Zločiny, tresty a boží mlýny

Opavský zemský hejtman Ondřej Bzenec z Markvartic se ve čtvrtek 27. dubna 1595 vracel na koni z Opavy do Klimkovic a těšil se na skleničku vína a něco pečeného ve svém novém renesančním sídle. Blížil se večer, ochladilo se a nešťastný Ondřej netušil, že se oblíbeného moku už nedočká.

Na okraji Podvihovského lesa, kde pomalu splývaly vrcholky stromů s tmou, se nečekaně vynořil neznámý jezdec s ručnicí. Seskočil "z červeného koně", a když se pan Ondřej přiblížil, okamžitě na něj vypálil. Ten pak "sotva půldruhé hodiny živ zůstal", zatímco vrah zmizel "v tu stranu k Radúni". Úkladná vražda vzbudila mezi moravskou a slezskou šlechtou překvapení a hrůzu. Vražedník nikdy nebyl usvědčen, i když všichni tušili, o koho se jedná. Jezdcem na červeném koni byl pravděpodobně Pertolt Tvorkovský z Kravař, který Ondřeje upřímně nenáviděl. Vzal si totiž za manželku Kateřinu Bruntálskou z Vrbna, která patřila k rodu svádějícímu s klimkovickým pánem řadu majetkových i osobních sporů.

Sám Tvorkovský měl neurvalou a zarputilou povahu a byl to známý násilník a krobián. Zastřelil už jednoho šlechtice a nevalně proslul nechutným činem z úterý 7. února 1595. Tehdy se rozhodl na svém radúňském panství usmrtit ovčáka Stanislava Kolarta, protože prý byl nedbalý. Přes domluvy a prosby chudákovy rodiny Tvorkovský nepovolil a na naléhání odvětil, že "jest jeho krve tak žízniv, že kdyby kata neb žádné zbraně míti nemohl, tehdy by ho tak dlouho svými zuby kousal, až by krev z něho vymohl nebo vysál, aby přece umříti musil". Tvorkovský dokonce sám zahájil exekuci - mlátil ubožáka ovčáka do ruky čakanem, až ji rozdrtil, teprve pak ji mistr popravčí uťal a hrůzné divadlo vyvrcholilo čtvrcením oběti, přičemž Tvorkovský dirigoval, jak se "katovat" má. Vše ukončilo "odtržení kůže" z umírajícího. Diváci omdlévali odporem, a nebylo divu. Takový trest byl něčím výjimečným - stahování z kůže nebo smýkání koňmi se v zemích Koruny české objevily málokdy. Přesto se Tvorkovskému nic nestalo a pozdější vraždu opavského hejtmana mu nikdo nedokázal. Potrestaly ho až pověstné boží mlýny - Dánové za čas vyplenili jeho statek a celá rodina skončila v chudobě.

Stětí a zazdění
Středověk i novověk byl v trestech jinak přísný, i když české země v mučení a surovostech spojených s hrdelními soudy naštěstí zaostávaly. Rok 1507 byl pro jistého Šanovce, cizoložníka, kritický. Přistihl jej jeho pán, Mikuláš Trčka z Lichtenburka se svou ženou in flagranti a dal jej stíti a také zaživa pohřbíti bábu, která sloužila paní Trčkové, svou manželku dal zazdít. Říká se, že spolu cizoložili a ta baba je dala dohromady. Mikuláš Trčka byl tehdy v právu - podle tehdejší právní normy mohl i jedinec stíhat cizoložství svépomocí. Delikty, zločiny, vraždy, krádeže se pravidelně proplétaly dějinami. Pro hrdelní soudnictví byl až do 17. století první a poslední instancí zemský soud. Koncem 14. století jej doplnil z panovníkovy iniciativy komorní soud (na zemském byl král pouze jako první mezi rovnými). Panovníkova soudní pravomoc se nakonec přenesla na královská města a pozemkové vrchnosti. Hrdelní soudnictví u nás pak kulminovalo na sklonku 60. let 18. století vydáním hrdelního řádu Marie Terezie a poté roku 1787 Všeobecným zákoníkem o zločinech a trestech Josefa II. Právě jím ztratil trest svou podobu kruté pomsty - měl sloužit k převýchově pachatele. Kromě jiného se Josef II. zastal i vykonavatelů hrdelních trestů, katů, kteří byli považováni za tzv. snížené lidi, žijící mimo město v katovnách. Mistři popravčí nebyli však jen chudobní a v opovržení žijící lidé.

Mydlář a kati
V roce 1672 si syn kata Jana Mydláře Jan Václav dal sepsat svou závěť. Kromě běžných věcí evidovala i dvaatřicet mědirytin, hudební nástroje a knihy, svědčící o intelektuální úrovni katovy rodiny. Vedle biblí vlastnil dva herbáře (zřejmě Mathioliho), Kalendář Daniela Adama z Veleslavína a mnohé další. Kat Jan Mydlář i jeho syn nebyli jen tak ledajací kati, i když se pramálo podobali Pamětem katovské rodiny Mydlářů od Josefa Svátka. Do dějin vstoupil Jan Mydlář především jako popravčí sedmadvaceti předáků českého stavovského povstání a za exekuci si tehdy účtoval "500 míšeňských kop, pro své pacholky 20 kop a za posmrtnou popravu Martina Fruweina, který si při pokusu o útěk zlomil vaz, 60 kop".

Mydlář patřil k zámožným obyvatelům Starého Města pražského - zpočátku bydlel v staroměstské katovně, v místech, kde dnes stojí budova Uměleckoprůmyslového muzea. Pak koupil pohodnici na Novém Městě pražském u Sviňské brány (Na Bojišti). Jeho taxy za popravy a mučení byly vysoké a Mydlář neustále připomínal městské radě, kolik mu za který úkon dluží. Nebyl ovšem kat jako kat - popravovali i tací, na které docházely neustálé stížnosti.

Nešikovní popravčí
Plzeňský kat Jan, jenž byl vyslán k popravě do Kladrub, dopadl v roce 1557 špatně. Muže, který měl být popraven za zlodějství, "nedoťal, na kůži hlava zavisla" a kat, zděšený hrůzou, že jej za to dav zlynčuje, se pokusil utéci. Marně - vzrušeni krví a rozzuřeni nad jeho nešikovností jej lidé na místě ubili. V červnu 1509 byli dva delikventi stínáni na Hradčanech, a "když kat stínal druhého, chybil a druhý kat to musel napravit a dosekl jej napodruhé". Za nechutné představení diváci oba katy ukamenovali. Nepodařené výkony popravčích se vyskytly v řadě míst - v Chebu, Velvarech i jinde. Na některé katy se zase našly i jiné stížnosti - jezdili pozdě k popravám a opíjeli se. Bojkovičtí konšelé v roce 1636 žalovali na kata, kterého si pozvali z Uherského Hradiště (nemělo-li město kata, vypůjčilo si ho), že se cestou "na Křivoklátě zastavil a tam s sedláky v kůly hrál, takže dočkat se jej nikdo nemohl". Někteří kati - zejména v cizích zemích - měli i své zvláštní manýry. Francouz Charles Sanson řekl na popravišti odsouzenkyni Tiuetové, která si objednala vraždu vlastního manžela, radu pařížského parlamentu, že musí chvíli počkat, poněvadž prší a rána by mohla být nejistá. Čekala i s diváky celou hodinu, završenou dalším utrpením. Sanson totiž při ní zaučoval svého syna a ten nebožačce odsekl ucho i s tváří a usmrtil ji až na třetí pokus. Bylo to stejné fiasko jako v roce 1685 na Towerhillu v Anglii, kdy měl popravit kat John Ketch nemanželského syna Karla II., Jacquesa Scotta. Třemi ranami Ketch odsouzeného jen těžce zranil a nakonec uprchl se slovy: "Už na to nemám žaludek."

Chirurgové bez Hippokrata
Byli ovšem i kati šikovní a leckdy nahrazovali rodinné lékaře. Matěj Dušický z Pardubic si roku 1582 "sobě nohou nastudil, takže jest se mu zapálila. I majíc s ní trápení a bolest velikou, žádal purkmistra a pánův proboha, aby jemu ta noha, kteráž se zapalovala, od mistra popravního uťata byla". Tak se stalo a statečný Matěj kupodivu přežil. Léčení mistry popravčími bylo časté - graduovaní lékaři nesměli lidské tělo řezat, o anatomii se moc nevědělo, a kat při svém řemesle dobře věděl, jak je lidské tělo sestaveno. Katovské léčení ovšem vyvolávalo zlost ranhojičů. Felčar z Chlumce nad Cidlinou si stěžoval v prosinci 1684, že se mu plete do řemesla místní kat. Sousedé a konšelé ale kata podepřeli a o felčarovi prohlásili, že "za mnoho nestojí, a raději aby v jiných věcech svůj kunst provedl, protože žádného vyhojiti nemůže, a komu pouští žilou, že mu dvakráte nebo třikráte píchá, až mu lidé v rukou umdlévati musejí". V Praze proslul svým léčitelstvím koncem 17. století kat Václav Lejšner, kterého vyhledávali i františkáni od sv. Jakuba. Své zkušenosti získávali kati také v mučírně. Starověké a středověké tresty neměly hříšníka jen odsoudit k odplatě, ale způsobit mu i notnou bolest. Totéž se týkalo i výslechu. Trestní řízení mělo charakter inkviziční, tj. vyhledávací, kdy se předpokládalo, že dobrovolné vyznání je neúplné a úplné doznání že se objeví až po mučení. V českých zemích se k mučení počítalo šněrování rukou, palečnice k drcení palců s vnitřními výstupky, jako třetí stupeň španělská bota k drcení nohou a přivázání na žebřík a napínání. Nakonec mohl být delikvent ještě odsouzen k světlému trápení (pálení svíčkami), případně jej svázali do kozelce. Útrpných výslechů se účastnili konšelé a rychtář a pokud mučený vydržel a nepřiznal, byl osvobozen. To se stalo málokdy a i ten, komu se to podařilo, měl trvalé zdravotní následky. České země přesto byly v porovnání s jinými mírné.

Panna a popravy

Do historie hrdelního soudnictví vstoupila v Německu tzv. Norimberská panna, užívaná k provedení trestu smrti. Odsouzence uzavřeli do nitra jakéhosi sarkofágu v podobě ženy, který měl uvnitř hroty, rozvržené tak, aby probodly sice všechny části těla, ale ne žádný životně důležitý orgán. Gustav Freytag uvedl, že v roce 1515 v ní jistý padělatel umíral tři dny. Inkvizice zase používala tzv. Mater Dolorosu - odsouzeného do ní nezavřeli, zato jej příšerná socha objala a stiskla až k zadušení. Trest smrti doplňovaly i další nepříjemnosti - kat mohl vykonávat cestou na popraviště na odsouzeném zostřující tělesné tresty, případně po popravě na mrtvém (štípání kleštěmi, řezání řemenů ze zad, utětí ruky). Delikvent mohl být na popraviště také "šmejkán" koňmi. Na místě pak potvrzoval svou vinu slovy, že si na výpovědích stojí , "na tom umírá a duší svou to pečetí". Tradičně například u nás přetrvával zvyk osvobodit dotyčného, pokud kat sekl špatně a on žil ještě po třetí ráně. Trest smrti stětím považovali všichni za projev milosti, k těžkým trestům patřilo upálení zaživa a lámání kolem - buď vzhůru od nohou, nebo dolů od hlavy. Odsouzenec přitom ležel na zemi připoutaný ke kolíkům. Způsob lámání od hlavy byl lepší - kat mu mohl přitom zlomit vaz. Do kola stejně většinou vplétali mrtvé tělo. K nejhrůznějším představením patřilo čtvrcení, spojené s usekáváním údů nebo roztržení s pomocí čtyř koní, připřažených za ruce a nohy. Odporné provedení trestu mělo varovat - zločince ale stejně nezastrašilo. Narážení na kůl se u nás provádělo ojediněle, častější bylo zahrabání žen zaživa za zabití dítěte, spojené s probodením srdce kůlem. Vynalézavost člověka, jak způsobit druhému utrpení, byla bezmezná.

Sloni a kříž
Způsoby, jak usmrtit provinilce, byly odpradávna tak odporné, kruté a vynalézavé jako máloco v lidské historii. Využívalo se např. zvířat - v Kartágu a Indii nechávali provinilce rozdupat slony, už v 7. st. př. n. l. zase asyrský král Aššurbanipal předhazoval vězně k roztrhání dogám, ještě v 19. století na Ceylonu nabodávali odsouzené na sloní kly. Sadismem proslulí čínští katé zase zapojili do mučení krysy, které se prohryzávaly řitním otvorem do těla ubožáka, protože ten měl na zadku přiklopen hrnec a ony neměly kam utéci. Trest smrti proříznutím hrdla, rozpáráním břicha, svržením z výšky, vyhladověním, ukřižováním, naražením na kůl (jeden z nejstrašnějších), stažením z kůže, to všechno znalo lidstvo odpradávna. Poslední uváděl i tereziánský zákoník: "Pásek kůže budiž vyříznut z levé a z pravé strany zad." Používalo se pil, seker, gilotiny, ke škrcení garoty. A nejen v minulosti - barbarský íránský režim zkonstruoval v roce 1987! automat na uřezávání rukou. Provinilí byli ještě v roce 1926 trháni v Číně kleštěmi, přičemž "diváci se bavili, smáli, kouřili a jedli ovoce". Vedle toho se upálení, zastřelení, stětí, věšení a později elektrické křeslo a smrtící injekce jevily téměř povyražením. Trestali se zločinci, zloději a vrazi, ale také heretici a lidé jiné víry. Císař Domicián např. nechal Jana Evangelistu, Kristova žáka, uvařit v kádi s olejem. O Trajánovi se zase tradovalo, že do mramorové vany, do níž vsadil pět křesťanek, dal lít roztavený cín a olovo, aby z nich udělal sochy k výzdobě lázní! Oblíbeným trestem se stalo i bičování - papežský stát jím trestal ještě v pol. 19. století. Marie Biorgiová byla v roce 1851 bičována nahá v Perugii, protože nabádala k nekouření. Snižovala prý tak výnosy Svaté stolice, jelikož na dovoz tabáku do svých zemí měli papežové monopol. I české země měly své odsouzené a mučedníky.

Popravy u nás
V 11. a 12. století byly popraveny stovky českých lidí - kromě jiného v boji mezi Přemyslovci a Vršovci. Ve 14. st. stoupl počet lapků - organizovaly se proti nim vojenské výpravy. V jedné byl i Karel IV., který "pro lupičství jakéhosi rytíře Jana, řečeného Pancíř, jehož předtím císař sám opásal rytířským pasem, zajal na hradě Žampachu a vlastníma rukama oběsil". V červenci 1404 skončila na popravišti celá lupičská tlupa - za Horskou bránu ji k popravě doprovodil Jan Hus. Rušno bylo v Praze v březnu 1422, kdy dali staroměstští konšelé tajně popravit na nádvoří radnice kněze Jana Želivského. Skutečně hrůzné tresty se objevovaly sporadicky. Tak koncem srpna 1571 v Šamonicích u Písku šest lidí zavraždilo rytíře Ludvíka Loreckého ze Lkouše a jeho dvě děti. Podnět k činu dal místní rychtář Petr Dulík. Ten po chycení dopadl nejhůře: "Katové jej vzali a vedli jej k rumpálu a svlékše ho z rubáše, opásali jej jakejmsi hadrem, a tak ho na ten rumpál položili, přivázavše ho několika řetězy v půli za hrdlo, za ruce, i za nohy, a tak jej pekli. A Jíra, kat táborský, maje kropáč, vomáčel jej ve vroucí smole a kůži z něho strouhal." V roce 1788 zrušil Josef II. v českých zemích trest smrti - obnovil ho už za sedm let - v případě velezrady či pokusu o ni. Právní norma z roku 1803, stejně jako její novela z roku 1852, vyhlašovala trest oběšením, mimo jiné za zločiny dokonané vraždy, loupežné vraždy a žhářství. Poslední veřejná poprava v Čechách se konala v Plzni roku 1871, kde skončil svůj život "cikán Josef Janeček, mordýř a lupič".

Dodnes zachovává trest smrti v mnoha státech. Ne každý má a měl takové štěstí jako surovec Tvorkovský.

Pozn.: Našla jsem pro vás na internetu.

Karla Adamcová

* * *
Zobrazit všechny články autorky