Pohled z okna
Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to pohled neobvyklý...

Pohled... totiž pád z okna

Leden bývá takové nanicovaté období. Po vánočních radovánkách a mimořádném hodování přichází vystřízlivění, pokání, ba dojde i na různá nápravná opatření. Peněženka je hubená, postava naopak. Od Vánoc si zapínám sukni nebo kalhoty jenom když je na dohled sanitka rychlé pomoci, protože při tom musím zatajit dech a hrozí mi udušení. Samozřejmě, že držím přísnou dietu, někdy i dvě-tři hodiny. V ledničce mám - pro jistotu - jenom světlo. A jak skromně a opatrně vcházím do našeho útulného supermarketu! Mají tam kilometry regálů s potravinami, ale žádnou takovou, která by se mi hodila. Mělo by to být něco lehkého jako letní vánek, hebkého jako lístek magnólie, pikantního jako vtip pro dospělé, mělo by to mít míň kalorií než kohoutková voda a taky by to mělo být laciné, z polovice zadarmo, protože jsem v půli cesty mezi Vánocemi a důchodem...

Postěžovala jsem si na svoji rozpínavost postavy kamarádce Nadi a ta mi poradila:
"Musíš cvičit "jehličí"!"

Já znám z jógy jenom "lotosový květ" a i to jen od vidění. O cviku "jehličí" jsem nikdy neslyšela.

"To je jednoduché", povídala Naďa. "Choď po bytě a kde uvidíš jehličí, třeba jenom jednu jehličku, sehni se a zvedni ho. Budeš překvapená, jaký to má účinek na figuru, a ještě víc, kde všude jehličí najdeš, i kdybys vysávala celý byt desetkrát po sobě..."

Neříkám, že jsem cvikem zvaným "jehličí" zhubla. Ale už tolik nemyslím na svoji postavu, spíš přemýšlím, jak se mohlo dostat jehličí i do mého památníku z dětství, který ležel léta nedotknutý ve spodním šuplíku komody, v krabici, zabalený do průsvitné folie...

Nic příjemného jsem v lednu nezažila, jenom samé nepříjemnosti a tak spěchám, abych se s vámi o ně podělila.
Tak například mi zavolal mobilní operátor, aby mi nabídl změnu režimu. Zřejmě chtěl moje dobro, ale já jsem si ho nechtěla nechat vzít. Marně mi sliboval výhody, bonusy, slevy, znělo to, jako že mne budou stravovat, šatit a obouvat a já budu volat až po Hong-Kong úplně zadarmo...Zůstala jsem neoblomná, protože v Hong-Kongu moc známých nemám a mobil, který mi posledně prodal v akci, nestojí za nic. Vypadává mu zvuk. Stěžovala jsem si na to i synovi, ale ten tuto moji stížnost zamítl.
"To není mobilem, babi", řekl hlasitě s přehnanou artikulací, "to je tvým uchem! Musíš poslouchat levým! Na to daleko lépe slyšíš!"

Trochu se mne to dotklo. My, senioři, si bez problémů postěžujeme, že nám neslouží oči, ale neradi přiznáváme, že špatně slyšíme. Jako by poruchy zraku budily soucit, ale zhoršený sluch jenom posměch.

"Nevím, chlapče, kdo tě vychoval", odvětila jsem synovi důstojně, "ale moc se s tebou při výchově nenamáhal! A nemusíš na mne křičet, já slyším docela dobře na obě uši. Říkám ti, že buď mám špatný mobil, anebo je tu slabý signál!"

Šalvěj lékařská - neboli Babské ucho

Syn se zasmál, pohladil mi levé ucho a odkráčel.

Uplynulo pár dní, všechny byly stejné, podobaly se sobě jako tabletky acylpyrínu. Venku bylo šedohnědo, teplo, mlhavo, rozbředle, občas mžilo, občas padal nějaký záhadný sliz. Z tepla útulných domovů vycházeli ven jenom zoufalci, pejskaři a nešťastníci, kteří jsou v žebříčku nejbohatších lidí světa na úplně spodních áprušlích, takže musejí chodit do práce. Vůkol panovalo absolutní ticho. Lidé, zničeni a vyčerpáni po svátcích jídlem, pitím a příbuznými, leželi anebo bezmocně posedávali doma na sedačkách, křeslech, ba i na postelích... I já jsem se lehce pohodila na válendu a usilovně jsem přemýšlela a přemýšlela...

...až mne vzbudil mobil. Viděla jsem, že mne volá stará kamarádka Judita. Zvyk je železná košile, přitiskla jsem mobil k pravému uchu a slyšela jsem:
" ličkou chvili jenom jsem se oto bal nata nebyl není nic vid hned přijeď ho sama neune dokto středis !"
A potom už bylo ticho...

Oblékala jsem se rychlostí hasiče ve službě, ani jsem neuvažovala nad barevným sladěním svého zjevu. Ani Jack Rozparovač by se ve mně krve nedořezal, tak jsem se lekla. Judita totiž ráno odmítla můj návrh jít na procházku po městě se zastávkou v čajovně "Květ lotosu", protože prý jí přinesou pravnuka Jakuba, aby ho trochu pohlídala. Já, samozřejmě, Kubu znám. Je to dvouletý rošťák, vyrobený z různých pohyblivých a pérujících materiálů, potažený hebounkým růžovým sametem. Má daleko víc energie, než kdy vyrobil Temelín. Kdykoliv je vzhůru, běhá, křičí, skáče, poskakuje, mluví mnoha neznámými jazyky, směje se, pláče... a mlčí jenom tehdy, když mu nacpete něco dobrého do pusy, anebo když ho přemůže spánek. (Mimochodem podotýkám, že Jakuba ještě nikdo neviděl spát vleže: spí v kleče, ve visu z postele, vsedě s troubícím hasičským autem v rukách... prostě tak, jak ho spánek přepadne...) Trochu se divím, že Jakuba prababičce půjčují, ona podle mne nemá na jeho hlídání kvalifikaci. Měl by ho hlídat krotitel tygrů, důstojník cizinecké legie, anebo karatista, takový, co má hodně těch "danů" a nosí černý opasek...

Co se tam mohlo stát..?

Že by Kubík spadl a ublížil si? Třeba se Judita nemůže dovolat k jeho rodičům... Určitě říkala něco o doktorovi!

Taxi předjelo. Napěchovala jsem se k taxikáři, udala Juditinu adresu a poprosila: "Nevšímejte si červenou a přejeté chodce sbírejte až na zpáteční cestě, já moc pospíchám!"
Ještě nikdy netrvala cesta tak dlouho, ještě nikdy nebyl výtah v Juditině paneláku tak pomalý a než se po zazvonění otevřely dveře jejího bytu, přestalo mi srdce tlouct na dobu nejmíň šesti úderů.

Konečně stála moje oblíbená stará kamarádka ve dveřích. Vztáhla jsem k ní ruce s výkřikem:
"Drahá kamarádko! Můžu ti nějak pomoct?"
"To je dost, že jdeš!" odvětila Judita nevrle a ustoupila, abych mohla vejít do pokoje. "Vypadá sice, že mu nic není, ale půjdeme ho ukázat na středisko, aby se na něho doktor podíval!"

Vešla jsem opatrně do místnosti, kde nebyl nikdo, jenom Juditin kocour, velký jako tygr šavlozubý. Judita je do toho kocoura zamilovaná a pokřtila ho "Miláček". Prý Miláček! Měl by se jmenovat Golem. Anebo Godzilla. Nejlíp Go-go.

Jakub nikde.
"Jenom si obleču kabát a potom ho strčíme do tašky. Ale dej pozor, on to nemá rád, bude se bránit!" pokračovala Judita.

"Zešílela žalem, ubohá!" blesklo mi hlavou. "Mluví nesmysly! Chce nacpat Jakuba do tašky? "Rozhlédla jsem se po místnosti a hledala pacienta. Nebyla tam žádná stopa po nějaké tragedii, když nepočítáme havarované letadlo, převrácené nákladní auto a trosky věže.

Sebrala jsem všechnu svoji duševní sílu a tiše jsem se zeptala:
"Jakuba už odvezli? Co se mu stalo, bude v pořádku?!
"No, dovol!" urazila se Judita. "Vychovala jsem dvě děti a pět vnoučat, snad dokážu pohlídat pár hodin i pravnuka, aby se mu nic nestalo!... Když si pro něj přišla máma, ani nechtěl jít domů!"

Cítila jsem, jak na mne zamířil šlak, jen jen trefit...
"Ale proč jsi mi telefonovala? Myslela jsem, že měl nějaký úraz! Že spadl a něco se mu stalo!"
"Taky že ano", odpověděla Judita udiveně. "Vždyť jsem ti to vysvětlila do telefonu! Skočil sousedce pode mnou na balkon.Ta ženská vyváděla! Prý se lekla že je to terorista. Nebo meteorit. Lidi už jsou z televize úplně sfamfrnělí... Budu jí muset upéct žloutkové věnečky...!"

Musela jsem si sednout. Tlak jsem měla - odhadem - 750/430, adrenalin mi tryskal z nadledvinek jako ropa z vrtné věže. Judita se na mne zadívala, napůl soucitně, napůl otráveně.
"Víš, on si rád hraje s Natašou a Tamarou, zkouší je obrátit na záda!"

Zřejmě jsem spíš milá, než bystrá, ale neměla jsem ani potuchy, o čem si povídáme. Kdo je Nataša, kdo je Tamara?
Trvalo to dlouho, až moc dlouho na moje křehké nervy, než jsem pochopila, co se stalo.
Když si pravoplatná majitelka Jakuba odnesla, Judita pootevřela okno. Kocour Miláček vyskočil na parapetní desku, uviděl na spodním balkoně vlevo sousedčiny želvy Tamaru a Natašu, a rozhodl se je navštívit ve zkráceném řízení, čtyřmetrovým skokem. Judita se lekla, když Miláčka neviděla, ale to nebylo nic proti tomu, jak se lekla sousedka, když Miláčka uviděla. Setkaly se na schodišti, došlo k formálnímu předání kocoura a bylo to setkání dost nepříjemné. Judita potom usoudila, že půjde s Miláčkem na středisko, aby ho veterinář prohlédl, jestli mu ty škaredé želvy neublížily a zatelefonovala mi. Tvrdila, že všechno důležité mi do telefonu řekla..!

Zmítaly mnou různé pocity. Ulehčení, že je Jakub v pořádku, chuť zaškrtit Juditu obouruč i odhodlání žalovat svého mobilního operátora... Ale najednou jsem svým vnitřním sluchem slyšela svého syna, jak mi přikazuje: "..poslouchej levým uchem, babi, levým..." A já jsem tiskla mobil na svoje pravé ucho, které je více-méně mimo provoz...! Takže jsem si celou patálii zavinila sama, Judita, Miláček i mobilní operátor jsou v tom nevinně! Dobře vychovaní rodiče mají poslouchat své děti!

Docela krotce jsem popadla ucho tašky s kocourem a srovnaným krokem jsme vykročily na cestu k veterinárnímu středisku.
"Má aspoň dvě kila nadváhy!"zafuněla jsem po chvíli.
"Má, ale neříkej to před ním, on to nerad slyší!" odfuněla Judita.
Pan doktor zjistil, že kocour Miláček se těší báječnému zdraví, jenom Juditě oznámil, že ho překrmuje a že musí dvě kila zhubnout. Judita se slzami v očích slíbila, že ano, že budou hubnout spolu. Potom podala veterináři bankovku zajímavé barvy a funěly jsme zase zpáteční cestou domů. Šly jsme téměř mlčky,podle drobných poznámek jsem usoudila, že Judita se chvílemi těší z Miláčkova zdraví, chvílemi v duchu oplakává ztrátu významné části důchodu. Tak jsme dorazili až k jejich domovu. (Judita, já a ten dareba kocour, kvůli kterému musím napsat měkké "i"!) Tam jsem pocítila, že pro dnešek bylo dramatických událostí i dobrých skutků dost, a místo "Na shledanou!" jsem Juditě zarecitovala citát neznámého autora:

"Cílem veteriny je udržet kočku při zdraví a jejího majitele na mizině!"

A nečekajíc na odpověď odešla jsem od těch dvou do sebe zamilovaných zoufalců daleko pryč.

Text: Blanka Burjanová

Grafika: Václava Arnoštová

Ilustr. foto: Ludmila Holubová

* * *

Zobrazit všechny články autorky