Podle obèanského kalendáøe má dnes svátek Libuše a Amálie. V církevním kalendáøi je to pro zmìnu naopak, svátek má Amálie a Libuše. Nìkteøí naši jazykovìdci se domnívají, ¾e obì jména jsou toto¾ná a znamenají, ¾e jejich nositelka je "milá bytost". U nás ka¾dý dobøe ví, ¾e jméno Libuše nesla bájná knì¾na, a tak je zøejmé, ¾e má slovanský pùvod. Vychází ze základu ljub, tedy "milý". Stejnì tak i Amálie má za svùj základ slovo amare, "milovat". Dá se tedy øíci, ¾e Libušky, Líby a Liby i Amálie, Amálky i Amélie jsou ¾eny nanejvýš milé a pøíjemné. Aby vše nebylo tak jednoduché, lze Amálii pøelo¾it i jako "pracovitá", to v pøípadì, ¾e bychom pøipustili, ¾e pùvod jména je germánský. Nejlépe asi udìláme, kdy¾ zohledníme obì varianty a øekneme, ¾e jak Libušky, tak i Amálky jsou dìvèata milá a pracovitá.
Vra»me se ke jménu Libuše a jeho bájné nositelce. Staré povìsti o ní øíkají mnoho krásných slov. Byla prý to ¾ena nejen spanilá, ale i moudrá, co prý prorokovala, v¾dy se splnilo, a tak "všechen národ, potázav se o tom, vyhlásil ji za svou knì¾nu". Lidu prý vládla spravedlivì a moudøe, ale jednou narazila kosa na kámen. Libuše si prý hovìla na mìkkých peøinách, "jen na loket jsouc podepøena", kdy¾ pøed ní pøišli rozvadìní bratøi a chtìli rozsoudit svou pøi. Libuše vyslyšela obì ¾aloby, dala za pravdu spravedlivému a vinného pokárala.
To se však onomu potrestanému nelíbilo a pronesl známá slova:
"O køivdo mu¾ùm nesnesitelná! ®ena lstivì koná mu¾ské soudy, aè na stolci sedíc, málo má rozumu, tím ménì však, le¾íc na peøinách. Neb ka¾dý to ví, ¾e ¾ena má dlouhé vlasy, ale krátký rozum. To mì trudí nemálo, ¾e my bojovníci máme se øíditi ¾enskými soudy a trpìti ¾enská práva. O, jak dobøe to mají jiní lidé, které¾ soudí mu¾ové!"
Tato slova Libuši natolik rozèílila, ¾e nechala poslat pro svého milence Pøemysla a postoupila mu trùn. Pøemysl zaèal vládnout pøísnì a nekompromisnì, co¾ se lidem, jak u¾ to tak bývá, nelíbilo také. Kdy¾ Libuše zemøela, celý národ velice truchlil, pøedevším se její smrt dotkla ¾en. Krátce po jejím skonu si uvìdomily, ¾e jim odešla ochránkynì jejich starých práv. V tehdejších dobách prý "¾ádná neèekala, a¾ mu¾ pøijde a ji za man¾elku pojme, nýbr¾ ka¾dá sama volila si mu¾e, který se jí líbil".
Tohle i mnohé jiné po Libušinì smrti vzalo za své. Proto se ¾eny vzbouøily a vyvolaly tzv. "dívèí válku". Netrvala však údajnì pøíliš dlouho, proto¾e jedna strana chybìla druhé, a tak kdy¾ se všichni naba¾ili boje, nastal všeobjímající mír.
Jan Kareta
Vybráno z knihy Václava Rameše – Encyklopedie køestních jmen, kterou vydalo Nakladatelství Libri. Kniha podává pøehled o vzniku a pùvodu našich jmen jak je nalézáme v kalendáøi, jako¾ i o mnoha významných osobách, které je nosily.
Vìštkynì Libuše a Pøemysl Oráè
Jiná povìst vypráví
Po Èechovì smrti byl zvolen nový vùdce jménem Krok, který podle báje zalo¾il nad Vltavou Vyšehrad. Do nového sídla ho následovaly jeho dcery Kazi, Teta a Libuše a byly vychovány s dìtmi dalších významných rodin. Mezi nimi se nacházel i Pøemysl ze Stadic, který mìl v Libušinì budoucnosti sehrát znaènou roli. Libuše a její sestry byly zasvìcenými strá¾kynìmi umìní léèení, jasnovidosti a obìtních rituálù. Otec zvolil nejmladší ze sester, Libuši, aby se ujala vedení lidu a soudnictví.
Povìst vypráví, ¾e Libuše sice panovala dlouhá léta spravedlivì a dobøe, ale ¾e se to nìkolika mu¾ùm nelíbilo. Cítili se ura¾eni, ¾e jim vládne ¾ena. Nejsilnìjší argument tìchto mu¾ù prý bylo:“¾ena má sice dlouhé vlasy, ale jen krátký rozum.” Tito pánové oèividnì pøehlédli, ¾e jejich úèes byl také s dlouhých vlasù, zapletených do vrkoèù podél skrání - ale dlouhé vlasy u mu¾ù byly pøece v¾dy symbolem tìlesné síly… tedy svaly ano, ale mozek...?
Nebo, ¾e by staroslovanský mu¾ský úèes pøece jen vypadal jinak? Marná sláva. Podle povìsti se Libuše poradila se sestrami, a asi si všechny tøi povzdechly a ulevily si, ani¾ to nìkterý z mu¾ù slyšel.
Nato se Libuše opìt stala paní situace, tím, ¾e si podle vlastní volby vybrala Pøemysla Oráèe ze Stadic za man¾ela a spoluvládce, i kdy¾ se tak podle Pøemyslova výroku stalo pøíliš brzy a proto bylo nutné vládnout èeskému lidu ¾eleznou rukou. Pøemysl toti¾ oral ¾elezným pluhem, kdy¾ ho navštívila Libušina delegace. Øeknìme tedy, ¾e tato báje je opravdu hezkou pohádkou a uvìdomme si, ¾e sice ¾elezný pluh na kolech se ve støední Evropì pou¾íval sice od zaèátku 4. století, kdepak ale v té dobì byli Slované? A ¾e by u¾ byli tak pokroèilí, nebo snad jen Pøemysl Oráè pou¾íval tak moderní techniku?
Podle obèanského kalendáøe má dnes svátek Libuše a Amálie. V církevním kalendáøi je to pro zmìnu naopak, svátek má Amálie a Libuše. Nìkteøí naši jazykovìdci se domnívají, ¾e obì jména jsou toto¾ná a znamenají, ¾e jejich nositelka je "milá bytost". U nás ka¾dý dobøe ví, ¾e jméno Libuše nesla bájná knì¾na, a tak je zøejmé, ¾e má slovanský pùvod. Vychází ze základu ljub, tedy "milý". Stejnì tak i Amálie má za svùj základ slovo amare, "milovat". Dá se tedy øíci, ¾e Libušky, Líby a Liby i Amálie, Amálky i Amélie jsou ¾eny nanejvýš milé a pøíjemné. Aby vše nebylo tak jednoduché, lze Amálii pøelo¾it i jako "pracovitá", to v pøípadì, ¾e bychom pøipustili, ¾e pùvod jména je germánský. Nejlépe asi udìláme, kdy¾ zohledníme obì varianty a øekneme, ¾e jak Libušky, tak i Amálky jsou dìvèata milá a pracovitá. 