Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zázraky, které vynášely
 
Køes»anství se v poèátcích svého zápasu o vítìzství nad pøedchozími starovìkými nábo¾enstvími muselo vyrovnávat s úctou po vìky prokazovanou pøedkùm a zástupùm bohù, kteøí ochraòovali urèitá území, kmeny nebo èinnosti. Øada lidí váhala, zda jediný bùh bude mít èas dohlédnout zrovna do jejich chýší. Tak se zrodili svìtci. Jejich pøímluva mìla pomoci vyléèit tì¾kou chorobu èi zabránit katastrofì. Starali se o blaho svìøeného mìsta nebo státu, ochraòovali úrodu nebo popøávali výdìlek øemeslníkùm a kupcùm. Aby vytlaèili z lidských myslí døívìjší modly, museli svou specializaci prokázat nìjakým nadpøirozeným èinem. Ten utvrdil èerstvé i pozdìjší vìøící, ¾e svìtec má moc zasahovat do jejich ¾ivotù zhruba tak, jako opuštìní duchové a bù¾kové. Této víry v zázraky však záhy zaèali vyu¾ívat rùzní podvodníci, ale i ctihodní mu¾ové i k vlastnímu prospìchu.
Ochránce vìzòù
Zøejmì první takový pøípad na našem území pøedkládá Kristiánova legenda z 10. století. Ne¾ se propracoval na uznávaného zemského patrona, zamìøil se svatý Václav vedle »povinných« zázrakù uzdravení na propouštìní vìzòù. Ten, kdo byl uvr¾en do ¾aláøe, ho mìl úpìnlivì prosit, aby mu pomohl. Tak jako první velké skupinì, která byla odsouzena k tì¾kým trestùm a v oèekávání smrti se vroucnì modlila. Kdy¾ je vzývání Václava unavilo a usnuli, náhle jim v uších zacinkaly zvonky a vìzením se rozlilo podivné svìtlo. »A najednou døevo, jím¾ nohy všech byly sevøeny, ohnulo se jako luk a brzy všichni nohy své z klády vytáhli,« píše autor legendy. Václav rád lámal okovy a vyvracel dveøe šatlav. Jeho záhrobní amnestie se staly tak proslavenými, ¾e o nì podle tak øeèeného Kristiána ¾ádali i pohané a po zázraèném vysvobození se obraceli na víru. Není se co divit, proto¾e podle textu legendy svatý zrovna moc nezkoumal, jestli je nìkdo v arestu právem, èi je nevinný. Je ovšem pravda, ¾e se našli i tací, kteøí jásání vìzòù, jak jim pomohl svìtec, pokládali za pouhou výmluvu. Na svobodu jim pomohli uplacení strá¾ní a Václav slou¾il jen k zakrytí korupce. Autor legendy se ovšem vypoøádal i s touto námitkou. »Ale ponìvad¾ nìkteøí lidé nevìøící tomu doporuèovali, aby se jim zabránilo svobodnì odejíti, proto¾e prý nebyli vysvobozeni zázraènou mocí Boha a svatých, ale proto¾e podplacený strá¾ce vìzení je a ještì mnohé jiné zbavil pout, bylo rozhodnuto, aby byl zkoušen bo¾ím soudem. A tak zatím co se sešel velký zástup rozlièného lidu, bylo do ohnì vlo¾eno ¾elezo a do bìla roz¾haveno, a kdy¾ byl pøiveden strá¾ce, ulo¾ili mu, aby je v holé ruce nesl a¾ k místu v poli vyznaèeném. On nic neváhaje, nýbr¾ dùvìøuje v zásluhy svìtcovy, vzal ¾elezo z ohnì a daleko za cíl nesl, a kdyby mu nebyli ostatní v tom zabránili, snad by s ním byl dobìhl tøikrát tak daleko. Tím byla ka¾dá sebemenší pochybnost vypuzena ze srdcí všech a chválili a oslavovali Boha, ¾e jen pro své milosrdenství a na pøímluvu svého muèedníka Václava vìznì ze ¾aláøe vysvobodil.« Reputace Václava jako lam¾eleza byla zachránìna. Jeho svatost pøetrvala, svérázná støedovìká metoda, jak vyvrátit podezøení z korupce, nikoli. Taková moc èerstvého svìtce z rodu Pøemyslovcù zkrátka musela nìkoho zlákat, aby se sna¾il získat z ní prospìch pro sebe a své pøátele. Pár lidí napadlo, ¾e by se vyplatilo mít u sebe pro jistotu pár ostatkù svatého zachránce vìzòù. V pøípadì ¾aláøování by se hodily. »Nu¾e sestra jeho Pøibyslava, je¾ pod svatým rouchem øeholnice, pokud lidské oko mù¾e usouditi, pøesvatì ¾ila, zúèastnila se takového èinu, majíc za pomocníka pøi svém podniku knìze tého¾ chrámu Štìpána. Ale nìjaký inkulus, zazdìný poustevník, pøebýval vedle chrámu, k nìmu¾ lnuli jako k èlovìku pøesvatému a podle jeho špatné rady se toho dopustili. Zkrátka, v smluvenou noc pøišli a vytáhnuvše ho ze zazdìní, uèinili ho úèastníkem svého èinu. Vykopavše pak velebné tìlo, zaèali se svou darebností. Nebo» syn toho knìze uchopil velmi nevá¾nì èelist svatého mu¾e a vytrhl ji. I zavinuli ji do roušky a ostatní tìlo zase zahrabali. Pro sebe si pak ka¾dý z nich podr¾el èást ostatku podle libosti a èást rozdali svým pøátelùm.« Zlodìjská skupinka osob zasvìcených církvi si však lupu pøíliš neu¾ila, nebo» jak pøedeslal autor Kristiánovy legendy: »pakli se však o to pokoušeli nìkteøí se zlým úmyslem nebo ze ziskuchtivosti, vzápìtí je stihla pomsta.« Všichni noèní spiklenci brzy po svém èinu zemøeli. Lze pøipustit, ¾e tento amatérský pokus o obohacení se ostatky nevyšel. Nicménì støedovìk zná mnohem více úspìšných obchodù s tímto po staletí velmi ¾ádaným artiklem.
Slib vydìšeného mladíka
Nìkteré zázraky vzbuzují pochybnosti, pøesto¾e na nì pøísahaly i významné církevní autority. Svìdèí o tom pøíbìh, který zapsal opat Ota, první autor slavné Zbraslavské kroniky. Podle nìho mladý král Václav II. prohlédl zlé úmysly Záviše z Falkenštejna poté, co se sebevìdomý šlechtic o¾enil s dcerou uherského krále. Z tohoto svazku se narodil syn, z èeho¾ opat usoudil, ¾e Záviš pro nìho zaèal pošilhávat po vyšším postavení. Prý se dokonce rozhodl Václava II. pøi køtu, na který ho pozval, zavra¾dit. Pro tuto domnìnku historici neshledali ¾ádnou oporu v jiných pramenech a moc jí nevìøí. Ctihodný Ota však potøeboval zvýšit dramatické napìtí. Ve chvíli, kdy se král v ohro¾ení ¾ivota rozhodoval, ¾e Záviše pøedejde a odstraní ho, prý uèinil pro cisterciáky zásadní rozhodnutí: »Sám vešel do úkrytu své lo¾nice a probíraje v rozva¾ování svém jednotlivé vìci se slzami prosil Pána, aby ho milostivì zachránil z osidla lovcova a ze chøtánu lva øvoucího, a obèerstven vláhou vìtší zbo¾nosti s nejupøímnìjším citem slíbil, ¾e zalo¾í klášter ke cti Boha a jeho matky Marie, blahoslavené Panny.« Kdy¾ tak pìknì prosil, nešlo ho nevyslyšet. Asi koncem roku 1288 èi nejpozdìji zaèátkem roku 1289 Václav II. zajal Záviše a pøikázal mu navrátit jak odznaky královské moci, které si kdysi pøivlastnil, tak pøedevším královské hrady. Vítkovci se do toho ani pod hrozbou, ¾e bude Záviš popraven, nehrnuli. A tak pod Hlubokou ukonèil ¾ivot pyšného šlechtice katùv meè. Opravdu podle Oty meè. O pùl století pozdìji je v Pulkavovì kronice k popravì pou¾ito pøiostøeného prkna, ale kdo ví, zda i v tomto pøípadì nejde spíš o autorovo zdùraznìní potupného konce døíve tak mocného mu¾e. Buï jak buï, Bùh svùj úkol splnil, tak byla øada na Václavovi. Ten ovšem se zalo¾ením kláštera otálel, a¾ v roce 1291 došla pøedstavitelùm øádu trpìlivost a vyslali ke králi deputaci na nejvyšší úrovni. Sedlecký opat Heidenreich spoleènì s opatem »mateøského« kláštera ve Valdsasích Dìtøichem dùraznì ¾ádali, aby se král rozpomnìl na svùj slib. Podle kronikáøe vy¾adoval Heidenreich zalo¾ení nového kláštera vlastnì nikoli ve svém, ale Václavovì zájmu: »aby ho nìkdo v budoucnosti nemohl obviòovat z nedbalosti, kdyby mìlo být pro jeho mlèení nìjak oddáleno tak spasitelné pøedsevzetí královo.« Spása nesnese odkladu. Václav II. ovšem vìdìl, ¾e zakladatelská funkce nìco stojí. Sna¾il se proto nasytit vlka a nepøijít pøitom na mizinu. Pozval mnichy na projí¾ïku lodí, aby jim ukázal ostrovský klášter, zalo¾ený roku 999 kní¾etem Boleslavem II. jako tøetí v zemi pro benediktiny. S jejich svolením chtìl ji¾ ponìkud chátrající objekt pøedat ke zvelebení cisterciákùm a ušetøit tak pozemky a vesnice, které by musel pøiøknout zcela novému zalo¾ení. Tuto fintu ovšem pasa¾éøi na královské lodi prohlédli. Ota, jinak velebící Václava II., k obhlídce Ostrova nedaleko dnešní Davle, poznamenává: »V¾dy» získává z daru skrovný prospìch Bo¾í odplaty ten, kdo tobì nebo druhému uštìdøuje pod záminkou líèené zbo¾nosti to, co mnì bezohlednì odnímá.« A tak výprava nasedla zpátky na plavidlo a jela si obhlédnout i jiné lokality. Konkrétnì Zbraslav a Radotín.
Co Bùh vìdìl døív ne¾ zakladatelé øádu
Pokud vyloupneme z Otova vyprávìní jádro, pak je jasné, ¾e král se zdráhal dát cisterciákùm svùj oblíbený lovecký revír s mnoha statky, vinicemi, poli a loukami. O Zbraslav býval ji¾ døíve nebývalý zájem. Tento majetek kladrubského kláštera získal výmìnou za jiné statky pra¾ský biskup Jan III. S biskupstvím je zase smìnil král Pøemysl Otakar II. v roce 1268. Cisterciáci si umìli vybrat, co po Václavu II. po¾adovat. Tušili ovšem, ¾e narazí na jeho odpor. A tak musely nastoupit zázraky. Pro jistotu jich nashromá¾dili hned nìkolik. Kdy¾ se vydali na Pra¾ský hrad oznámit, které místo si pro zalo¾ení kláštera vybrali, zastihli krále na modlitbách. A tehdy Bùh vyjevil nade vší pochybnost své pøání: »Koneènì, kdy¾ opatové s proboštem vstupovali do katedrálního chrámu, náhodou zaèínal zpìvák po pøeètení evangelia slavnostním hlasem zpívat offertorium Confirma hoc Deus (Potvrï to, Bo¾e), tím je, tøebas nevìdìl o jejich pøíchodu, v prorocké touze utvrdil v tom, co si usmyslili.« Pøesto¾e Ota tvrdí, ¾e král pak bez odkladu vyhovìl ¾adatelùm, ve skuteènosti se mu do toho pøíliš nechtìlo. A tak cisterciáci museli pou¾ít t쾚í kalibr. Prý podle staré kroniky (která ovšem nikomu jinému nebyla a není známa) ji¾ pøi zalo¾ení kladrubského kláštera se uva¾ovalo o jeho umístìní na Zbraslavi, ale Bùh zázraènì vyjevil zcela jiné pøání. »Ale zaznìl hlas z nebe jednomu tehdejšímu poustevníkovi, jeho¾ povìst byla proslavená, a takto pravil: Vstaò, jdi ke kní¾eti zemì a mluv k nìmu tato slova a takto povìz: Pøijímá Bùh slib tvého úmyslu, ale neschvaluje jen místo zalo¾ení. Nebo» Hospodin nikterak nepostupuje tobì, kní¾e, to místo zvané Zbraslav, k tomu úèelu, abys na nìm zalo¾il klášter pro mnichy øádu èerných svatého Benedikta, nýbr¾ se toto místo ponechává pro budoucnost jiným øeholníkùm jiného øádu a jména, které si Bùh zvláštì vyvolil.« Tomu se øíká prozøetelnost. Kladrubský klášter byl toti¾ zalo¾en kolem roku 1108, tedy døíve, ne¾ vùbec cisterciácký øád vznikl. Opat Ota však všechny námitky odbyl autoritou neznámého poustevníka: »Kdo tedy pochybuje, ¾e Hospodin uèinil tuto vìc a tak podivuhodnou v oèích našich, ¾e ještì pøed poèátkem øádu cisterciáckého Pán vybral a øádu cisterciáckému napøed pøikázal toto místo.« Ovšem pochybovaèi se zøejmì našli. Nejspíš byl mezi nimi i sám král, ovšem to se jaksi do oslavného díla o zakladateli zbraslavského kláštera nehodilo, tak¾e se další odklad pøiøkl jeho nepøejícím našeptávaèùm. Kde nezmohly nic bo¾í zázraky, tam absurdnì podle Oty nakonec rozhodujícím zpùsobem zaúøadoval ïábel. Václav II. se vrátil z Moravy a vypravil se za pra¾ským biskupem Tobiášem do Kolína, aby s ním znovu projednal únosné místo pro zalo¾ení nového cisterciáckého kláštera. Tehdy si král údajnì vyjel na projí¾ïku do polí a ¾ádal, aby za ním biskup pøijel. Jen¾e kdy¾ biskup dorazil k bránì, zøítil se pøed ním most. »Nad zprávou o zøícení mostu král se velmi zarazil a pøièítaje sám u sebe to zøícení ïáblu, který se v¾dy vzpírá zbo¾ným skutkùm, naøídil, aby k nìmu biskup bez odkladù pøijel jinou branou. Potom se král, vyslechnuv biskupa, vrátil do mìsta a bez odkladu druhého dne spìšnì odjel do Sedlce po¾ádat o sbor mnichù.« U¾ by se zdálo, ¾e je vše na dobré cestì. Jen¾e kdy¾ mniši dorazili do Zbraslavi, dohonili je poslové právì Tobiáše a zakázali jim, aby se tady usadili. Biskupství tvrdilo, ¾e statky patøí Pra¾skému kostelu. Unavený Václav u¾ nechtìl èekat na další zázraky. I kdy¾ mu Zbraslav patøila jako dìdictví po otci, obdaroval biskupství novými statky (listina o této »náhradì« je datována 11. srpna 1298) a cisterciáci koneènì mohli zajásat, jak skvìlé majetky získali. Odvdìèili se svému, by» váhavému donátorovi tím, ¾e mu také pøiøkli zázrak. To prý jistý lupiè v dobì zmatkù po zavra¾dìní posledního Pøemyslovce navštívil s druhy kryptu a vysmíval se pochovanému Václavu II., ¾e zakazoval kráde¾e. Teï tu tlí, zatímco oni ¾iví si mohou loupit po libosti. Drzoun údajnì vy»al políèek soše mrtvého. Døív ne¾ opustil zbraslavský klášter, stihla ho za rouhaèství kletba. Náhle oslepl. Asi neslyšel, ¾e Pøemyslovci urá¾ku svých ostatkù neodpouštìjí ani jako svìtci. Pak jejich zázraky podle legend nepomáhaly k majetku, ale trestaly.
Zaslala Jana Málková
 
Pramen: Haló noviny
Rubrika – Zrcadlo dìjin
Autor – Miroslava Mouèková
V kostele sv. Jakuba ve Zbraslavi je ulo¾ena lebka krále Václava II.
Na obr. nahoøe vlevo vstup do kostela sv. Jakuba


Komentáøe
Poslední komentáø: 29.08.2006  13:06
 Datum
Jméno
Téma
 29.08.  13:06 emach
 29.08.  12:36 Jarda Zbraslav
 29.08.  07:31 emach