PØIJÏTE POBEJT!
Dlouholetá profesorka hotelové školy a Školy spoleèného stravování Hana Sedláèková, která vychovala nìkolik generací úspìšných absolventù a napsala øadu skvìlých publikací z oboru gastronomie, pronášela ke svým studentùm pøi prvním setkání na hodinì pøedmìtu nazývaném Obsluha a stolnièení tato památná slova:
„V mém pøedmìtu se nauèíte, jak se chovat k hostùm. Slovo pohostinství znamená, ¾e je vaším posláním a pøáním lidi, kteøí k vám do podniku pøijdou, pohostit!“.
Paní profesorku jsem si pøedstavovala, kterak se ladnì pohybuje se sklenkou kvalitního èerveného vína po kobercích Puppu èi Alcronu. Ale jistì nepohrdla ani dobrou èeskou hospodou. Takovou, kde se sice prostì, ale chutnì vaøí, kde jsou èisté stoly a obsluha rychlá, nevtíravá a vlídná. Mìlo by to být samozøejmostí. Není.
V jednom mìsteèku støedoèeského kraje, kde mají kousek od námìstí pøekrásný park, taky kašnu, kostel a plno kytek, jsme se zastavili na pozdní obìd. Restaurace na rohu byla plná lidí, od stoleèkù na pøedzahrádce byl pøíjemný výhled na celý rynk a jídlo z kuchynì nádhernì vonìlo.
Pan vrchní nás srdeènì pøivítal, nicménì upozornil, ¾e pokud chceme jíst, budeme muset dost dlouho èekat. Problémy v kuchyni signalizovala u¾ cedule na plùtku:
„K okam¾itému nástupu hledáme pomocnici do kuchynì“.
Byli jsme bláhoví, jen jsme se napili, zaplatili a šli o dùm dál.
Název Èeská hospoda evokoval pøedstavy chutné svíèkové èi gulášku. Tedy jídel, která doma, zmasírováni kampaní za zdravou vý¾ivu, u¾ dávno nevaøíme. Ale pøece jen obèas na èlovìka pøijde chu» na nìco tuze nezdravého. Nu, mìli jsme si ji radši nechat zajít. Stateènì jsme ignorovali první varování, toti¾, ¾e hostinec byl poloprázdný. Navíc, výraz tváøe pana vrchního napovídal, ¾e se potýká se svými vlastními problémy a náš pøíchod ho vùbec nezajímá. Ale mìli jsme hlad, a tak jsme setrvali.
Abych byla struèná: èekali jsme dlouho, jídlo bylo stravitelné, ale s domácí kuchyní, inzerovanou na tabuli venku, nemìlo nic spoleèného. Z nedostatku jiných podnìtù jsem sledovala po oèku vedlejší a souèasnì jediný další obsazený stùl.
Pan vrchní pøed nì pohodil talíøe s jídlem a se zjevnou nechutí. Pøání dobré chuti si odpustil, v jeho pøípadì by bylo opravdu kontraproduktivní. Hovor ztichl, všichni nedùvìøivì zkoumali pøedlo¾enou krmi. Paní v èele stolu nabodla na vidlièku brambor a podrobila ho zevrubné obhlídce. A pak, do hrobového ticha, zaznìla otázka: „Tohle mají být americké brambory?!“
Pan vrchní, mo¾ná sám pan majitel, byl ke svým pøedchozím strázním zøejmì sti¾en i absolutní hluchotou, proto¾e vùbec nereagoval. Trochu mi to pøipomnìlo našeho kocoura, v¾dy sedí zády, kdy¾ mu èteme levity za provedenou lumpárnu. Ale ten natoèí alespoò jedno ouško...
Nu, dojedli jsme a zaplatili. Vzhledem k tomu, ¾e duševní i fyzický stav obsluhujícího se nijak nezlepšil, ba naopak se zdálo, ¾e v dobì, kterou jsme strávili usilovným ¾výkáním trochu tuhého hovìzího, se mu pøihodila další nepøíjemnost, rozhodli jsme se, ¾e nebudeme jitøit jeho u¾ tak tì¾ce zkoušenou duši. Šok z vyššího spropitného by urèitì nevydr¾el…
Nìkdy mi pøipadá, ¾e si lidé pro sebe vyhledávají zcela nevhodné profese, pøípadnì, ¾e ve své práci trpí rozdvojením osobnosti. Dobrým pøíkladem by mohla být majitelka rozsáhlého penzionu na malebném støedomoøském ostrùvku. Opravdu srdeèná dáma, která vítá své hosty s otevøenou náruèí. O jejím nelíèeném zájmu o hosty zaènete pochybovat ve chvíli, kdy dorazíte na veèeøi do spoleèné jídelny. Personál je neúsmìvný, jídelna plná vos. Na talíø dostanete jídlo, které ve vás vzbudí podezøení, ¾e kuchaøka je zcela jistì barvoslepá. Polévka brokolicová, dále rizoto s hráškem a k tomu bleïouèký kuøecí øízek a pro zpestøení pár nudlièek zelí. A pomyslným vrcholem se stává dezert – zelené hroznové víno…
Na závìr pobytu vás opìt èeká široká hruï majitelky, dmoucí se potlaèovaným pohnutým z nevyhnutelného louèení. Hluboký zármutek nad odjí¾dìjící skupinou ji ovšem nijak nebrání v tom, aby nechala sundat ubrusy ještì pøed poslední snídaní.
Tak¾e na ka¾dé té tmavé ceduli, lákající ¾íznivé a hladové pocestné do pohostinského zaøízení, bych si pøedstavovala další citát paní profesorky:
„Tuto hospodu jsme si neotevøeli pouze pro to, abychom vás sedøeli z kù¾e. Ale i proto, ¾e nám dìlá radost, kdy¾ vám chutná a líbí se vám u nás!!!“