Mokré pondìlí
aneb
Tento zpùsob Velikonoc zdá se mi…
Poslední den Velikonoèních svátkù se slaví rùznì. Nìkde se šlehá. Pomlázkou, proutkem, nebo ostnatou, štípavou velmi nepøíjemnou vìtvièkou jalovce, jinde se polévá. Obojího hodnì nebo málo, podle krajového zvyku.
V naší rodinì se jednou Velikonoèní pondìlí slavilo ponìkud netradiènì.
Mùj mu¾ byl po operaci kyèelního kloubu a tìsnì po Velikonocích mìl nastoupit lázeòskou léèbu. Chodil ještì o berlích, proto jsme se rozhodli, ¾e ho tam autem odvezu o den døíve, odnosím zavazadla, pomù¾u s ubytováním, nechám mu auto k dispozici a vlakem odjedu domù.
U¾ se ubytoval, já navláèela zavazadla i ulo¾ila prádlo do skøínì, toaletní vìci do koupelny. Byl krásný, teplý den, my si u¾ívali klidu malého lázeòského mìsta, kdy¾ se v Praze zaèaly dít vìci.
Naši mladí se synem se vrátili z prodlou¾eného víkendu o nìco døív. Musí ještì zajet do své kanceláøe a vyzvednout si nìjaké podklady pro jednání, které se bude konat pøíští den.
Jejich dcera, naše vnuèka, vyu¾ila mo¾nost odjet s oddílem jachtaøù do Itálie, aby poprvé okusila, jaké to je „klouzat lodí s vìtrem o závod po moøských vlnách.“ Pøijede proto a¾ pozdì veèer.
V té chvíli se mùj mu¾ rozhodl, ¾e zavolá do svého bývalého domova, k mladým:
„Jak se máte, co dìláte? Já u¾ jsem v lázních, je to tady prima.“
Ozve se mu vnuk:
„Ahoj dìdo, víš, co se strašného stalo?“
Krev ztuhne v ¾ilách a myslí probleskne: …dálnice …moøe …vlny …poprvé…
„Proboha, co je, co se…?“
„Rodièe jsou v kanceláøi, sepisují protokol s policajty, pøes svátky nám ji vykradli!“
To taky není dobrá zpráva, pøesto se mu¾i úlevou roztøesou kolena.
„A co Barèa?“ ujiš»uje se.
„Je v poøádku, jede domù.“
Nálada nám klesne na bod mrazu. Myslíme na dospìlé dìti s úèastí, leè pomoci jim nikterak a nièím nemù¾eme. Probíráme eventuality, mluvíme o darebácích, o dnešní divné dobì, i o smùle, proto¾e se jim to nepøihodilo poprvé.
Sluníèko však svítí dál, je tady pøekrásnì. Zanedlouho pùjdeme spolu pomalu na nádra¾í, budeme se s mu¾em dr¾et za ruce, po chvíli nastoupím do vlaku, zamávám mu a vlak se rozjede.
„Tudlidá, tudlidá, tudlidá!“ ozve se mùj mobil z hloubi kabelky.
Nemám to ráda, nelíbí se mi ty hovory na veøejnosti. Podezírám svého mu¾e, ¾e u¾, sotva jsem zmizela za obzorem, ¾haví svého miláèka…
„Ano, prosím?“ bez nálady vzdychnu do sluchátka.
„Zuzano, vyplavili jste sousedy, kde jsi? Nemáme vaše klíèe!“ volá snacha z vykradené kanceláøe.
Krev mi stoupne do hlavy.
„Musíte je mít, dávali jsme vám je!“
„A nemá je Jirka?“ je mínìna druhá jistota – mùj syn.
„Má, ale oni jsou teï v Londýnì. Musíte ty klíèe najít u vás, hledejte!“
Chtìlo by se mi bì¾et, dìlat nìco, cokoliv, jsem však uvìznìna ve vlaku, sto kilometrù od domova. Zatím sedím jako v mrákotách a zaplavuje mne nekoneèný pocit bezmoci a viny. Má bujná fantazie se rozlétá, a jak èas plyne, pøímou úmìrou stoupá v mých pøedstavách hladina vody v bytì, zaplavuje podlahy, nièí nábytek, teèe proudem po chodbách po schodišti, k sousedùm…
Mladí u¾ dopsali protokol, pøivolaný zámeèník opravil zámek a znovu pevnì uzavøel dveøe. Pospíchají domù hledat klíèe.
Vlak podrncává po kolejích a já propátrávám v duchu všechny mo¾nosti své viny, ne-viny. Moje já se rozdìlí a vede se sebou dialog:
„®e bych zapomnìla vyndat špunt v umyvadle a nechala kapat vodu?“
„To ne, nic jsem neprala. A naše baterie pøece nekape!“
„Anebo, ¾e bych neuzavøela pøívod vody k praèce? Poslední dobou se ta praèka samovolnì naplòuje…“
„Ne, to pøece hlídám!“
„Neprasklo opìt víèko ve splachovadle? Poslednì to støíkalo dost vehementnì! A ten instalatér øíkal, ¾e je to šmejd, ¾e to praská…“
„CO se tam mohlo stát?“
„Bo¾e, ten vlak se vleèe, ne¾ dojedu, máme v bytì bazén!“
V tu chvíli mladí sèítají svoje škody a prohrabují se doma ve skøíòce s klíèi.
„Mám je!“ vítìznì vykøikne Hedvika, a oba skoèí do auta a pádí zachraòovat nábytek a koberce, i omlouvat u sousedù pošetilé zapomìtlivé staøíky. U dveøí našeho bytu se však uká¾e, ¾e ne my, NÁS! vyplavili (u¾ poètvrté!) sousedé bydlící nad námi, kterým sklouzla odpadní hadice praèky pod vanu a šedesát litrù vody se vydalo do svìta. Tekutá nadílka se prokutala tajnými cestami otvorù a škvír v panelech a dle zákonù gravitace tekla dál dvìma zpùsoby. Klidnìjší èást vodotoku zamíøila do zabudovaných skøíní v pøedsíni. Dobrodru¾nìjší, veselejší èást se proskotaèila rozvodem elektøiny a jistièi, kde efektním zábleskem vyhodila pojistky, a pak v podobì velkých, baòatých, dobøe ¾ivených kapek, efektnì padá do mìkkého náruèí koberce, prostupuje beton a provlhá ke spodním sousedùm, kteøí ztropili ten povyk.
V našem bytì mladí nejdøíve zachránili ¾ivot provinilci, který na nì èekal u dveøí. Ve snaze zmírnit svou vinu se zaèal neprodlenì sápat po mokrých jistièích a za ka¾dou cenu (stoje v lou¾i) chtìl nahodit elektrický proud. Poslali ho domù, do jeho neposkvrnìného byteèku a pod jistièe postavili kbelík. Vytahali mokré vìci ze skøíní, vysvìtlili situaci dolním sousedùm a pak u¾ pospíchali zpìt do kanceláøe. Tam zjistili, ¾e dùkladný zámeèník spravil jejich zámek tak, ¾e v této chvíli, tímto klíèem, ni¾ádným zpùsobem nelze dveøe odemknout.
„Jedeme domù, dnes u¾ tìch katastrof bylo na jednu rodinu opravdu dost!“
„Nebylo!“ zasmál se neslyšnì neviditelný skøítek Katastrofníèek. Doma toti¾ èeká jejich synek-¾ertéø, který si z dlouhé chvíle pohrál s tatínkovým mobilem. Nejdøív ho pøevolil na dánštinu a pak se mu podaøilo mobil dokonale uzamknout.
Já pro¾ila romantický týden pøi svíèkách, bez rádia, televize a teplého jídla...