Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Giuseppe Tartini, italský hudební skladatel, houslový virtuos, hudební teoretik a uèitel

8. dubna 1692, Piran, Slovinsko -  26. února 1770, Padova, Itálie
 
Vzhledem dlouhé dobì, která od Tartiniho ¾ivota do dnešní doby uplynula, bývají informace o nìm a o jeho ¾ivotì nìkdy nepøesné, ba i protichùdné. Vìtšinou si ti, kteøí si nìkdy poslechnou klasickou hudbu, jeho jméno spojí pouze s jeho „Ïábelským trylkem“, nìkdy a ni to ne - ale více o nìm obecnì známo není.

Narodil se v dobì ¾ivota významných evropských muzikantù - pro srovnání - Johann Sebastian Bach (1685 - 1750) a George Frideric Handel (1685 - 1759) byli jen o sedm let starší. Tento hudební skladatel, houslista i hudební teoretik pøispìl znaènì k rozvoji akustické hudební teorie - krajany byl nazýván „Maestro delle nazioni“ (Mistr národù), snad i proto, ¾e zalo¾il hudební školu, která byla nazývána „Scuola delle nazioni“. (Škola národù).

Giuseppe Tartini pocházel z Pirana, dnes Piran ve Slovinsku, na Istrijském poloostrovì, ji¾nì od Terstu, ale v dobì jeho narození bylo Pirano souèástí tehdejší Benátské republiky. Narodil se zde, na piranském námìstí, dnes pojmenovaném jeho jménem, v èísle 8, podle vìtšiny pramenù dne 8. dubna 1692. Nìkteré prameny uvádìjí i datum 6. dubna nebo 12. dubna.

Jeho otec Giovanni Antonio Tartini, té¾ jen krátce Gian Antonio, sem pøišel z Florencie, patrnì za obchodem. V domì, kde se Giuseppe narodil, bydlel jeho otec od roku 1679, jiné prameny uvádìjí rok 1685. - Dùm, v nìm¾ se narodil, patøí k nejstarším ve mìstì, pùvodnì byl gotický, pozdìji renesanènì upraven. Dnes je v nìm Tartiniho muzeum a na námìstí stojí Tartiniho pomník.

Podle nìkterých pramenù se otcova práce v dobì Giuseppova narození týkala tì¾by soli pod patronací benátského solného syndikátu. Na Istrijském poloostrovì byla tì¾ba soli hlavním zdrojem ob¾ivy - získávala se z moøské vody v rozlehlých salinách, kde se voda vypaøovala. - Giuseppùv otec byl úøedníkem tohoto syndikátu. Pozdìji byl klášterním syndikem, tj. zplnomocnìným zástupcem kláštera. Maminka pocházela ze starobylé místní šlechtické rodiny a jmenovala se Caterina, rozená Zagrando. Giuseppe prý byl ètvrtým dítìtem svých rodièù a mìl celkem sedm sourozencù.

Jeho zbo¾ní rodièe si pøáli pro nìj knì¾skou dráhu. Knì¾í té doby museli mít hudební vzdìlání. Svých prvních hudebních vìdomostí dosáhl Tartini od jakéhosi pátera Filippiho na kùru kostela svatého Jiøí v Piranu. Dokonce v historii kláštera minoritù v Piranu se uvádí, ¾e mu rodièe od r. 1700 na dva roky pronajali v klášteøe místnost, aby zde mohl patøièné hudební vzdìlání získat. Pravdìpodobnì také v Piranu navštìvoval akademii piranských virtuosù, kde získal základní vìdomosti o teorii hudby. V roce 1702 ho rodièe nechali zapsat v nedaleké Capodistrii, nyní Koper, do školy „Collegio dei padri delle scuolle Pie“ (pøibli¾nì Kolej školy milosrdných knì¾í). V Capodistrii studoval klasickou literaturu, rétoriku, ale také základy hudby, pøedevším výuku hry na housle.

Vzhledem k nechuti pro knì¾ské povolání si prosadil u rodièù mo¾nost studia práv. Roku 1708 opustil úplnì svùj rodný kraj, odešel na studia do Padovy; ale odnášel si v pamìti pouze zvláštnosti místní hudby, co¾ se pozdìji odrazilo i v jeho díle. V Padovì sice chodil oblékán jako knìz, studoval právnickou i teologickou literaturu, ale také, jak bylo tehdy nezbytné, se uèil šermovat, a¾ se stal šermíøským mistrem. - Pozdìji se to projevilo i na jeho povaze - byl smìlý a¾ divoký a také tvrdohlavý. Zajímal se i o jiné, v osvícenské dobì dost obvyklé obory - o matematiku a astronomii. Krátce po otcovì smrti nastaly okolnosti, které zmìnily jeho ¾ivot. - Vùbec u¾ nechtìl splnit pøání rodièù, aby se vìnoval duchovní dráze.

Jak ji¾ bylo uvedeno výše, události popisují rùzní ¾ivotopisci rùznì. Giuseppe Tartini se zamiloval do o dva roky starší Elisabetty Premazone a tajnì se s ní 29. srpna 1710 o¾enil. Podle nìkterých byla Elisabetta neteøí kardinála Giorgia Cornara (1658 - 1722), který byl padovským arcibiskupem a mu¾em velice urozeným, proto¾e byl bratrem benátského dó¾ete. Jiné prameny uvádìjí, ¾e to bylo obrácenì, ¾e mesaliance byla naopak zpùsobena jejím nízkým stavem, ale arcibiskup mìl o ni zájem.

A tak byl Tartini obvinìn z únosu a aby unikl arcibiskupovu hnìvu a jeho následkùm, uprchl podle nìkterých pramenù nejdøíve do Øíma, pak do kláštera svatého Františka v Assisi. Zde byl pøedstaveným páter G. B. Torre z Pirana, který nad ním dr¾el ochrannou ruku. V klášteøe se vìnoval hudbì, pøedevším høe na housle a skladbì; podle nìkterých pramenù dokonce zkonstruoval nový typ smyèce. Vìnoval se také akustice a zabýval se fenoménem, kterému dal název „terzo suono“ (tøetí zvuk), který vzniká pøi souzvuku dvou èistých tónù a jeho frekvence se rovná rozdílu frekvencí základních tónù nebo násobku tohoto rozdílu. A ve výsledku tedy zazní trojzvuk. Ve fyzice se tìmto tónùm øíká diferenèní tóny, v hudbì Tartiniho tóny. Tento akustický jev mìl velký vliv na jeho skladby, byl základem jeho studia hudební teorie a popsal ho ve svém pozdìjším díle „Trattato di musica“ (Pojednání o hudbì) z roku 1754. Byl to fenomén, kterému se vìnoval po celý svùj ¾ivot.

V bazilice svatého Františka u kláštera, viz další obrázek, byl od roku 1710 do roku 1720 hlavním varhaníkem èeský skladatel Bohuslav Matìj Èernohorský (1684 - 1742). Tartiniho ¾ivotopisci se shodují, ¾e s ním studoval skladbu, i kdy¾ podle nìkterých to byl pouze „padre Boemo“, (èeský páter), se kterým studoval, a nejsou si jistí, jednalo-li se o stejnou osobu.

Podle nìkterých pramenù zùstal v klášteøe tøi roky, podle jiných a¾ do roku 1715. Dùvody jeho odchodu z kláštera jsou také vykládány rùznì - ¾e zemøel jeho ochránce páter Torre a on se musel zaèít starat o sebe sám. Druhá verze mluví o tom, ¾e se pøi nìjaké produkci, kdy hrál sólové housle, poodhrnula opona a on byl poznán a arcibiskupovi se donesla zpráva, ¾e se polepšil, tak¾e mu odpustil. Jiná verze mluví o tom, ¾e roku 1715 pøišli do kláštera jacísi poutníci a sdìlili mu, ¾e jeho man¾elka dosáhla u arcibiskupa odpuštìní a on se k ní mohl vrátit. Pak byl prý u¾ v roce 1714 èlenem orchestru opery v Anconì. Podle nìkterých zdrojù Tartini se po návratu ke své man¾elce nìjakou dobu zdokonaloval ve høe na housle s významným cremonským houslistou a skladatelem Gasparem Viscontim (1683 - 1731), ale o nìjakém delším Tartiniho pobytu v Cremonì zmínky nejsou - a Visconti se z Cremony pøíliš nevzdaloval kvùli chatrnému zdraví.

Nìkteré prameny také tvrdí, ¾e Tartini byl prvním vlastníkem houslí od slavného cremonského houslaøe Antonia Stradivariho (1648 - 1737), jiné uvádìjí, ¾e hrál na housle od rodiny Amati. - Ovšem zále¾itost s houslemi Stradivariho je ponìkud sporná, proto¾e Stradivari se narodil v dobì, kdy Tartini ji¾ zøejmì ze zdravotních dùvodù nekoncertoval.

Píše se také, ¾e se Tartini hned po arcibiskupovì odpuštìní odstìhoval do Benátek, kde byl v èervenci 1716 pøítomen v paláci Mocenigo høe na housle významného italského houslisty Francesca Marii Veraciniho (1690 - 1768) a byl tak nadšen jeho stylem hry, obzvláštì smyècovou technikou, ¾e se rozhodl odejít do Marche, aby se sám ve høe zdokonalil. V tom se prý projevila jeho tvrdohlavost, ¾e cvièíval dlouhé a dlouhé hodiny. Jiné prameny uvádìjí pouze, ¾e cestoval sám bez man¾elky a hrával v kostelích, na hudebních akademiích a i v operních pøedstaveních a vyuèoval. Psal v té dobì své pojednání „Arte dell´ arco“ (Umìní smyèce).
Bìhem karnevalu v letech 1717 a 1718 byl prvním houslistou opery ve Fanu.

V Benátkách mìl na zaèátku dvacátých let ¾áka Gerolama Ascania Giustianiho (1697 - 1749), který se pozdìji proslavil jako pøekladatel biblických ¾almù, které zhudebnil významný italský skladatel Benedetto Marcello (1686 - 1739). Otec tohoto ¾áka se pøimluvil, aby byl Tartini jmenován 16. dubna 1721 Maestrem di capella - podle dnešních mìøítek - prvním houslistou a koncertním mistrem - v bazilice svatého Antonína Paduánského, zvaném také Capella del Santo, viz další obrázek. Tartiniho povìst u¾ byla taková, ¾e byl jmenován bez zkoušek, dokonce mìl smlouvu velmi volnou, ¾e mohl vedle uvádìní skladeb v bazilice úèinkovat i v operách i na hudebních akademiích dle svého pøání. Podle tohoto ustanovení se zúèastnil pøíle¾itostných pøedstavení v Parmì (r. 1728), Boloni (r. 1730), Camerinu (r. 1735), Ferraøe (r. 1739) a nejèastìji v Benátkách. Své postavení si zachoval a¾ do své smrti nebo do své nemoci - s pøestávkou, kdy byl po tøi roky v Praze.

V roce 1723 toti¾ pozval Tartiniho jeho dlouholetý pøítel a také i snad jeho první ¾ivotopisec , skladatel a violoncellista Antonio Vandini (asi 1690 - 1773-8), aby s ním jel do Prahy a úèinkoval s ním na pøedstaveních, pøipravovaných ke korunovaci Karla VI. (1685 - 1740), otce Marie Terezie, èeským králem. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e se to Tartinimu velice hodilo, proto¾e v té dobì vyvolal v Padovì skandál šarvátkou s místním hostinským, který ho obvinil z otcovství. Jiné prameny pouze uvádìjí, ¾e byl tehdy v tí¾ivé finanèní situaci.

Po korunovaci zùstal Tartini po tøi roky v Praze jako kapelník soukromého orchestru ve slu¾bách hrabìte Štìpána Viléma Kinského (1679 - 1749) a byl i ve spojení s hudbymilovnou roudnickou vìtví kní¾at Lobkovicù, ale i s mnohými pra¾skými hudebníky. Svého tehdejšího zamìstnavatele pochopitelnì provázel i pøi jeho cestách do Vídnì. Pravdìpodobnì se setkal s dvorním hudebníkem a svým krajanem Antoniem Caldarou, dále s rakouským skladatelem Johannem Josephem Fuxem (1660 - 1741), který byl také dvorním hudebníkem u¾ za Karlova otce. Uva¾uje se rovnì¾, ¾e se mohl setkat se skladatelem Františkem Ignácem Tùmou (1704 - 1774). Nìkteré prameny uvádìjí i jméno èeského muzikanta Jana Zacha (1713 - 1773), ale to je dost málo pravdìpodobné, proto¾e ten byl v dobì Tartiniho pobytu v Praze ještì dost mladý. I kdy¾ pan hrabì Kinský, který byl ještì za ¾ivota Tartiniho povýšen na kní¾ete, si nechal postavit palác na Staromìstském námìstí, nemohl se tam ještì Tartini vyskytovat, proto¾e palác byl postaven a¾ v roce 1755. Není tedy jasné, kudy Tartini po Praze chodil...

V Praze mìl ale Tartini zdravotní problémy - pra¾ské podnebí mu nesvìdèilo, pøesto¾e se mu jinak v Praze líbilo, a tak se v roce 1726 opìt vrátil do Padovy, kde u¾ zùstal usazen po celý další ¾ivot. I kdy¾ pozvání z celé Evropy se jen hrnula, i od velmi vá¾ených osobností a institucí, zvláštì po zalo¾ení hudební školy. Rok po svém návratu do Padovy toti¾ zalo¾il hudební školu, nazývanou, jak je uvedeno výše, „Scuola delle nazioni“, proto¾e studenti pøicházeli z celé Evropy. Jeho ¾áky byli význaèní tehdejší hudebníci, mezi jinými nìmecký skladatel a houslista Johann Gottlieb Graun (1703 - 1771), italský skladatel Giuseppe Antonio Paganelli (1710 - 1763), italský houslista a skladatel Pasqualino Bini (1720 - ?), francouzský houslista André Noël Pagin (1725 - 1785), holandský skladatel Pieter Hellendaal (1721 - 1799), Tartiniho pozdìjší dlouholetý pøítel Pietro Nardini (1722 - 1793), italský skladatel a houslista Domenico Ferrari (1722 - 1780), nìmecký skladatel Johann Georg Holzbogen (1727 - 1783), italská cemballista a pìvkynì Maddalena Laura Syrmen - Lombardini (1735 - asi 1800), nìmecký skladatel Johann Gottlieb Naumann (1741 - 1801) a italský houslista a skladatel Antonio Capuzzi (1755 - 1818). Standardní délka výuky bývala bì¾nì dva roky.

Tartini vyvinul techniku vedení smyèce, která doposud nebyla pøekonána a pøes své ¾áky ovlivnil hudbu hlavnì ve Francii, Anglii a Nìmecku. O dùle¾itosti smyècové techniky psal své ¾ákyni Maddalenì Lombardi: „Vaše hlavní cvièení by mìl být smyèec, takovým zpùsobem, abyste se stala jeho naprostou mistryní, a to jak zvukovì (suonabile), tak zpìvnì (cantabile)“. Pøirovnával délku smyèce k technice dýchání u zpìvákù a aby dosáhl vìtší zpìvnosti, potøeboval delší smyèec. Ale také jeho poznatky z „tøetího zvuku“ vedly k jeho prosazování správné techniky dvojhmatù na hmatníku, èím¾ testoval u ¾ákù správnou intonaci.

V té dobì pravdìpodobnì zaèal Tartini dopisování s pøedstaveným boloòské akademie umìní - „Accademia di belle arti“ Giambattistou Martinim, zvaným Padre Martini di Bologna (1706 - 1784). Velice se zabýval zále¾itostmi harmonie a akustiky, fyzikálními a matematickými souvislostmi zvuku. Pro Tartiniho byla základním principem pro studium harmonie exaktní vìda, i kdy¾ odvozená od pozorování pøírody, ale i se všemi matematickými proporcemi, odvozenými z karteziánské matematiky. V jeho pracích mají matematické vztahy a pomìry znaènou váhu a celkem se posmíval tìm, kteøí si myslí, ¾e harmonie závisí na pocitech a na umìní samém.

Podléhal ponìkud mysticismu, za celou jeho snahou po dokonalosti a o sdìlení výsledku jeho bádání svìtu le¾ela jeho utkvìlá pøedstava, ¾e mu Bùh svìøil, aby pro lidstvo v hudbì objevil sjednocující sílu vesmíru. Zøejmì tedy studoval i spisy Pythagorovy (asi 570 - 510 pø.n.l.). O problematice èasto diskutoval se dvìma františkánskými mnichy a zároveò hudebníky, kteøí slou¾ili rovnì¾ na chóru baziliky svatého Antonína - Francescem Calegarim (1656 - 1742) a Francescem Antoniem Vallottim (1697 - 1780).
V roce 1730 mu vyšlo první vydané dílo ve vydavatelství Charles Le Cene v Amsterodamu a to „12 concertos, op. 1“.

Jeho díla je velmi tì¾ké seøadit chronologicky, proto¾e pro to není ¾ádná evidence. On sám si je zaøazoval podle vlastního, pravdìpodobnì utajeného kódu; rùzní hudební teoretici se pokoušejí jeho díla katalogizovat a doslova na to skládají doktoráty. - Psal nábo¾enské písnì, houslové koncerty, koncerty pro housle a violu da gamba, i jiné sólové nástroje, symfonie a sonáty, pastorální sonáty, etudy a variace. Nejvìtší podíl z toho mají houslové koncerty, kterých bylo minimálnì sto pìtatøicet, a houslové sonáty. Pøi skladbách dával prý nejvìtší dùraz na pomalou vìtu. V ní také vìtšinou u¾íval variací na lidovou hudbu. Jako pøíklad bývá uvádìn zpìv benátských gondoliérù.

Ohlednì skládání oper sám napsal: „Byl jsem po¾ádán, abych napsal operu pro benátskou operu, ale v¾dy jsem odmítal, vìda pouze velmi dobøe, ¾e lidské hrdlo není hmatník.“ - Ale pravdìpodobnì na ¾ádosti svých ¾ákù napsal pojednání, kde své bádání aplikoval na lidský hlas. Dílo pøe¾ilo v rùzných opisech a variantách. Poprvé bylo vydáno a¾ po jeho smrti v roce 1770 ve francouzském pøekladu u nakladatele Pierra Denise v Paøí¾i pod názvem „Traité des agréments de la musique“ (pøibli¾nì Pojednání o hudebním souzvuku). Pøedevším v nìm vysvìtluje svùj názor na rozdíl dvou italských slov „cantabile“ (zpìvnì, melodicky) a „suonabile“ (zvuènì).

Navštìvovali ho významní hosté z rùzných koutù Evropy. Francouzský spisovatel a badatel Charles de Brosses, hrabì de Tournay (1709 - 1777) dost podrobnì popisoval své dojmy se setkání s ním. Tartini si také dopisoval se svým krajanem, také šlechticem Gianem Rinaldem Carlim (1720 - 1795), který také pocházel z Istrie, a byl to mj. spisovatel, historik a astronom, dokonce také profesor astronomie a námoøní navigace na univerzitì v Padovì, který se velice zajímal o Tartiniho vysvìtlení hudební teorie. Sám Tartinimu vìnoval v r. 1743 svùj rukopis „Osservazioni sulla musica antica moderna“ (Poznámky o moderní antické hudbì).

Mezi roky 1739 a 1741 navštívil Tartini mnoho italských mìst, vèetnì Neapole a Øíma. V Øímì byl na po¾ádání pape¾e Klementa XII. (1652 - 1740), aby pro církev slo¾il „Miserere“ pro ètyøi, pìt a osm hlasù, které ale bylo povedeno sborem Sixtinské kaple a¾ v roce 1768. Do ètyøicátých let osmnáctého století slavil úspìchy jako houslista. Ale pøi cestì do Bergama mìl podle nìkterých pramenù úraz, podle jiných pramenù utrpìl záchvat mrtvice s ochrnutím pùlky tìla, co¾ mu znemo¾nilo další koncertní èinnost. Podle nìkterých pramenù se ještì ke høe vrátil - kvùli skladbì, ale u¾ nekoncertoval.Vìnoval se skladbì, vyuèování, ale hlavnì hudební teorii. Bìhem celého ¾ivota ho jeho piranská rodina obtì¾ovala nároky na finanèní podporu; ke konci jeho ¾ivota byla z její strany snaha, aby pøestal uèit a vìnoval jí více èasu.

Psal tzv. „piccole sonate“ (malé sonáty) s krátkými vìtami, nìkdy jen dvoudílné. Jeho nejslavnìjším dilem je Sonáta g-moll „ s ïáblovým trylkem“ (Il trillo del diavolo), která vznikla snad po roce 1745, ale vydána byla a¾ po skladatelovì smrti v ruce 1765; její rukopis však u¾ neexistuje. Zavdala mnohé domnìnky, je pøíèinou rùzných vysvìtlení, ba i legend. Zaèalo se tvrdit, ¾e Tartini trpìl anomálií, ¾e mìl na levé ruce šest prstù, proto¾e jinak by takové „ïábelské dílo“ nezahrál. Jedno z vysvìtlení jejího vzniku prý dal sám skladatel francouzskému astronomovi Jerômovi de Lalande (1732 - 1807), kterému údajnì nìkdy kolem roku 1765 vyprávìl sen o ïábelské inspiraci k této skladbì. Zdálo se mu prý, ¾e se ïábel stal jeho otrokem a ¾e mu jednoho dne dal úkol, aby zahrál na housle, a ïábel v nohách jeho postele hrál takovým zpùsobem, jaký Tartini nikdy neslyšel a nebylo nic s touto hrou srovnatelného. Po probuzení se pokusil zapsat to, co si zapamatoval, ale nepodaøilo se mu to tak dokonale. Podle nìkterých zdrojù mìl sám Tartini onu historku vyprávìt takto: „Slyšel jsem tak pozoruhodnou a nádhernou sonátu s takovým mistrovstvím a inteligencí, na takové úrovni, ¾e bych si nikdy døíve nemyslel, ¾e by to bylo mo¾né! Byl jsem tak pøemo¾en, ¾e jsem pøestal dýchat a jak jsem lapal po dechu, probudil jsem se. Okam¾itì jsem popadl housle, doufaje, ¾e si vyvolám nìjaký kousek z toho, co jsem slyšel, ale marnì. Kousek, který jsem slo¾il, je nepochybnì mùj nejlepší, Ïáblova sonáta, ale je to tak dalece málo oproti tomu, co mne omráèilo, ¾e bych byl rozbil housle a prov¾dy zanechal hudby, tøeba¾e jsem jí posedlý.“

Lalande to popisoval prý ve svém díle „Voyage d'un Françoise en Italie, fair dans le annees 1765 et 1766“ (Cesta Francouze po Itálii, uskuteènìná v letech 1765 a 1766).
Tématu „dáblova trylku“ se chopila koncem svého ¾ivota v devatenáctém století i teozofka Helena Petrovna Blavatská (1831 - 1891), která komentovala Tartiniho svazek s ïáblem a uvedla jeho sen v povídce „The Ensouled Violin“ (pøibli¾nì Oduševnìlé housle) ve sbírce povídek „Nightmare Tales“ (Povídky o noèních mùrách) jako jeden z pøípadù hudebníkù s nadpøirozenými vlastnostmi. Uvádìla tam, ¾e se podle nìkterých indických teorií èlovìk, který se narodil v temné èásti mìsíèního cyklu, snáze dostane do podobných „temných“ situací. Po skladatelovì smrti panovalo toti¾ mínìní, ¾e kdy¾ v mládí šermoval, rozsekal mu protivník ruku, a proto vstoupil do svazku s ïáblem, aby mu ruku vyléèil, aby mohl dále hrát. Lze jen konstatovat, ¾e jde o podobné vysvìtlení jeho neobyèejného umìní, jako u jeho slavného krajana, houslisty Nicóly Paganiniho (1782 - 1840).

V poslední èásti ¾ivota napsal Tartini nìkolik pojednání o hudbì. Vedle ji¾ uvedeného „Trattato di musica“, napsal ještì jeho pokraèování, rovnì¾ z roku 1754 - „Trattato di musica secondo la vera scienza dell' armonia“ (Druhé hudební pojednání o skuteèné znalosti harmonie). Zde jsou úvahy o melodiích, druzích kadencí ( = virtuózní vsuvka ve skladbì) a souzvuku a nesouzvuku apod. Samotného ho ale trápilo, ¾e jeho myšlenky skoro nikdo nechápe a ¾e jsou odmítány. V roce 1767 vyšlo „De´ principi dell'armonia musicale nel diatonico genere“ (O principech hudební harmonie v diatonice). Pro malou pøedstavu - diatonické stupnice durové a mollové jsou ty, které jsou v souèasnosti nejbì¾nìji pou¾ívané.

Napsal také nìkolik pravidel pro dosa¾ení správného houslového umìní „Regole par arrivare a saper ben suonare il violino“ (pøibli¾nì Pravidla pro dosa¾ení jasného zvuku houslí) a „Libro de regole ed esempi necessari per ben suonare“ (Kniha pravidel a pøíkladù nezbytných pro jasný zvuk). Jsou ještì další spisy, které vydal a vìtšinou se týkají harmonie; nìkteré se dokonce ztratily. Roku 1768 mu zemøela man¾elka a on sám utrpìl další záchvat mrtvice, pøesto prý ještì zkomponoval v roce 1769 „Stabat Mater“ (Stála Matka). Od roku 1767 ale pøestal i uèit.

Dlouho stonal a po smrti jeho man¾elky prý o nìj peèoval a s ním bydlel jeho ¾ák Antonio Vandini a u smrtelného lo¾e byl i další jeho ¾ák a pøítel Pietro Nardini. Giuseppe Tartini zemøel 26. února 1770 v Padovì. Pohøben byl v padovském kostele svaté Kateøiny vedle své man¾elky. Zádušní mše od pátera Francesca Vallottiho, který byl jeho kolegou v bazilice svatého Antonína, byla 31. bøezna.

Jeho hudební odkaz zdìdil podle nìkterých zdrojù jeho bratr Pietro, podle jiných jeho synovec, rovnì¾ Pietro. Nyní je vìtšina zachovaných rukopisù v majetku Slovinska.
Podobné úvahy o hudbì jako Tartini mìli ale i jiní souèasní myslitelé. Jedním z nich byl Tartiniho vrstevník - francouský skladatel Jean - Philippe Rameau (1783 - 1764), který v roce 1722 vydal v Paøí¾i „Traité de l´harmonie“ (Pojednání o harmonii). Pak to byli fyzici - francouzský matematik a fyzik a spolupracovník na Diderotovì „Encyklopedii“ Jean de Rond d´Alembert (1717 - 1783), který Tartiniho podpoøil ve svém díle „Elémens de musique“ (Hudební prvky). A v devatenáctém století rozpracoval Tartiniho teorii po stránce fyzikální a fyziologické nìmecký lékaø a fyzik Herrmann von Helmholtz (1821 - 1897), který v roce 1863 publikoval knihu „Lehre von den Tonempfindungen als physiologische Grundlage für die Theorie der Musik“ (Nauka o vnímání zvukù jako fyziologický základ pro teorii hudby).

U¾ v roce 1806 byl Tartinimu postaven pomník v Padovì na Prato della Valle, nedaleko baziliky svatého Antonína, a ke dvoustému výroèí jeho narození postavilo mìsto Pirano rovnì¾ pomník, uvedený na obrázku v zaèátku èlánku, který navrhoval italský architekt Antonio Dal Zotto (1852 - 1918) a vytvoøil ho místní piranský kameník Antonio Tamburlini.

V naší zemi je v souèasnosti nejèastìjším interpretem Tartiniho hudby houslový virtuos Jaroslav Svìcený. 
 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 13.02.2024  14:46
 Datum
Jméno
Téma
 13.02.  14:46 Vladimír Køi¾
 09.02.  23:00 Evussa
 08.02.  16:58 Pøemek
 08.02.  16:02 Jaroslava
 08.02.  10:39 Vesuviana
 08.02.  09:31 Von