Blí¾il se konec prázdnin, a mnì nezbývalo ne¾ se vrátit zpátky do Brna. Do zaèátku semestru sice ještì zbývalo èasu dost, ale podal jsem si pøihlášku do pøípravného kurzu teoretické informatiky podle doporuèení nového pana profesora, který nám mìl v tomto semestru pøednášet. Problematika teoretické informatiky mì velmi zajímala. Je to nároèný obor s širokým rozsahem témat. Na pøípravku mìly navazovat hned první semináøe a semestrální práce. Ze starších roèníkù jsme se dozvìdìli, ¾e profesor docent Vanìk je pøísný nekompromisní, nároèný, rád se poslouchá a je ješitný. Nesouhlasit s ním je sebevra¾edný pokus. Vìdìl jsem, ¾e studium nebude snadné.
Rozlouèení s tátou a sestrou bylo tradiènì smutné. Jeho zdravotní stav se sice zlepšil, dokonèoval svoji knihu o problémech biomedicíny. Trápil ho nedostatek pohybu a omezený styk s jeho pøáteli, na který byl døíve zvyklý. Sestra mu vìnovala veškerý svùj èas a on jí naopak èasto pomáhal pøi její pøekladatelské práci.
Na Hlavní nádra¾í jsem pøijel taxíkem pøed devátou hodinou, podle svého zlozvyku, na poslední chvíli. Naštìstí byla u pokladen jen krátká fronta a jízdenku jsem mìl zakoupenou brzo. U tabule odjezdù jsem zbì¾ným pohledem našel svùj rychlík pøistavený na druhém nástupišti. Prošel jsem v houfu spìchajících lidí ke schodùm a s kufírkem jsem vybìhl nahoru. Na nástupišti bylo ¾ivo, spousty pobíhajících lidí se zavazadly, ¾eny s dìtmi a plno køiku s nesrozumitelným hlášením rozhlasu. Šel jsem kolem vlaku a vyhlí¾el, jestli nìkde uvidím volné místo. Vlak byl plný. Nastoupil jsem do jednoho vagonu, prodral se ulièkou a na druhém konci vystoupil. Byl to obtí¾ný výkon, dostat se pøes natìsnanou ulièku, naplnìnou propocenými tìly s kufry, batohy a košíky.
Vrátil jsem se zpátky ke druhému konci vlaku, a ejhle, ji¾ pøes okno bylo vidìt, ¾e je u okna prázdno. Neváhal jsem ani chvilku, nastoupil a hned jsem se usadil do prvního kupé. Do odjezdu bylo ještì asi sedm minut èasu. Byl jsem rád, ¾e v kupé budu sám. Nerad jsem cestoval s cizími lidmi. Zdvoøilostní fráze a téma poèasí se mi protivily. Dlouho moje radost nevydr¾ela. Vzápìtí se v ulièce objevila ponìkud objemná cestující, za ní tì¾ce oddechoval štíhlý mu¾ s knírkem a dìvèe, spíše tedy sleèna vzornì upraveného vzhledu anglické lady z Cambridge.
„Je tu volno?“ s úlevou se zeptala širokoplecí dáma.
Pochopil jsem, ¾e soukající se rodinka do dveøí kupé budou moji spolucestující a nevrle jsem odpovìdìl:
„No prosím, jak vidíte!“
S vìtší nelibostí jsem snad ani nemohl dát najevo svoji nespokojenost. Kdy¾ jsem si vzpomnìl na pøeplnìný vlak, byl jsem rád, ¾e budeme v kupé jen ètyøi.
„Dìkujeme,“ spokojenì se na mì podívala paní, „ dnes je ten vlak tak obsazený, ¾e jsme se nikam nemohli dostat. To je hrùza.“
„Ještì, ¾e jsme to nezmeškali,“ vyslovil radostný pocit støízlík, který vypadal spíše jako syn, ne¾ man¾el, „vidíte, a tady je prázdný oddíl. Staèí jen trochu systematicky hledat.“
„Dobrý den,“ špitla sleèna v dlouhé modré sukni a kvìtované halence, „mohla bych si sednout k oknu?“
Ani¾ by èekala na odpovìï, usedla proti mnì a upravovala si záhyby na sukni s vyboulenými koleny. Dva menší kufry a velkou brašnu zruènì a s jistotou hodila na police matka, zatímco otec zasedl do rohu s napìchovanou aktovkou.
„Jede to do Brna, ¾e ano,“ rozvinula øeè starostlivá matka. Dívala se na mì zkoumavì, okem samice chránící své mládì. Tušil jsem z jejího pohledu, ¾e mìøí hlavnì mezeru mezi koleny mými a dcery.
Nenápadnì jsem se zasunul tìsnìji do sedadla.
„Ano, jede do Brna!“ s jistotou jsem odpovìdìl.
Zaèala vyndávat z kabely peèlivì zabalené balíèky housek se sýrem a šunkou. Ne¾ mi staèila nabídnout, vstal jsem, ¾e odejdu na chodbièku. Nabídnout staèila.
„Jen se posaïte,“ øekla velmi vlídnì, ale tónem nepøipouštìjícím ¾ádné odmítnutí, „a vezmìte si, jsou èerstvé a dobré.“
Tomu se nedalo odporovat, ani spoleèensky, ani ze zdravotních dùvodù. Vzal jsem si housku a chvíli ze slušnosti èekal, a¾ dostanou ostatní a uctivì s úklonou hlavy jsem podìkoval. Snìdl jsem housku, ubrousek vhodil do odpadkového pouzdra pod oknem. Pøitom jsem se podíval na hodinky. Podle èasu mìl vlak ji¾ odjí¾dìt, pøesnìji mìl ji¾ deset minut po odjezdu. Vstal jsem a øekl nejistì:
„Asi budeme mít zpo¾dìní.“
Protáhl jsem se kolem ta»ky, který si èetl v nìjakých skriptech a dokusoval pøitom druhou housku. Vyšel jsem na chodbu a šel na plošinu k záchodu. Zatajil jsem dech a nechtìl vìøit svým oèím. Mìl jsem pøed sebou pohled na prázdné koleje, na nástupišti stál jen nádra¾ák.
V tu chvíli mi došlo, proè v tomto vagonu bylo prázdno. Byl to poslední vagon vlaku, odjí¾dìjícího na druhou stranu smìrem na Smíchov, asi do Plznì. Trapas. Tak milá paní, co teï s hodnou dceruškou a kliïasem tatíkem. Já je ujistil, ¾e vlak jede do Brna. Co si poènou. Tatík, i kdy¾ støízlík, mì urèitì zabije. Takoví jsou nejhorší, neumìjí se ovládat. Rozhodl pud sebezáchovy. Vrátil jsem se do kupé, vzal kuføík a omluvil jsem se, ¾e jsem pozván kamarádem, který mi dr¾í místo vedle. Spìšnì jsem vyskoèil z vagonu a upaloval po schodech chodbou do haly zjistit, kdy mi jede další vlak do Brna. Kam jela ta oklamaná rodina, jsem se mohl jen domýšlet.
Bloumal jsem v nádra¾ní chodbì kolem úschovny zavazadel a bufetu a stále jsem se ohlí¾el. Obával jsem se, ¾e rodinka vystoupila pøed odjezdem vlaku také a je mo¾né, ¾e podobnì hledá odjezd dalšího vlaku jako já. Pro jistotu jsem radìji vynechal další dva spoje a pøikoupil jsem si doplatek do první tøídy. Chtìl jsem mít jistotu, ¾e se s tou rodinou nesetkám. Zaèalo ve mnì vrtat svìdomí. Proè jsem jim neøekl, ¾e jde o omyl. V¾dy» jsem tím byl posti¾en stejnì jako oni. Vyèítal jsem si svùj útìk jako zbabìlý èin.
Bylo by správné jim to øíci, ale jak by se zachovali? Matka byla pøi síle a razantní chování nasvìdèovalo, ¾e by byla schopná zakroèit velmi dùraznì. Støízlík vypadal sice nenápadnì, ale ve vzteku doká¾í být takoví lidé nebezpeèní a útoèní. Od dcerušky bych neèekal ¾ádný odpor, spíše vyèítavý pohled zklamané duše beze slov. Strach. Byl to tedy strach z tìch milých lidí a ¾eny, která mi dokonce darovala obdivný pohled a poskytla obèerstvení. Jsem padouch.
Odpoledne jsem se plí¾il koridorem ke tøetímu nástupišti a pozornì se rozhlí¾el, abych rodinku náhodou nepotkal. Obával jsem se zbyteènì. Bez problému jsem našel svùj vagon a usadil se v kupé. Kdy¾ zbývalo do odjezdu pìt minut, byl jsem pøesvìdèen, ¾e v celém kupé budu sám. Podaøilo se a mimo prùvodèího do kupé nikdo a¾ do Brna nevstoupil.
Vyšel jsem pøed nádra¾í a uvítaly mì první rozsvícená svìtla veèerního Brna. Poveèeøel jsem naproti v KFCéèku a šalinou èíslo 12 jsem dojel na kolej ve Veveøí. Šel jsem brzy spát, abych zapomnìl na trapný pøíbìh v Praze. Po nìkolika dnech jsem ji¾ na událost z vlaku zapomnìl a vìnoval jsem se pøípravì na první pøednášku, která se mìla konat na fakultì informatiky v Botanické. Sešlo se nás tam kupodivu dost a všichni jsme se jen bavili o zkušenostech starších studentù s pøednáškami, ale hlavnì o zkoušení a zápoètech od pana profesora, docenta Vaòka.
Pøednáška byla urèena do posluchárny 2 v levém køídle budovy D. V deset hodin jsme ji¾ byli všichni usazeni a èekali zvìdavì na pøíchod pana docenta. Byl dùsledný. Na minutu pøesnì vstoupil do místnosti, pøišel za katedru a rozhlédl se nahoru. Všichni jsme povstali a on mlèky pokynul rukou, jako kdy¾ nám dává rozhøešení.
Já jsem ztuhnul a naskoèila mnì husí kù¾e. Nemohl jsem odtrhnout oèi od pana docenta, støízlíka z vlaku, pøed kterým, jsem se na nádra¾í ukrýval. Jeho rozhøešení bych urèitì v tu chvíli potøeboval. Sedìl jsem v šesté øadì na pravé stranì, tak¾e zatím jeho pohled tímto smìrem nepadl. Zaèal jsem se nenápadnì pøikrèovat a pøemýšlel jsem, jestli by šlo nenápadnì odejít. To nešlo.
Pan docent otevøel na katedøe nìkolik spiskù, pøedstavil se a øekl:
„Abychom se poznali, budu èíst vaše jména, vy se mi ohlásíte a laskavì povstanete!“
Neèekal, jestli jsme porozumìli a hned zaèal. Pøi prezenci jsem uslyšel i já své jméno. Sna¾il jsem se vypadat pokud mo¾no nenápadnì a oproti ostatním jsem nevstal, naopak jsem se pøi ohlášení spíše pøikrèil. Moje jméno se ale ozvalo znovu a pan docent zvedl hlavu výše a sundal si brýle. To u¾ jsem vìdìl, ¾e jeho pozornosti neujdu a odevzdal jsem se osudu. Propadl jsem vìènému mlèení nekoneèných prostorù Pascala, které mì zaèaly dìsit.
Kupé
