„Teprve a¾ vnikne do lidí ona prostá, nad všechnu pochybnost povznesená pravda, ¾e zvíøata jsou v podstatì toté¾, co my, pøestanou být zvíøata bez práv a nebudou vydána ukrutnosti ka¾dého kluka… Soucit se zvíøaty souvisí tak tìsnì s dobrou povahou, ¾e lze bezpeènì tvrdit, ¾e ten, kdo je ke zvíøatùm krutý, nemù¾e být dobrý.“
Arthur Schopenhauer nìmecký filozof
Není tomu dávno, co na stránkách našeho magazínu probíhal úspìšný seriál „Mezi nebem a zemí“, do kterého jste pøispívali svými pøíbìhy. A tak tomu je i nyní u nové série "Máme rádi zvíøata...". Jak bude dlouho trvat, bude zále¾et jen na vás tím, ¾e se rozpomínáte a budete nám posílat své pøíbìhy (adresa: info@seniortip.cz). Nemìlo by se jednat o odborné texty, ale jen o veselé i neveselé pøíbìhy o zvíøatech kolem vás.
Dalším autorem, který pøispìl do seriálu „Máme rádi zvíøata“ je autor, ¾ijící v Austrálii, hudební re¾isér a dramaturg Stanislav Vanìk.
Pohodové poètení vám všem pøeje
Václav ®idek, èlen Redakèního týmu
* * *
Kdepak ty ptáèku hnízdo máš? Nedávno se nám v palmové houštinì naší malé australské zahrádky uhnízdily hrdlièky (nìkterým jsem poslal i fotku, kterou ji¾ ale nemám). Mìli jsme z toho s man¾elkou radost, proto¾e hrdlièky hnízdily asi tak 7 metrù od našeho stolu na zápra¾í, kde já trávím vìtšinu dne (pracovnì u poèítaèe) a vlastnì tu i stolujeme, proto¾e máme rádi být venku a Austrálie toto bohatì umo¾òuje po celý rok. Hrdlièky na nás z hnízda koukaly a pøedpokládáme, ¾e sedìly na vejcích. Tìšili jsme se, jak budeme pozorovat pozdìji mláïata, jejich krmení, dorùstání, uèení se létat a nakonec opouštìní hnízda. Té¾ jsme mìli takový dojem, ¾e kdy¾ si hrdlièky vybraly takovou naší blízkost, tak asi cítí, jak dobrá jsou naše lidské duše.
Hnízdily tak 3 m nad zemí a nìkdy jsem se zamýšlel, zda je nemù¾e nìco ohrozit. No v sousední zahradì ¾ije possum (respektive snad possumice) s mládìtem, tak odsud nebezpeèí nehrozí – to jsou vegetariáni, i kdy¾ vejce by mo¾ná zblajfli, ale to by snad hrdlièka svým pevným posedem uchránila.
Nebezpeèím by mohla být koèka, které nìkteøí sousedé zde mají. Ale obdivoval jsem hrdlièky, ¾e k jejich hnízdu by musela se dostávat po dost pru¾ných mladých palmových vìtvích, které by snad tu koèku neudr¾ely a ona by slítla dolù.
Tak jsme s hrdlièkami ¾ili v klidu a míru. Teda na hnízdì sedìla pøevá¾nì jen jedna (snad samièka), která zcela výjimeènì hnízdo opouštìla. Zato asi sameèek pøicházel spíše jen na návštìvy. Snad pøinesl i nìjakou dobrotu, ale hlavnì samièku naèechral, mo¾ná vybral vši a snad jako by ji i líbal – prostì i z lidského hlediska závidìníhodná idylka.
S man¾elkou jsme si jen odskoèili tak na 45 minut na zdravotní procházku po sousedním parku – golfovém høišti a po návratu po hnízdu ani slechu, ani dechu. A je nám dodnes záhadou, co se vlastnì bìhem té naší krátké nepøítomnosti stalo. Nejen¾e hrdlièky a vejce nikde, ale ani hnízdo samotné – ani tøíseèka.
A tak máme nìkolik teorií:
Hnízdo pøece jen mohla napadnout nìjaká šikovná koèka, ale ještì spíše nìkterý z vìtších australských ptákù. Jen¾e kde pak zmizela i ka¾dá tøíska z hnízdeèka?
Nebo jsme podezøívali velmi zde rozšíøené ptáky „mainers“ velikosti asi našeho drozda a i tak trochu podobnì popelavì zbarvené, jen s barevnì nápadnìjší hlavièkou. Ti obèas pøiletí jak splašení, nìco v korunách naších palem øeší a zase odletí. Vlastnì by mìlo ji¾ i pro malou velikost jít o neškodného ptáèka. Jen¾e oni ú¾asnì spolupracují. Je to a¾ neuvìøitelné. Kdy¾ se nìkterému snad nìco pøihodí, hne jich je kolem dvacet. A dokonce tento malý pták se odvá¾í dorá¾et i na mnohem vìtší tøeba straku, vránu, kookaburru, kokadu.. Prostì je si jistý, ¾e pùjde-li do tuhého, armáda jeho souputníkù mu pomù¾e. No ti by mo¾ná mohli hrdlièku vypudit, vejce rozklovat a hnízdo vìtvièku po vìtvièce si odnést na své stavby.
Man¾elka se zamilovala do pøedstavy, ¾e naše hrdlièky si našly nìco lepšího, a tak ka¾dá z jedné strany to hnízdeèko i s vajíèky uchopila a vznesly se s tím vším a pøemístily jinam. Pøesnì jak na nìkterých kýèovitých malùvkách nebo vyšíváních s hrdlièkami.
Já se zase spíše klonil k pøedstavì, ale man¾elku jsem s tím moc nedìsil, ¾e se pøikradl had. Musel být ale poøádnì velký, tak¾e do své tlamy snad nedostal hrdlièku, která ulétla, ale celé hnízdo i s tìmi vajíèky. Jen to mi vysvìtluje, ¾e nezbyla ani vìtvièka.
No, co se vlastnì stalo, se ji¾ nejspíše nedozvíme. Ale mo¾ná bude i nìjaké pokraèování. Jak nyní popisuji tento zá¾itek, tak kolem místa pùvodního hnízda opìt posedává hrdlièka. Man¾elka dokonce tvrdí, ¾e hrdlièky prý se vracejí na svá stará hnízdištì stejnì jako tøeba vlaštovky. Tak uvidíme.
Máme rádi zvíøata… (7)
