Máme rádi zvíøata, zvíøata, zvíøata,
Proto¾e jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradì, zahradì, zahradì
Nehlaïte lva po bradì, ukousne vám prst.
Refrén písnièky Jitky Molavcové se stal mottem našeho seriálu, tak jako název „Máme rádi zvíøata“, po kterém jsme také pojmenovali nový seriál.
Není tomu dávno, co na stránkách našeho magazínu probíhal úspìšný seriál „Mezi nebem a zemí“, do kterého jste pøispívali svými pøíbìhy. A tak tomu je i nyní u nové série "Máme rádi zvíøata...". Jak bude dlouho trvat, bude zále¾et jen na vás tím, ¾e se rozpomínáte a budete nám posílat své pøíbìhy. Nebude se jednat o odborné texty, ale jen o veselé i neveselé pøíbìhy o zvíøátkách a zvíøatech kolem vás.
Jako pátá v poøadí je naše autorka a šéfredaktorka Èeského dialogu Eva Støí¾ovská.
Pohodové poètení vám všem pøeje Václav ®idek, èlen Redakèního týmu
* * *
Povodnì a zcela sám autobusem
Dìti i pes si léto na ®ivohošti ka¾doroènì u¾ívaly. Byly jsme tam s Eliškou i o povodních v roce 2002.
Byla jsem naivní, neumìla jsem odhadnout co se dìje. Voda ve Vltavì i v Holešovicích stoupala, a proto¾e bylo hezky a teplo, loudila Eliška abychom se šly koupat. A tak jo. Šly jsme tam, kde konèil park za domy. Park byl pod vodou.
Elišce se to moc líbilo. Pojï babi, volala mì a u¾ se brouzdala hnìdou vodou. Pes radostnì za ní. Míøily jsme do vìtší hloubky, kdy¾ na nás volala nìjaká paní: co to dìláte, nelezte tam. V¾dy» ta voda je plná hnusu a mrtvých krys! A tak jsme rychle i z Béïou vycouvaly, doma se opláchly a zaèaly se balit, ¾e pojedeme do chaty. Tam sice trochu poprchávalo, ale byl to teplý deštík. Divily jsme se, jak pomalu k chatì z kopeèka stékají jakési potùèky vody, a dole pod chatou u¾ teèe vlastnì docela pìkný potok. Kdy¾ jsme sešly k øece, roklí teklo tolik vody, ¾e to do øeky udìlalo malebný vodopád. Máchaly jsme se v nìm i v øece, bylo to pøíjemné.
A pes si vynašel novou zábavu. Proskakoval vodopádem a pak skákal z vyènívající skály do øeky. Krásnì vykoupané jsme se vracely nahoru na kopec k chatì. A zase nás varovala jakási paní. Teï to byla sousedka z vedlejší chaty, jinak lékaøka: Proboha, snad nelezete do øeky? V¾dy to spláchlo z polí veškerou chemii a plavou tam mrtvé krávy a jiné mršiny. Ha, tak jsme se zase opláchly pitnou vodou ze studnì a skotaèinky v øece si odpustily.
Ráno asi ve ètyøi zazvonil mobil: mami, chceš nìco evakuovat (?) syn Marek. – Co dìláš, proè mì budíš ještì skoro v noci? Zlobila jsem se. - Mami, my se s dìdou stìhujeme na kopec k tetì Lídì. Náš dùm zaplavuje voda, sklepy u¾ jsou plné a teï to pùjje do pøízemí a výš. Ve chvíli jsem byla vzhùru a èilá jako rybièka.
Marku, prosím, doklady, fotky a hlavnì houby z mrazáku. Ujistil mì, ¾e všechno vezme, ale houby u¾ ne, ty jsou zka¾ené, proto¾e nejde elektrika. Mami, budeš se muset asi stìhovat na Prosek. Ta elektøina nepùjde prý dost dlouho a ty a bez poèítaèe…? - A co s Béïou? Mám si ho vzít sebou? – Ne, to nemusíš. Já se o nìj postarám, pøece je to mùj pejsek. – No dobrá, kdy¾ budeš potøebovat, pøivezeš mi ho, øekla jsem a bylo. Pavlína, která bydlela tehdy v mém bytì v podnájmu, se odstìhovala k mamince a já domù na Prosek. A skuteènì. Kdy¾ mìl Marek nìjaký zájezd, psa mi pøivezl. Byl u mì moc rád. Marek mi vyèítal, ¾e ho rozmazluju. – To víš, ka¾dá babièka rozmazluje, má to v babièkovském zadání.
Jel sem k nám nahoru bus èíslo 210. Jednoho dne mi Marek zoufale volal: Bedøich se ztratil! Byl jsem s ním venku a… skoro breèel. Nikde není. Pak ho šel Marek znovu ven hledat.
A u autobusové zastávky se ptal nìjakého pána a ten øekl: jo, vidìl jsem takového chlupatého zrzka, jak nastupoval do autobusu. Marek hned ¾havil telefony. Do Dopravního podniku a pak vytipovaným øidièùm pøímo. A jeden z nich odpovìdìl na dotaz: Jo, vezl jsem nìjakého psa, co nemìl jízdenku. Nastoupil dole v Holešovicích a vystoupil v Kobylisích u školy. Marek podìkoval, skoèil do auta a vystoupil z nìj u zmínìné školy zrovna ve chvíli, kdy tam pøijí¾dìli policajti s úmyslem toulavého psa odchytit a odvézt do útulku. Pes byl uvázaný provázkem ke školnímu zábradlí. Tam ho pøivázala uèitelka poté, co se s ním dìti pomazlily a pak ho chtìly vzít do tøídy. Samozøejmì pak zajeli ke mnì. A já psovi zaèala domlouvat: Bedøichu, a¾ sem pøíštì pojedeš, musíš vlézt do busu èíslo 210. A ještì mi radši pøedem zavolej…
Eva Støí¾ovská
*** Foto Holešovic 2002 Jitka Poledòáková – Schelingerová Kolá¾ Eva Rydrychová
Anotaèní foto archív Eva Støí¾ovská
Máme rádi zvíøata... (5)
