Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Rozhovor se zrcadlem
 
Ivan KOLAØÍK
Executive Director, Australian Police Ethnic Advisory Bureau (ve výslu¾bì)
 
Zrcadlo: Ahoj Ivane. Nemohu vùbec uvìøit, ¾e se mnì podaøilo tì chytit doma. Na tuto pøíle¾itost èekám u¾ pìknou dobu a ty se poøád nìkde touláš. Kdepak jsi byl teïka?

Ivan: Jeminánku, tak tobì se pøece jenom podaøilo mì vyštrachat. Teï nezbývá ne¾ si nalít pivko a kdy¾ jinak nejde, tak si pokecat. Doufám, ¾e tì nepøekvapuje, ¾e si takhle hnedlinka po ránu dávám pivinko. Z mých povídání musíš vìdìt, ¾e ho mám pøevelice rád. Tak si pøihni a dejme se do toho.

Z: No dobøe, kdy¾ nedáš, tak si s tebou pøipiji. Ale jenom jedno, abys neøekl. Ale neodpovìdìl jsi mi na otázku, kde jsi se toulal.

I: No my jsme se právì vrátili z takové menší cesty po nádherném pobøe¾í Queenslandu.

Z: Ty rád cestuješ?

I: Jo a ne. Miluji cestování po Austrálii. Nenávidím cestování do zahranièí. Jednak proto, proto¾e se bojím lítat, a pak jakákoliv cesta kamkoliv je šílenì dlouhá a nudná. Tady máme tolik unikátních krás, ¾e necítím naléhavou potøebu z Austrálie jezdit. Hergot to pivo je moc teplý.

Z: Miluješ pouze cestování po Austrálii nebo Austrálii jako takovou?

I: Já se prakticky od prvního dne po pøíjezdu do Austrálie zamiloval. Je to taková mladá, nezka¾ená, sympatická zemì. Svým zpùsobem unikátní, a» u¾ se jedná o zvíøátka, flóru a vlastnì i lidi.

Z: Víme, ¾e tam máte klokany, medvídky koaly a jiná zvíøata, která neexistují nikde jinde na svìte. Ale lidi? Chceš tím øíct domorodci?

I: No jo, tím myslím i naše Aborid¾ince. Ale hlavnì tu ú¾asnou smìsici národností a kultur, které Austrálii dìlají takovou jaká je. To je také nìco unikátního. Ale rodilí Australané jsou také príma lidi. Mají ú¾asný smysl pro humor a hlavnì si dovedou dìlat legraci sami ze sebe, co¾ je dost neobvyklé.

Z: Ty jsi emigroval v šedesátém osmém roce. Co tì pøimìlo k tomu opustit rodnou zemi? Bylo to tì¾ké?

I: Rozhodnutí emigrovat jsem udìlal pár týdnù po okupaci. Vìdìl jsem, ¾e jakékoliv svobodné myšlení bude po léta tvrdì potlaèeno. ®e nastane doba temna. A tak jsem to sbalil a odešel jsem s tím, ¾e u¾ se nikdy nevrátím, proto¾e v té dobì a po léta potom nikdo nevìøil, ¾e by nìkdy mohl komunismus padnout. Udìlat rozhodnutí nebylo tì¾ké. Tì¾ké bylo opustit rodinu. Ale s tím se musel vyrovnat ka¾dý emigrant. To, jaký mìl mùj odchod dopad na zdravotní stav maminky a jaké mìl pak potí¾e mùj táta-komunista, pomyšlení na to mì trápí dodnes.

Z: Jak jsi se s tím vyrovnal?
 
I: S nìèím takovým se snad vyrovnat nelze. Myšlenky na osud rodièù po mém a bratrovì odchodu mì èasto tlaèí jako èerná mùra. Maminka se z toho nikdy zdravotnì nevzpamatovala. A tak se sna¾ím myšlenky zahnat nìkam do kouta, ale je to hroznì tì¾ké. Samozøejmì, ¾e jako rodiè si èlovìk uvìdomí mnohem lépe jaké to asi musí být ztratit dìti. Hlavnì pro maminku. Musím ale øíci, ¾e jak ona tak táta mì od rozhodnutí emigrovat nezrazovali. Spíše naopak. A za to jim také hroznì vdìèím. Jak ú¾asnì nezištnì se moji rodièe v té situaci zachovali pøesto¾e vìdìli, ¾e mì zøejmì vidí naposledy v ¾ivotì.

Z: A vidìli jste se nìkdy od tvého odchodu?

I: Bohudíky jsem maminku vidìl dvakrát. Jednou jsme se sešli v Holandsku a po Sametové revoluci pak v Praze. Krátce po tom krásném setkání zemøela. S tátou jsem se ale bohu¾el nikdy po odchodu nevidìl. Táta byl básník a po léta nám posílal svojí krásnou poezii prodchnutou láskou k nám. Sakra to pivo mì ale dìlá nìjak sentimentálního. Mù¾eme prosím pøejít na nìco veselejšího?

Z: Dobøe, nechme toho. Já tady z toho rozhovoru pak budu taky špatnej. Chtìl jsi být herec. Uplatnit se jako herec v Austrálii, to by muselo byt pìknì tì¾ké. Nebo ne?

I: No tak na herectví jsem vùbec nemyslel. Na to jsem pøestal myslet u¾ pøed odchodem. Èlovìk musí být realista, po pøíjezdu do Austrálie šlo o existenèní pøe¾ití. A já pøišel jako cucák bez nièeho. Pøed emigrací jsem byl zapsán do prvního roèníku studia osvìty a novinaøiny na Karlovì universitì. Tak¾e jsem nebyl ani vlastnì student. Nebyl jsem vùbec nic. Jenom mladý. A plný elánu v nové zemi prorazit.

Z: Prorazil jsi?

I: Nìkolik let jsem tvrdì zápasil. Hlavnì s novou øeèí. Myslel jsem, ¾e angliètinu nikdy nezvládnu natolik, abych ve studiích mohl pokraèovat. Rok jsem dìlal v továrnì na papír tu nejpodøadnìjší práci jaká tam byla. Ale to mi dalo podnìt ještì k hou¾evnatìjšímu studiu angliètiny. Musím øíci, ¾e neschopnost se domluvit mì dohánìla k zoufalství. Cítil jsem se naprosto ménìcenný. To trvalo nejmíò rok. Práci v továrnì jsem nenávidìl. Pøišly chvíle, kdy jsem dokonce pøemýšlel o návratu. Ale jak øíkám, všechny tyto pocity mì pøimìly k tomu, abych nad situací nakonec vyhrál.

Z: To sis zprvu moc legrace asi neu¾il, co?

I: Ale co¾ o to, legrace obèas byla. Napøíklad, kdy¾ jsem mìl hned ètvrtý den po pøíjezdu na Tasmánii svatbu.

Z: Proè tak brzo?

I: Proto¾e man¾elèina puritánská tetièka nemohla pøenést pøes srdce, abychom sdíleli pokoj, ani¾ bychom byli svoji. To, ¾e jsem s Ivankou chodil témìø dva roky pøed emigrací, to jí nìjak ušlo. Ale svatba musela být. Taky mnì bylo nepøíjemný tajnì po špièkách chodit navštìvovat budoucí ¾enu, kdy¾ na mì náhodou pøišel velkej cit. A vìø, ¾e ten na mì jako na dvaadvacetiletýho kluka, pøicházel dost èasto. A tak jsme do toho praštili. A jsme dohromady dodnes. Svatba to byla tenkrát velikánská. Pøišlo všeho všudy asi deset lidí, všichni pøátelé tety a strejdy, místního lékaøe. No, ale nejvìtší legrace ovšem byla, ¾e k vùli pámbíèkáøské tetièce se svatba musela konat v katolickém kostele.
 
Z: A co je na tom tak zvláštního?

I: Zvláštní a hlavnì zajímavé a k popukání smìšné bylo to, ¾e obøad trval asi hodinu a my bez jakékoliv znalosti angliètiny museli po faráøi opakovat hroznì dlouhé litanie z bible. Zkus tohle dìlat tøeba v arabštinì. Tak nám to tenkrát pøipadalo. My se potili studem, faráø kuckal smíchy a svatebèané se dobøe pobavili. A pøíští den jsem musel narukovat do té hrozné fabriky. A tam byla vlastnì také legrace. Hned první den jsem bìhem pøednášky o bezpeènosti práce nastra¾il uši, proto¾e jsem se domníval, ¾e se neustále mluví o mnì.

Z: Co tím myslíš?

I: Ten instruktor toti¾ poøád pou¾íval slovíèko “check”, co¾ se vysloví zrovna tak jako “Czech”. Anglicky jsem umìl natolik, abych vìdìl, ¾e “Czech” je “Èech”. Co jsem však nevìdìl bylo, ¾e “check” znamená “zkontrolovat.” A tak poka¾dé, kdy¾ instruktor toto slùvko utrousil, trhlo to se mnou a zaèal jsem se pøipitomìle na všechny usmívat domnívaje se, ¾e se poøád mluví o mnì.

Z: Jak víme, nakonec jsi všechna úskalí pøekonal a v nové zemi jsi se uchytil. Máš k tomu co dodat?

I: V Austrálii jsem se skuteènì uchytil. K mým úspìchùm však pøispìlo mnoho okolností. Hlavnì to, ¾e jsem byl mladý kluk, ale i to, ¾e v Austrálii v šedesátých letech vládla velice proèeská nálada. Jak federální tak státní vláda nám umo¾nila co mo¾ná nejsnadnìjší splynutí s australskou spoleèností.
I kdy¾ jsem po roce stále ještì zápasil s angliètinou, dostal jsem stipendium studovat na universitì. To bylo nìco, o co se jiní museli dobrými studijními výsledky zaslou¾it. Nám to bylo dáno z fleku. Jenom proto, ¾e jsme byli Èeši. Tím pádem jsem také témìø zdarma na universitì vystudoval.

Z: Co jsi studoval?

I: Musím se zahanbenì pøiznat, ¾e jsem první rok studia, který jsem zaèal pøesnì rok po pøíjezdu do Austrálie, prolítl. Zkrátka jsem na nic jazykovì nestaèil. A zase pomohla vláda, která nám umo¾nila intenzivní kurzy angliètiny. Tìmi jsem prošel a pak jsem nepropadl z nièeho. Co jsem studoval? Politické vìdy, ruštinu a ruskou literaturu. Pozdìji jsem si udìlal knihovnièinu.

Z: Ruštinu???

I: Ano prosím. Já byl tak trošku, jak se øíká, fikanej, proto¾e jsem si myslel, ¾e kdy¾ jsem ruštinu studoval prakticky celý ¾ivot v Èeskoslovensku, tak bych si tím ulehèil studia zde. Lehké to bylo pouze první rok, kdy jsem vskutku záøil. Další dva roky nebyla legrace, zvláštì kdy¾ se dìlala Tolstého “Vojna a mír” v originále. Jen tak tak, ¾e jsem prošel. Univerzitní diplom však byl pro další ¾ivot nesmírnì dùle¾itý, proto¾e otevøel bránu k dobrému zamìstnání.

Z: Kdepak jsi po studiích pùsobil?

I: Já studoval pøi zamìstnání. Moje první zamìstnání bylo v univerzitní knihovnì. Toho jsem si vá¾il, proto¾e jsem si neustále pøipomínal tu hroznou továrnu na Tasmánii. Zamìstnání v knihovnách jsem støídal jako pono¾ky. Stì¾ejní však pro mì byla práce ve Státní knihovnì státu Viktorie, kde jsem byl jako emigrant povìøen zakládáním knihovnických slu¾eb pro potøeby pøistìhovalcù. Postupnì jsem se stal expertem v tomto odvìtví knihovnictví a zaèal dìlat kariéru. Musím dodat, ¾e to bylo vùbec první místo tohoto druhu vytvoøené v Austrálii. Tak¾e jsem byl nìco jako prùkopník. A zase to bylo shodou okolností. Emigrant-knihovník pøišel vhod v dobì, kdy se na scénì zaèala objevovat politika “mnohokulturnosti.” Hele, došlo pivo. Tak si otevøeme další, proto¾e v hrdle vysychá a to nemá být.

Z: Nezlob se, Ivane, ale ty jsi ten poslední, kterého bych si pøedstavil jako knihovníka. Ty takový srandièkáø.

I: Máš tak trochu pravdu. Knihovnièina pro mì byla trochu suchopárná. Poøád se šeptalo, a i ty knihovnice byly vìtšinou dost šeredný holky. Legrácky jsem se sna¾il dìlat, ale vìtšinou nenašly pochopení a já se bál, ¾e taky ze všeho zblbnu a zmìním se, a tak jsem se zaèal koukat okolo. Mnì u¾ to stejnì lezlo na mozek, proto¾e jsme byli tøeba nìkde na dovolené a já neustále tahal man¾elku, aby se se mnou chodila koukat po knihovnách. Kdybych ale býval u toho øemesla zùstal, stal bych se movitým èlovìkem, proto¾e mu¾ù v knihovnictví moc nebylo, a ti, co u toho zùstali, to vìtšinou nìkam dotáhli. Takový universitní knihovník mìl stejný status a plat jako profesor. Co¾ nebyla malièkost.

Z: A tak jsi od profese odešel.

I: Odešel jsem na Ministerstvo pro pøistìhovalectví a etnické otázky. Tam se mi líbilo, proto¾e se dìlaly velice zajímavé vìci a byla u toho i legrace. Pátky jsme tøeba témìø nepracovali. Ty se trávily v hospodách oslavováním rùzných výroèí a narozenin kolegù. V¾dycky se našla nìjaká pøíle¾itost chodit se o pátcích osvì¾ovat. V té dobì se potom mohlo i usednout za volant - taková to byla tenkrát volná doba.

Z: Tam jsi zaèal dìlat opravdovou kariéru?

I: Já v ¾ivotì ¾ádný kariérista nebyl. Nemìl jsem takové lidi vùbec rád. Pravda je, ¾e mnì nìjakým zpùsobem, zøejmì daným osudem, do klína padaly vìcièky, které by jiní mohli nazvat ‘kariérou”. Já se ale sebevìdomì za kariérou nehnal, nikdy jsem nešel pøes mrtvoly. Pouze jsem se nìjakým zpùsobem ocitl v pravý èas v situacích, které ovlivnily moji pracovní dráhu. Na ministerstvu jsem zaèal jako odborný pracovník. Po pìti letech ze mì udìlali zástupce øeditele. Chci vìøit, ¾e v tom hrály urèitou úlohu mé schopnosti, ale jako cynik vím, ¾e jsem se jim zase hodil do krámu. Zcela cynicky øeèeno, ¾e vláda chtìla praktickým zpùsobem ukázat, jaké šance dává emigrantùm, jako jsem já.
 
Z: Na øeditele jsi to nedotáhl?

I: Ne. Stále více a více jsem si uvìdomoval, ¾e i v mojí pozici zástupce jsem více a více zaèleòován do politického procesu. Zrovna tak jsem si uvìdomoval, ¾e jsem v urèitých vìcech politickými stranami vyu¾íván a i zneu¾íván. Pøistìhovalecká politika byla a dodnes je krajnì politicky o¾ehavá zále¾itost, a koncem sedmdesátých let se vyhrotila situace natolik, ¾e jsem se zaèal poohlí¾et po nìèem jiném. Rozhodnutí z místa odejít pak za mì definitivnì udìlaly výsledky voleb, kdy se k veslu dostala levice a mnì, jako odpùrci socialismu, zaèalo tvrdì téci do bot. Labouristická vláda v té dobì byla natolik paranoidní, ¾e jsem vìdìl, ¾e novým pánùm budu svým politickým smýšlením nepohodlný. Nezbývalo ne¾ udìlat rychlé rozhodnutí.

Z: A dal ses tedy k policii. Nelituješ toho? V¾dy» pamatuješ, jakou mìla policie v Èeskoslovensku špatnou povìst.

I: Ano, bez váhání jsem se dal k policii. A tradiènì politicky nezávislá a neanga¾ovaná konzervativní policie mnì velice imponovala. Kdy¾ pak policejní vedení vidìlo, ¾e mám na ministerstvu odzvonìno, podali mi pomocnou ruku. Proto jsem neváhal ani vteøinu. Pøechod k policii bylo z profesionálního hlediska vùbec nejlepší rozhodnutí jaké jsem mohl udìlat. Tam teprve zaèala ta pravá kariéra, jak bys to nazval ty.

Z: Ty jsi musel být v uniformì hrozný fešák.

I: Tak to, ¾e jsem nikdy ¾ádnou uniformu nemìl, bylo moje nejvìtší profesionální zklamání vùbec. Ale všechno je k nìèemu dobrý. Já bych byl v uniformì tak ukrutnì pøíta¾livej, ¾e by se krasavice o mì praly, na mì by pak tøeba chodily ty moje velký city a nevím, jestli bych tím u hodné ¾eny Ivanky uspìl. Ne, já byl poøád v civilu, a to hlavnì, aby se mì pøistìhovalci nebáli.

Z: Nebáli?

I: Já mìl toti¾ na starosti vztahy mezi pøistìhovalci a policií. Proto¾e je v Austrálii tolik menšin pøicházejících z opresivních re¾imù, mají jejich pøíslušníci vìtšinou z policie oprávnìný strach. Uniforma by tento strach ještì umocnila a dosa¾ení spolupráce mezi menšinami a policií by se podstatnì zpomalilo. A tak jsem mìl elegantní šaty a policejní placku, na kterou jsem byl dìsnì hrdý. Ještì kdy¾ mluvíme o tom strachu…  Pamatuji se, ¾e jsem jednou dával pøednášku politickým uprchlíkùm z Vietnamu, kde se policie neslavnì proslavila svojí brutalitou. Jedna mladá dívka bìhem pøednášky poøád opouštìla místnost a venku zvracela. Doufám, ¾e ne pohledem na mì, ale spíše na to, koho jsem pøedstavoval. Chudák byla vietnamskou policií zneu¾itá a brutalizovaná. A takových neš»astníkù zde máme na tisíce. Je pro nì i oficiální název “Èlovìk, který pøe¾il fyzické muèení.”
A na tìchto lidech jsme chtìli spolupráci pøi vyšetøování zloèinu.

Z: Nároèná práce, která vy¾aduje patøiènou dávku sensitivity, taktu a znalosti rozlièných kultur.

I: Sám bych to neøekl lépe.

Z: Nalij mi prosím tì jedno, proto¾e tento rozhovor se sice protahuje, ale vìøím, ¾e bude ètenáøe zajímat.

I: Já bych si nebyl zase tak jistý, proto¾e tady kolují historky, jak jsme my emigranti v Èesku nepopulární. Staèil mnì dovìtek k jinak výbornému filmu “Pelíšky”. Ten to všechno pokazil.

Z: Jen¾e ètenáøi Seniortipu mají vytøíbený vkus. To je jiný druh lidí ne¾ ti, kteøí nesmyslnì emigranty odsuzují. Ale teï jsme trochu odboèili. Nedovedu si pøedstavit, ¾e by u policie byla legrace. Nicménì znaje tì, mo¾ná, ¾e se mýlím.

I: Upozoròuji, ¾e náhodou o legraci nebyla nouze. Jako správnému Èechovi, který nemá od švejkárny daleko, se mi podaøilo kolegy správnì oblbnout. Tak jsem tøeba, kdy¾ bylo naprosté ticho, vykøikl “Ticho prosím,” co¾ je zmátlo a pøimìlo k tomu, aby velice slušnì poznamenali, ¾e jediný, kdo dìlá hluk, jsem já. Ale pak se to tak ujalo, ¾e i tøeba pøi velice dùle¾itých schùzích kdejaký papaláš utrousil “Ticho prosím,” a ka¾dý vìdìl o co jde. Nebo jsem zaèal mluvit s tì¾kým nìmeckým akcentem a netrvalo dlouho a policajti tak mluvili taky a v¾dycky jsme se moc nasmáli. To se radìj nezmiòuji o tom, jak jsem salutoval. Úplnì proti pøedpisùm, témìø s pìstí u spánku. Pak to zaèali dìlat i vysocí dùstojníci a zase jsme se moc smáli.

Z: U policie jsi to doopravdy nìkam dotáhl, ale jít do dùchodu v 54 letech? To u¾ se ti tam nelíbilo?

I: Práce u policie byla z profesionálního pohledu ú¾asnì uspokojující. Pùsobil jsem u nich všeho všudy dvacet let. Posledních deset let pak jako øeditel nìèeho podobného jako je v Èesku Cizinecká policie. Mìl jsem zodpovìdnost za celou Austrálii. Moje organizace plánovala celonárodní strategie pro vztahy mezi menšinami a policií a nejvíce jsem pyšný na to, ¾e tyto strategie pøevzala dokonce i Evropa. Po deseti letech jsem ale došel k názoru, ¾e u¾ jsem pøestal být plodný, ¾e jsem prostì vyèerpal nápady, se kterými bych mohl dále pøispívat do celého procesu. Bylo mi blbý jen tak sedìt, nic nedìlat a brát dobrý plat. Na to jsem zkrátka nebyl. Tak¾e jsem vyu¾il pøíle¾itosti a ani ne v padesáti pìti letech jsem odešel do dùchodu.

Z: Dostal jsi se ve své pozici do svìta?

I: Ano, dostal. Hlavnì díky udìlení presti¾ního Churchillova stipendia. Nìkteré zá¾itky jsem popsal v Pozitivních novinách. Také jsem reprezentoval australskou policii celkem tøikrát v Èínì. Tam jsem komunistický policajty pro zmìnu zase zmátnul tím, ¾e jsem ve slavnostní øeèi pro asi tøi tisíce policajtù zahøímal: “Jak to øekl generál Suvorov - tì¾ko na cvièišti, lehko na bojišti.”

Z: No tohle? Co oni na to?

I: No, abych øekl pravdu, tak jsem byl z toho výroku sám zara¾enej, ale kdy¾ davy zaèaly jásat, tak jsem vìdìl, ¾e jsem snad nezpùsobil mezinárodní ostudu. Také jsem si oddechl, kdy¾ vedoucí naší delegace, guvernér státu Viktorie, na mì hodil pøívìtivý úsmìv.

Z: Co bys oznaèil jako vrchol tvé kariéry?

I: Asi to, ze jsem pomohl vypracovat nejenom strategii pro Austrálii, ale ¾e náš program pøevzala v roce 1988 také Evropa, která na nìm postavila strategie, které upravila pro evropské podmínky. Nemohu se také nezmínit o udìlení vysokého vyznamenání Order of Australia Medal (OAM), které jsem dostal za svoji práci u policie. Obvzláštì mì tìší, ¾e ho musela schválit samotná královna.

Z: A kdy¾ jsi teïka v dùchodu tak se nenudíš?
 
I: Jestli se dùchodce nudí zále¾í na tom, má-li nìjaké hobby, které ho zamìstnává. Jinak to musí být doopravdy zatracenì nudná zále¾itost. Proto také lidi, kteøí v dùchodu nemají co dìlat, pøedèasnì umírají. Koukat jen tak do blba musí být vskutku hrozné.

Z: A co tebe udr¾uje pøi ¾ivotì?

I: Humor. A pak moje velká láska k cyklistice. A tak si poøád stavím nová kola, zatímco si Ivanka rve vlasy, co za nì dovedu utratit. A jezdím. Pro mì je jízda na kole toté¾ co meditace. Mimochodem, té se také vìnuji u¾ pìknou øadu let. Hraju také trochu golf, ale hlavnì pøi tom dìlám krtky a to mì moc stresuje. Hodnì s man¾elkou jezdíme a poznáváme krásy Austrálie. A pak píšu.

Z: O tom psaní…Jak jsi se k tomu vlastnì dostal?

I: Ale úplnì náhodou. Jednou jsem napsal takový legraèní mailík kamarádce-novináøce, a ta mì pøesvìdèila, ¾e bych mìl psát pravidelnì. A tak jsem to zkusil. Líbilo se to také Václavovi ®idkovi a od té doby to u¾ jede více ménì samo od sebe.

Z: Co psaním sleduješ?

I: Já píšu hlavnì lidem pro radost. V ¾ádném pøípadì si nemyslím, ¾e to, co píšu má nìjakou výraznou literární hodnotu, ale sna¾ím se dát lidem dobrou náladu. O to mi jde snad nejvíce. Jestli se mi to daøí, mohou posoudit pouze ètenáøi. Kamarádi øíkají, ¾e je to príma, ¾ena èasto pochybuje. Ale to je asi tím, ¾e všechny ty mé historky u¾ zná a¾ pøíliš dobøe, tak¾e jí nic nemù¾e pøekvapit.

Z: Dìlá ti psaní po tolika letech v anglicky mluvící zemi potí¾e?

I: Musím se pøiznat, ¾e jsem pøekvapil sám sebe. Èesky samozøejmì mluvím s man¾elkou, ale do té doby, ne¾ jsem zaèal psát, tak jsem se lépe vyjadøoval v angliètinì. Moje první fejetony byly šílené -samá chyba, strašný slovosled, prostì všechno proti zásadám èeského pravopisu. Pak se stalo nìco záhadného, a jak Václav, tak i hodná Jitka Vykopalová, která mi dìlá korektury, mì chválí, jak jsem se polepšil. Asi je to pøece jenom dané tou základní výukou èeštiny, kterou jsem jako ka¾dý prošel v tehdejším Èeskoslovensku. Pøece jenom se tam na to dbalo a èlovìku to asi zùstalo nìkde v podvìdomí a postupnì jsem se k tomu zase dostal. Ale stejnì poøád sekám chyby. Jde o to si všechno po sobì poøádnì znovu a znovu pøeèíst. Mám také štìstí, ¾e po mnì všechno ještì nìkolikrát kontroluje Ivanka, která na tom s èeštinou byla v¾dycky lépe ne¾ já.

Z: A jak píšeš? Je to jako tì¾ký porod? Nebo vìci pøicházejí na svìt lehce.

I: Já, kdy¾ to na mì pøijde, tak usednu k poèítaèi a vychrlím to celkem za chvíli. Pak u¾ se ale k textu nevracím, proto¾e si myslím, ¾e stálým pøedìláváním a vybrušováním ztrácí na spontánnosti. Samozøejmì, ¾e všechno po sobì peèlivì ètu, abych vychytal chyby. Hele, zrcadlo, nemìli bychom u¾ skonèit? Je to šílenì dlouhý rozhovor. A navíc došlo pivo. A já musím na kolo.

Z: Dobøe, kdy¾ jinak nedáš. Na ukonèení jenom banální otázka. Cítíš se Èechem nebo Australanem?

I: To není banální otázka. To je nìco, s èím se ka¾dý emigrant sna¾í vypoøádat. Já se pokládám za loajálního Australana, který je hrdý na svùj pùvod. V èeštinì prakticky neètu, ale do nekoneèna si poslouchám písnièky zpìvákù svého mládí jako Suchého, Hegerové, Matušky, Gotta, Vondráèkové, Pilarové a dalších, které mi dodnes pøinášejí radost. Jsem tedy èecho-australan, ale i kdy¾ se do Èeska rád podívám, ještì radìji se pak vracím zpátky domù - do Austrálie. Mnoho lidí to pochopí, nìkteøí však ne. To u¾ je ¾ivot.

Z: Moc díky za rozhovor.

I: Rádo se stalo. Jak však øíkám, jen aby to nìkoho bavilo.
 
 
Pozn. redakce: Autor je dopisovatelem www.pozitivni-noviny.cz
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 17.12.2007  09:09
 Datum
Jméno
Téma
 17.12.  09:09 Leona zajímavé komentáøe
 16.12.  17:08 Rù¾ena je¹tì k Aboringùm
 16.12.  14:02 possum Ivane,
 16.12.  13:57 possum Ruzenko,
 16.12.  12:07 Ivan Dikec
 16.12.  11:56 Ivo
 16.12.  00:00 Ivan Aboridzinci
 15.12.  21:29 Rù¾ena moje miniinterview
 15.12.  15:38 Gabi-florka .....pro Ivana.....
 15.12.  15:13 VlastaV
 15.12.  10:02 Ivo
 15.12.  09:01 Marcela
 15.12.  08:20 VìraK emigrace
 15.12.  07:09 wiki