Jsem nepouèitelná obì» špatné výchovy
Je to tak. Vychovávala mì hlavnì maminka. Dávala mi èíst hodnotné knihy, diskutovala se mnou o poezii. Po návratu z koncentráku pova¾ovala za jedinou záštitu proti rasové diskriminaci Sovìtský svaz a marxleninské uèení. Podaøilo se jí nadlouho vštípit tyto spásonosné myšlenky i mnì.
Pod vlivem krásné literatury jsem chtìl nejdøíve vynalézt lék proti rakovinì, potom, stát se prezidentem Svazu svìtových socialistických republik. Protivilo se mi jakékoli bezpráví a nespravedlnost, a kdykoliv se nìco takového objevilo, ozval jsem se. Kdybych mlèel, zùstal bych filosofem, jak praví latinské pøísloví. Filosofem jsem sice po absolutoriu FF UK byl, ale v prvním zamìstnání správce osvìtové besedy jsem dlouho nezùstal. Protestoval jsem proti nehospodárnému konání nákladných koncertù pro ètyøi a¾ pìt dùchodcù a pan inspektor, jemu¾ to bránilo ve vykazování rozsáhlé kulturní èinnosti, se mne brzo zbavil.
Pøátelé mi doporuèili vylepšit si malobur¾oasní kádrový profil v tì¾kém prùmyslu, co¾ jsem s ohledem na zabezpeèení rodiny pøijal. Na koksovnì SONP Kladno nešikovného bìloruèku, který se pøišel vyšplhat po dìlnických zádech, nevítali zrovna s radostí. Po èase však zvládl všechny obslu¾né profese a byl pøijat. Kdy¾ pak dopisem upozornil hlavního hygienika ÈSSR na únik plynu a ka¾dodenní pøiotrávení dìlníkù, a stí¾nost byla uznána za oprávnìnou, stal se dokonce místním hrdinou.
Vedení oceláren však mìlo jiný názor, a proto pozdìji ochotnì souhlasilo s odchodem, i kdy¾ mì ji¾ vedlo jako stálého zamìstnance. V té dobì u¾ byla má komunistická víra znaènì otøesena tím, co jsem v hutích vidìl a za¾il.
Zaèal jsem pracovat jako redaktor v nakladatelství. Mé jazykové schopnosti doznaly ocenìní a po roce jsem se stal redaktorem a posléze šéfredaktorem odborného celostátního mìsíèníku.
Pøišel rok 1968 a zaèal jsem aktivnì pøispívat k nápravì spoleènosti.
Dokonce jsem vstoupil i KSÈ! Jak to dopadlo není tøeba dlouze vysvìtlovat. Má špatná výchova zpùsobila, ¾e jsem se po sovìtské invazi neprohlásil za pomýleného, byl jsem vylouèen a odejit zpìt k lopatì, na pozici, jak se dnes øíká, pomocného stavebního dìlníka.
Èasem mì kamarád doporuèil do autoškoly a po slo¾ení zkoušek jsem se stal uèitelem. Nebral jsem úplatky, pøikrádal benzin jen s mírou. O to více jsem se sna¾il dìlat svou práci poctivì. Se svým kádrovým handicapem jsem ovšem stejnì nikam nedošel, jen jsem mìl pocit, ¾e se politicky neprostituuji.
V 80. letech jsem se dvakrát pokusil vylézt výš.
Poprvé jsem byl pøijat na slušnì placené místo vedoucího hospodáøské správy velkého vydavatelství. Organizace práce mi šla, ale kdy¾ jsem mìl krýt nepovolený odbìr elektøiny v nezákonnì obsazených prostorách, nepovolené stavební úpravy v památkovì chránìných objektech, podepisovat vyplácení faktur za neprovedené práce, jimi¾ se hradil nákup nedostatkových náhradních dílù, má špatná idealistická výchova zapracovala a vrátil jsem se do autoškoly.
Podruhé jsem se stal vedoucím katedry vzdìlávání v jistém koncernovém podniku.
Organizoval jsem vzdìlávací kurzy a také vydával publikace. Po èase jsem zjistil, ¾e skuteèným organizátorem vydávání je mùj šéf a já jsem jen nastrèená figurka k podepisování smluv. Zbyteèná skripta o nìkolika desítkách výtiskù slou¾ila jen jako vedlejší pøíjem papalášù a zdroj šéfovy provize. Špatná výchova opìt zapùsobila: nechtìl jsem pasivnì trpìt nepravostí, a vrátil se do autoškoly. „Dobøí holubi se vracejí“, komentovali to spolupracovníci.
Pøevrat v roce 1989 mì opìt vrátil do hry. Stal jsem se èlenem OF uèitelù autoškol, byl jsem povolán podnikové øeditelství Autoškol ÈR a stal se hlavním metodikem pro výcvik v republice. Byl jsem nepouèitelný. Opìt jsem se sna¾il o nápravu minulých deformací, zlepšení výuky a o to, aby si fungující výdìleèný podnik udr¾el vliv i na volném trhu privatizujících se autoškol. Nepodaøilo se. Transformovaní svazarmovští nomenklaturníci øeditelství zrušili a autoškoly rozprodali svým vìrným a tìm, co mohli zaplatit. Mezi vìrné, ani zbohatlíky jsem ovšem nepatøil…
Vrátil jsem se k novinaøinì. Na inzerát jsem pøijal místo redaktora radnièního èasopisu. Kdy¾ zakrátko nakladatel odmítl pøevzít distribuci a zrušil s úøadem smlouvu, dal jsem se pøemluvit, abych èasopis vydával sám jako podnikatel. Po èase však vedení radnice zjistilo, ¾e informuji poctivì, nezaujatì a objektivnì, co¾ ne v¾dy bylo v souladu se zájmy vedení. Starosta si mì pozval na kobereèek, a kdy¾ se to minulo úèinkem, vypsal nové výbìrové øízení na vydávání èasopisu. Dosáhl svého, komise pøiøkla èasopis mé zamìstnankyni, která se øemeslu u mne teprve pùl roku uèila… Za ètvrt roku po mém odchodu starostu vyhodili z ODS, vedoucí správní slo¾ky z úøadu, a zmìnila se celá rada. Kdybych nemìl tak špatné vychování a sklonil hlavu, mohl jsem radnièní èasopis vydávat dodnes…
Náèelník v Sokole, kde cvièím, mì nasmìroval na ústøedí Èeské obce sokolské, kde jsem se stal, u¾ jako dùchodce, šéfredaktorem tradièního sokolského èasopisu Sokolský vìstník a zároveò vedoucím tiskového odboru organizace. Valil jsem oèi nad diletantstvím zaslou¾ilých sokolù, kteøí pøipravovali XII. slet, ani¾ by mìli odpovìdného ekonoma. Kdy¾ pak o rok pozdìji mìl být zvolen nový starosta, vzbuzovalo to u mne velké nadìje. Zvolili však dvojnásobnì registrovaného agenta Stb Jánoše, který chtìl obsah èasopisu cenzurovat – a narazil. Po èlánku, s jeho¾ obsahem nesouhlasil, mì ve shodì s nositeli komunistických státních vyznamenání za spartakiády odvolal z funkce a následnì ukonèil pracovní pomìr. Zase jsem doplatil na svou špatnou výchovu a neochotu se podøizovat.
Zbytek aktivního ¾ivota, témìø do sedmdesátky, jsem pro¾il jako redaktor presti¾ního lékaøského èasopisu Medica revue, který u¾ nevychází.
A pøedstavte si: jsem, jaký jsem a nièeho nelituji!
Ivo Antušek
