Neobyčejný život v obyčejném městě
aneb pozvánka do Galerie Chagall v Ostravě

Když francouzská Akademie věd v roce 1839 vyhlásila, že se na světě objevil nový vynález fotografie, bylo to něco úžasného. Lidstvo bylo zase o krůček v technice dál. Do té doby měli napilno portrétisté a vůbec věhlasní i neznámí malíři, kteří byli zváni do šlechtických a měšťanských rodin, aby „navěky“ zpodobnili jejich členy. A najednou tu bylo něco, co tuto zdlouhavou práci velice ulehčilo a hlavně urychlilo. Nevídané.

O sto let později se v Ostravě-Zábřehu narodil kluk, který ještě nemohl tušit, že fotografování se stane jeho životní náplní. Své dětství prožil v Ostravě-Mariánských Horách, kde také navštěvoval školu a prožíval hry se svými kamarády. Protože Miloš Polášek, tak zní jméno onoho tehdy klučíka, neposeděl, stále objevoval nové věci, takže se ve škole rychle zapojil do různých kroužků. Po několika menších klukovských karambolech s chemikáliemi končícími neutajitelným výbuchem se přeorientoval na bezpečnější fotografii. Setrval tam do studentských let, kdy s kamarády z průmyslovky založili amatérskou reportérskou skupinu. Chtěli se se svými výtvory stůj co stůj dostat na stránky novin. Psala se padesátá léta, z dnešního pohledu to byl technologický fotografický pravěk, a o různé pomůcky a technické vybavení byla veliká nouze.

Miloš se totiž z počátku pustil do fotografování sportovních utkání: atletika, fotbal, a začínal fotit i na hokeji, k čemuž byl zapotřebí blesk. Sestrojili tedy s kamarády asi sedmikilové zařízení, funkční po připojení na síť až do doby, než ve vlhku u mantinelu se probila izolace a následná 220V šlupka odmrštila foťák i s bleskem na ledovou plochu... Ty staré vzpomínky...

Nicméně fotografie s jeho jménem se začaly objevovat v novinách, především v Mladé frontě a později Moravsko-slezském večerníku. Tam už jsem Miloše poznala jako redakčního kolegu. Tehdy byl v Ostravě „Večerník“ něco docela nového a i když se v něm nemohly zveřejňovat žádné bulvární zprávy, byl odlehčenými novinami, které lidé kupovali rádi. Tehdy měl bezvadnou šéfovou, paní Lenku Neulsovou, manželku tehdy známého televizního publicisty Jana Neulse, který byl průkopníkem tzv. nových forem televizní tvorby. Ostraváci si ještě možná vzpomenou na pořad „Ostravské vteřiny“, který měl nesmírný úspěch. Ve Večerníku byla vůbec výborná parta mladých redaktorů. Když byli v roce 1968 „rozprášeni“ do jiných, mnohdy nedůstojných pozic, dostal se stále zrající fotograf a grafik Miloš do Ostravského kulturního zpravodaje jako výtvarný redaktor, protože zde nemohl psaným slovem nic tak zvaně ovlivnit. Následoval Kulturní měsíčník v nakladatelství Profil a soustavná práce na jeho typografické a výtvarné vizáži.

Trvalo řadu let, než se přeorientoval na výtvarnou fotografii a po desítkách autorských výstav se mohl stát členem Svazu výtvarných umělců. V březnu 1990 pak vydal první autorskou fotografickou publikaci evokující parafrázi let 1968/89 i graficky (68 obráceno vzhůru nohama dá 89), na níž se kromě kolegů fotografů podílel i kunsthistorik Petr Holý a spisovatel Miroslav Stoniš.

Bylo zapotřebí uvažovat o vlastním podniku, a tak vedle Profilu vzniklo vydavatelství En Face. Postupně následovaly téměř dvě desítky autorských obrazových publikací a řada knih edičně vypravených pro Vysokou školu báňskou, Janáčkovu konzervatoř, Vítkovice, Asociaci hudebních festivalů, Slezskoostravský hrad nebo hudební festival Janáčkův máj, jemuž Miloš Polášek téměř po celou dobu trvání vytvářel výtvarnou a grafickou tvář.

Jak Miloše znám, nedokáže ustrnout nad jednou, byť zásadní záležitostí. Proto se zase pustil do experimentování (a to vlastně už v minulém století) s ojedinělými foto-chemickými technologiemi. Jeho „vynálezem“ je aplikace izohélie, jako mokrého chemického tisku unikátních autorských grafik, experimentoval s aplikací subjektivních barevných kanálů na původně monochromatických fotografiích. Několik posledních let pracuje na vývoji vlastnoručně připravované stříbrné želatiny pro kontaktní černobílou fotografii.

V současné době probíhá ve výtvarném centru Chagall zajímavá výstava Miloše Poláška. Návštěvníci mohou poprvé zhlédnout jeho nový projekt nazvaný Re-Art. Je to pocta dílům malířů klasické moderny, které má autor rád, propojená právě s jeho akty, představami a pocity. Vznikla tak originální umělecká díla. Kdo navštíví tuto výstavu, sám posoudí. Názory se mohou samozřejmě lišit. A to je právě dobře, protože dílo, o němž se nedebatuje, není asi to pravé „ořechové“...

Amadeus Modigliani

Ernst Ludwig Kirchner

Marcel Gromaire

Vasilij Kandinskij copy

Hotový je už i koncept na příští rok - reprezentativní obrazová monografie s bilancí nejen již zmíněného Re-Artu, ale i figurativní tvorby a aktu. A k tomu i příručka o klasické fotografii v digitálním věku, shrnující autorovu padesátiletou fotochemickou praxi třeba pro ty, kteří by si z „digitálu“ chtěli občas zkusit vytvořit autorský originál.

Vše se dá shrnout takovým zjištěním, že když člověk přechází z aktivního a plného pracovního zápřahu do důchodu, nemusí zoufat, že už nic nebude tak jako dříve. Je to sice trochu pravda, ale jestliže se v aktivním životě zabýval činností, která se dá dělat i ve vyšším věku, má vyhráno. Může pro sebe i své okolí vytvořit ještě řadu krásných věcí a rozdávat radost. Je třeba svoje záliby i um oprášit a dělat třeba i to, na co nebyl ve shonu každodenního života čas.

Miloš pořád nestíhá, ale je tomu bezesporu rád. Kromě své práce má také čas na přátele, vernisáže výstav, četbu, deset let přednášel fotografii mladé vysokoškolské generaci na Fakultě umění Ostravské univerzity. Přejme si tedy i nadále ještě hodně jeho krásných fotografií a dalších originálních publikací.

Výstava trvá do 31. 10. 2011

Hana Kuchařová

Foto:
Miloš Polášek - RE-ART