Setkání po letech
Záøí máme v povìdomí coby mìsíc školákù. Dojímáme se pøi pohledu na vyjukané prvòáèky i na vystresované novopeèené studenty støedních škol a vzpomínáme na vlastní první kroky za vzdìláním. My, abiturienti, jim vlastnì mù¾eme i tak trochu závidìt. Èas toti¾ pøekryl neoddiskutovatelný fakt, ¾e dìtství je pro jedince obdobím zvýšeného rizika a ¾e mládí jsme také nepro¾ili jen v rytmu oblíbených hitù té které doby.
Melancholická nálada nad prvním záøijovým dnem nás ovšem opustí ve chvíli, kdy otevøeme obálku s bujaøe ladìným pozváním na setkání tøídy po x letech. Pokud je to sraz po deseti letech, nic zvláštního se nedìje. Ale ty další desítky jsou u¾ tristní. Setkání s bývalými spolu¾áky a spolu¾aèkami se stává noèní mùrou. Zvláštì pro ¾eny.
Zatímco mu¾i uva¾ují pouze nad volbou mezi páskem a šlemi, meditace ¾en nad otevøeným šatníkem konèí zcela zákonitì vìtou: „U¾ zase nemám co na sebe!“ Poté, co dotyèná abiturientka zavrhne krátkou sukni (aby mì nepomluvili), dlouhou sukni (škrtí v pase), šaty (vypadám v nich staøe), kostým (pøece nepùjdu za sekretáøku), kalhoty (jsou pøíliš obepnuté v bocích – eufemismus k pravdivìjšímu vyjádøení mám velký zadek), zbývají v podstatì u¾ jen plavky (i ty se od léta jaksi srazily) a ly¾aøská výbava.
Toto neblahé zjištìní dovede neš»astnici k úvaze, proè by vlastnì mìla na ten veèírek chodit. Tìch pár opravdových pøátelských vztahù vydr¾elo doposud.
A ostatní? U¾ vidí, kterak jedna z „bývalých“ hodnotí ka¾dého od hlavy a¾ k patì (dìlala to ostatnì u¾ ve škole).
Jejím oèím neunikne jediná vráska, odhalí i peèlivì zamaskované tukové polštáøky a ani teï to nesmlèí. Jedovatý jazyk ostatnì k ostøí¾ímu zraku vìtšinou patøí.
Pak jsou tu tzv. úspìšní lidé. Pokud oni neudìlali „díru do svìta“, pøedali štafetu svým dìtem.
Naše modelová abiturientka ví pøedem, ¾e se opravdu neumìla o své potomky dobøe postarat. Nemají vysokou školu (pøípadnì dvì), nevydìlávají mìsíènì tolik, co ona za rok, pøípadnì se neo¾enili èi neprovdaly do zazobaných rodin. Tak¾e je jí jasné, ¾e na setkání pøíliš nezazáøí. Leda snad, kdyby vyprávìla o ranách osudu, které ji za ta léta postihly. V tomto bodì by se mo¾ná mohla zaøadit dost vysoko. Ale na katastrofy byla v¾dycky dobrá ta hubená ze tøetí lavice u okna. Jistì bude mít novinky, které si nezadají s hororem. Tak¾e zase nic.
Nakonec s povzdechem vytáhne ze skøínì tzv. „divadelní soupravu“ sestávající z blùzy a suknì a po poradì se zrcadlem zavrhne návštìvu kosmetièky jako zcela zbyteènou investici (co by tak asi se mnou mohla ještì udìlat!). Rozhodne se, ¾e nepùjde ani za diblíka, ani za úspìšnou dámu a u¾ vùbec ne za utrápenou chudinku. Pùjde prostì sama za sebe. ®e to bylo správné rozhodnutí, pozná po hodince veèírku. Kdy¾ má za sebou vyèerpávající maratón „zpovìdí“ ka¾dého z úèastníkù, s údivem zjistí, ¾e se výbornì baví.
A ¾e ostatní, a¾ na pár výjimek, zále¾itost abiturientského setkání pojednali stejnì jako ona.
Tak¾e a¾ najdete ve schránce pozvání na sraz tøídy po x letech, nedìste se a s úsmìvem se vydejte na cestu proti èasu. Vìøte, ¾e i kdy¾ na ní nepotkáte své mládí, sejdete se s milými lidmi, kteøí pro vás pøed léty opravdu hodnì znamenali a mo¾ná mohou znamenat i dnes. A ¾e toté¾ jednou èeká i letošní „prvòáky“.