním rozjela na Kubu v dobì, kdy on tam trávil dovolenou. Utr¾ila ve svém mladém ¾ivotì snad první velkou ránu – Kubánec byl ¾enatý, nepøicházelo vùbec v úvahu, ¾e by jí mìl ukazovat krásy svého ostrova. Zklamaná putovala sama. Uèarovalo ji Varadero, dùm Ernesta Hemingwae (1899 – 1961), pøedstavitele „ztracené generace“, nositele Pulitzerovy a Nobelovy ceny, který konec svého ¾ivota strávil na Kubì a dobrovolnì ho zde ukonèil. Otøesné byly její zá¾itky z kubánského udusaného venkova, ale i z nuzných obydlí na kraji Havany, doslova zdìšena byla z jednoho z mnoha projevù Fidela Castra, kterému dokázaly davy naslouchat dlouhé tøi hodiny na rozpáleném námìstí. „Vlast nebo smrt! Zvítìzíme!“ – znìlo neuvìøitelnì a opakovanì z jejich hrdel...
Dnes tu sedím naproti dospìlé ¾enì, která se narodila právì takové „matce revoluce“, kdy docházelo k masovým pøesunùm na sklizeò cukrové tøtiny nebo tabáku, kdy se však její vrstevníci chladnokrevnì tetovali, scházeli se tajnì k poslechu The Beatles, zakazovaným více ne¾ maso. Maminka byla rozhlasovou redaktorkou, studovala s Fidelem (El Che), nechybìlo mnoho a mohla se stát „první dámou“. Namísto toho se vrátila z africké války v Angole, kam byla poslána za trest, aby našla odpovìï, proè tak daleko od své vlasti Kubánci museli bojovat a umírat. S podlomeným zdravím postupnì chøadla („v koutcích tik, v oèích nepøítomný pohled, celá se tøese, bojí se, ¾e pro ni ka¾dou chvíli pøijdou...“) a své v¾dy nekonformní názory o politice sdìluje své dceøi slovy: „Jestli chceš utýct od politiky, musíš utýct z Kuby...“
Její Wendy pro¾ila ve svém zdánlivì krátkém ¾ivotì témìø všechno:
Rovné ulice s pokøivenými mozky...
®ila v místnosti, kam pøicházeli a spali namaèkáni spisovatelé, malíøi, tvùrci, nejrùznìjší existence.... Maminka tomu bitevnímu poli øíkala „kempismus – leninismus“...
Dìtství, kdy po rozvodu rodièù ji soud pøiøkl zhýralému otci...
Psát deníèek a schovávat ho jen tehdy, kdy¾ slídivý táta nebyl doma...
Do deníèku mohla zapisovat, co by si opravdu nemohla dovolit na ulici øíct...
Deníèek byl pro ni pøepych, lék, co ji dr¾el na nohou...
Recitovala jako revoluèní pionýrka jeden ze svých protestantských ¾almù...
Omdlévala hlady, táta ji mockrát zbil, zpohlavkoval, zapomínal pro ni pøijet do školy po vyuèování...
Mìla vlasy ostøíhané jako máma, aspoò ji táta nemohl tahat za copy...
Pøi návštìvách své mámy zjistila, ¾e ani netuší, èeho je táta schopný, kdy¾ se napije...
Její mámì nikdy nedocházelo, ¾e dcera v devíti letech je víc protøelá ne¾ ona...
Èetla zakázané kubánské i cizí autory, jejich¾ knihy vidìla veøejnì pálit (mezi nimi i román našeho Milana Kundery)...
Kamarády ze souboru, které nenechají vystupovat na¾ivo, proto¾e v¾dycky øíkají, co se jim zlíbí...
Zvykat si stále na novou školu, u¾ to byla šestá, do které chodila...
Dokázala se vzepøít tátovi a zdrhnout, ještì aby se tak bála v tom dìtském domovì...
Kdy¾ nìkdo umìl jíst bezchybnì pøíborem, nazvali ho bur¾oustem, tak¾e bylo lepší „dlabat“ l¾ící...
Fronty u peruánského velvyslanectví a v nich lidé, kteøí chtìjí bez povolení z Kuby odjet...
Prùvody „revoluèního lidu“... Donutili nás promíchávat pravdu se l¾í...
Kdo byl náš nepøítel? Proè se musela uèit støílet sotva unesla pušku èi samopal?
Chtìla být sama sebou, nepotøebovala se nièím oblbovat...
Èasto si øíkala – jsem divná, proè se jen sna¾ím, být jiná?
Byla vyèerpaná tím, jak se sna¾ila pøijít na kloub vìcem, jako jsou morálka, ideologie, estetièno a vìènost...
Pøi studiu filmové a televizní re¾ie v Havanì museli její studenti ka¾dý semestr pobýt 45 dnù kdesi na zemìdìlské brigádì...
Poznala také ¾ivotní lásku, poznala pøitom touhu i bolest...
Plavala v neznámých vodách za bezdìèného sténání, které se mìnilo v nekontrolovatelné chvìní...
Nauèila se, ¾e ¾ena a zemì se mají osidlovat. Obì mají rády, kdy¾ se jich nìkdo dotýká a kdy¾ pro nì nìkdo ¾ije, i kdyby to pro nì za jejich ¾ivota mìlo znamenat ponurou opuštìnost...
Tak mne ta její kní¾ka strhla do zapomnìní, èím jsme tu kdysi ¾ili my...
Vracím se k realitì: naše Wendy - øíkali ji od malièka Nieve (sníh, jaký nikdy v karibské oblasti nebyl), kterou jsem si zamiloval, míøila z Prahy ještì do Španìlska, jeho¾ nakladatelství v Barcelonì spisovatelku ¾iví a kde byla pro ni pøipravena k podpisu nová smlouva o dalším románu.
Odpovídala velmi upøímnì na moje zvídavé otázky, jakou¾e to musí pou¾ívat diplomacii, aby mohla ¾ít v pohodlném vìzení, zvláštì od roku 2004, kdy jí zemøeli oba ji¾ dávno pøed lety rozvedení rodièe.
Co má spoleèného s celou generací kubánských spisovatelù, narozených kolem roku 1970? Kteøí její generaèní souputníci se ji¾ v zahranièí prosadili (Ena Lucía Portela, José Miguel Sánchez, Pedro de Jesús López, Ana Lydia Vega Serova...).
I ve vyprávìní z oèí do oèí se noøí do hlubin a zase kamsi vzhùru, vrací se na hladinu moøe, aby oddìlila svùj osud od skuteènosti a úplnì se od nìj oprostila. Chce se jí odplavat daleko, ale je jako uvìznìná a nemù¾e se pohnout... ®ije v Havanì a ka¾dý den se sna¾í dostat se o kousek dál. „Ale jakmile Karibské moøe jednou zamrzne, u¾ se nikam plout nedá... pøezimuji ve svých myšlenkách, odkud se nikam nedostanu, nav¾dy odsouzená k nehybnosti...“
Sugestivní portrét komunistického skanzenu od konce let sedmdesátých èiní z útlé kní¾ky neménì útlé spisovatelky monument, jaký si zaslou¾í. Ké¾ se dostane do rukou našim lidem, mladým i starším, nejen u nás doma, ale po celém svìtì...
Miroslav Sígl
