Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (20)

Budeme mít 300 hostù

Ze školy naše cesta smìøovala nejdøíve na poštu, kam si nìkdyi tøikrát do týdne jezdila Dana vybírat korespondenci ze svého boxu. Nemìla pøed domem schránku, aby si ušetøila pøípadné zlobení, ¾e se jí nìco ztratilo. Poštmistr, kdy¾ mì uvidìl, rozebìhl se ke schránkám a odtud na mì zaèal mávat dopisem. Chtìl mi udìlat radost osobním pøedáním korespondence z domova, a tím také naznaèit, ¾e u¾ mì zná, a ubezpeèit mì o pøátelském vztahu. Sestra tím byla mírnì pøekvapená:
“S takovouto ochotou jsem se zde ještì nesetkala. Odkud se vy dva znáte? Nechodíš s ním nìkam na pivo?… No, tomu se mi nechce uvìøit, ¾e tì tak vøele pøivítal jen proto, ¾e ti tady jednou týdnì olízne známku na dopis do Prahy.” Trefila se do èerného. Nikdy jsme se spolu jinde nesešli ne¾ v tìchto prostorách.
“Na pizzu si, brácho, zajdeme pìšky. Auto necháme zde pøed poštou.” Dìlala si legraci nebo to myslela s tou procházkou vá¾nì? V¾dy» od pošty do pizzerie, která byla v pøízemí hotelu New Glarus,nebylo dál ne¾ dvacet metrù.

“Tak vidíš. Pøed hotelem není ¾ádné místo k zaparkování. Pak bychom tu jezdili dokola a mohli nakonec parkovat dál ne¾ teï.”

Tak to tedy myslela vá¾nì. Zazlívat jsem jí to nemohl. Zde popojí¾dìní autem od krámu ke krámu je úplnì samozøejmé. Jako by to mìli zdejší lidé vrozené. Auta nezamykali, nákup nasypali na zadní sedadlo a popojeli k dalšímu obchodu. V pizzerii nás srdeènì vítali mí kolegové z práce. Ne¾ jsme si vybrali a objednali, vystøídal se zde skoro celý personál vèetnì kuchaøù, aby mi popøáli hezký den mého volna. Zapùsobilo to na mì velice pøíjemnì, a tak jsem se rozhodl ještì dnes odpoledne upéci pro nì jableèný závin, kterým je zítra opìt pøekvapím. Ne¾ upeèou pizzu, v našem pøípadì “Special hotel New Glarus”, naservírují teplé “mignon” rohlíèky potøené rozpuštìným máslem s tøeným èesnekem a k tomu misku perfektního pomazánkového sýra (toho, co vyrobila Julie s mojí pomocí). K tomu sklenice s vodou a objednané nápoje. Káva byla samozøejmì nabídnuta jako první.

Robert, který ve slu¾bì normálnì støídá bar zde a v hotelu Landhaus, mìl dnes mimoøádnì slu¾bu v pizzerii. Pøisedl si k Danì a zaèal vyprávìt, jak jsme si my dva lámanou angliètinou a pomocí prstù popovídali o dìvèatech v Èechách a zde. Také se zmínil o tom, jak se mu podaøilo mì dvakrát zlomit na sázení. A aby øeè nestála, doporuèil sestøe, aby mì zde nenechávala trpìt a sehnala mi nìjakou ¾enskou. To nemìl vùbec vypustit z úst. To byla “voda na mlýn” pro mou sestru. Kdy¾ jsem pøijel, vùbec se s Robertem neznala. Dnes, po mém jeden a pùl mìsíèním pobytu a nìkolika kontaktech s ním, byli natolik pøátelé, ¾e si mohla dovolit zaèít do nìj bušit pìstièkou a pìknì od plic mu vynadat za takovéto nápady. Jsem pøesvìdèen, ¾e pøi popisování jejich rozmluvy mi mnoho vìcí zamlèela. Pizzu jsme samozøejmì nezvládli a domù jsme si spoleènì s pøíjemnými zá¾itky odnášeli té¾ “psí balíèek.

Cestou domù jsme koupili listové tìsto a pár jablek. Doma jsem se okam¾itì pustil do štrúdlu, který jsem si naplánoval v pizzerii. Tony se vrátil z práce právì v okam¾iku, kdy jsem vyndaval závin z trouby. Ochutnal nìkolik kouskù a k veèeøi nám Dana naservírovala pravé “americké èilli”. Unavená po dnešním dni popøála dobrou noc a my se odebrali se švagrem na terásku vychutnat krásný a teplý letní veèer. Tentokrát se protáhl do pozdních noèních hodin a pøi vyprávìní se odpadkový koš plnil prázdými plechovkami od piva. Pøi mých vzpomínkách na domov padl na Tondu jakýsi splín a rozpovídal se o tì¾kých chvílích, které si zde za¾íval. Nebyl ve své povaze pøíliš sdílný, co se týèe jeho vlastních problémù. Patøil k lidem, kteøí pøedávají svému okolí ¾ivotní vzpruhy, povzbuzení a dlouholeté zkušenosti. Dnes tomu bylo naopak. Zavzpomínal, jak tì¾ce nesl období, kdy nemohl odjet pochovat své rodièe a dva bratry, kteøí mu postupnì zemøeli v Èechách. Odcházeli jsme spát se slzami v oèích.

Ranní pohled do kalendáøe mì ujistil, ¾e pobyt zde mi najednou hroznì utíká. Nezbývalo tedy nic jiného ne¾ sestru pøed odchodem do práce pøimìt k naplánování zbývajících volných dnù.

“Sestro, hele. Koukám, koukám, ¾e mi u¾ zbývají do odjezdu pouze ètyøi volné dny v „mém“ hotelu. Nemù¾eme si øíkat, ¾e mám pøed sebou ještì pìt týdnù – to vypadá jako dlouhá doba. Ale ve skuteènosti nám na výlety zùstávají pouze úterky – a ty budou pouze ètyøi.”
“Nekecej! Ale máš vlastnì pravdu. Dobrá, dnes veèer, a¾ se vrátíš z práce, naplánujeme jejich vyu¾ití.”

Jableèný závin v práci opìt slavil úspìch. Kdepak, èeské buchty. Ty by snad pøesvìdèily ka¾dého. V mém pøípadì alespoò pøimìly samotného majitele k vyzkoušení, co¾e tento èlovìk z Èech vlastnì umí. Svou zvìdavost vyjádøil po skonèení nejvìtšího veèerního náporu:
“D¾aný, v restauraci je na návštìvì moje ¾ena se svou pøítelkyní a pøály by si, kdybys jim udìlal nìjakou specialitu.”

Hezky to na mì navlékl Hans. Já jsem však u¾ nìkolik dní s sebou nosil v kapse sáèek s majoránkou a èekal na vhodný okam¾ik, abych mohl nìkomu nabídnout takovou naši specialitu – cmundu. Jeho pøání mi spadlo “pøímo z nebe”. Nápady se hrnuly, ale myšlenkový pochod byl jakýsi neurovnaný. Šlo o to uvaøit rychle, tak jak si pøál,a abych vytvoøil nìco jiného, odlišného od zdejší kuchynì. Vìdìl jsem okam¾itì, ¾e udìlám bramborák – ale co k nìmu? Nápad se zrodil. Ne bramborák, ale bramborákové placièky jako pøílohu ke krkonošské specialitì – Krakonošùv oheò.

Nebudu zde popisovat tuto východoèeskou specialitu, která patøila k nejoblíbenìjším jídlùm v horském hotelu, kde jsem ètyøi roky pracoval. Vyzdvihnu pouze to pìkné pochválení, kterého se mi dostalo od ¾eny majitele hotelu a její pøítelkynì, kdy¾ mi osobnì pøišly podìkovat do kuchynì. Stejnì velkou radost mi udìlali zamìstnanci, kteøí se témìø poprali o vylizování pánve a svornì si spokojenì pomlaskávali na zbylé cmundì. Srdce majitele se ještì více “otevøelo” a náš pøátelský vztah se více prohloubil.

 

Veèer jsme s Danou sedli nad kalendáø a zaèali rokovat.
“Honzo, ale ty budeš mít èas u¾ pouze na tøi výlety, proto¾e ještì jednou pojedeme za Davidem a Danèou do Kenoshy – to a¾ se vrátí z dovolené – a v posledním týdnu pøijedou na návštìvu Pavel s Marry z Michiganu. Tìší se moc na tebe a chtìjí tì vidìt.”
“Nojo, ale jeden den jsme chtìli s Davidem do Chicaga.”
“Jó, s tím se poèítá. Teï udìláme výlet na Mississippi, pak Chicago, pak Kenosha a poslední bude “Sýrový den” v Monroe. Tam tì musím vzít, abys vidìl, jaké zde máme náhra¾ky za naše èeské posvícení. A pak si udìláte ještì nìjaký výlet s Pavlem a Marry a další úterý u¾ budeš v Praze.”

Kdy¾ mi vše Dana vyjmenovala, mìl jsem skoro pocit, ¾e snad za pìt dní u¾ odjedu. Kdy já staèím dodìlat køesílko pro Tondu?
“Dano, ne¾ vyrazíte na Mississippi, prosím tì, ovìø si telefonem, jestli ještì jezdí ten kolesový parník pro turisty, abyste nedopadli jako s tím vláèkem,” zapojil se krátce do hovoru mùj švagr. Tváøil se sice bìhem veèera, jako ¾e jej naše rozmluvy nezajímají a v klidu si na poèítaèi hrál pasians. Ve skuteènosti staèil souèasnì vnímat naše plánování zbývajících dnù.
“A ještì jednu zajímavost ti, Honzo, øeknu. Øeka Mississippi byla v¾dy takovou hmatatelnou hranicí mezi západem a východem. Nele¾í sice v ideální polovinì státù, ale její povodí sahá od kanadských hranic a¾ k Mexickému zálivu. Tedy její tok ve smìru sever – jih rozdìluje skuteènì celý kontinent Severní Ameriky na dvì samostatná území. Všimni si na mapì, ¾e to vypadá jako nìjaká trhlina naplnìná vodou.”

Výlet jsme mìli naplánovaný opìt na celý den. Vyrazili jsme tentokrát “opravdu brzy”, proto¾e jsme chtìli stihnout projí¾ïku na lodi od jedné hodiny odpoledne. Od mìsteèka La Cross, kde je pøístavištì pro turistické plavby, nás teoreticky dìlily asi tøi hodiny jízdy. Dana si k tomu pøidala nìjakou rezervu na jídlo a vypoèítala si, ¾e musíme vyjet nejpozdìji v devìt. Podaøilo se nám opustit domov v pùl desáté, co¾ u¾ nebylo ráno, ale spíš dopoledne a nám se jaksi pokrátila ta plánovaná èasová rezerva. A kdy¾ jsme cestou ještì chytli dva úseky, kde se provádìly rekonstrukce vozovek a doprava byla øízena støídavì pouze v jednom jízdním pruhu, mohli jsme nadávat pouze sobì, ¾e jsme si ráno více nepospíšili. Sestøièka však byla opaèného názoru:
“Tak u¾ tady stojíme alespoò patnáct minut, nic proti nám za celou dobu nejelo, a ten s tou plácaèkou nás tady dr¾í. Proè nás nechce pustit dál? Proè tou vysílaèkou se nezeptá, co se tam dìje?… Seï, já tam na nìj vlítnu!” O èem si povídali, nevím. Fakt je, ¾e Dana vykládala i rukama a on mi pøipadal jakoby zkroušený a z jeho výrazu jsem vyèetl, ¾e se stále omlouvá. Pak nìkam zavolal a vzápìtí nás pustil. Svezly se s námi i další tøi vozy, které jsme mìli za zády.
“To víš, ¾e jsem mu to vytmavila ,” ulevovala si dál v autì, “øekla jsem mu, ¾e jako obèanku USA mì nemù¾e nikdo omezovat a zdr¾ovat mì mù¾e jen na dobu nezbytnì nutnou. A my u¾ jsme tam stáli mnohem déle. Taky se omluvil. ®e prý tam vysypávali nìjaký písek a hned zaøídil, aby nás pustili døív ne¾ auta z protismìru.”

K pøístavišti jsme dorazili pìt minut po jedné hodinì. Po zaparkování se Dana vyøítila k pokladnì. Já ji pomalým krokem následoval. Teï u¾ se nedalo nic zachránit, proto¾e zde nekotvila ¾ádná loï.
“Haló, brácho, máme kliku, parník se z poslední vyjí¾ïky ještì nevrátil,” jásala ze dveøí pøístavištì a mávala na mì dvìma vstupenkami. Bylo na ní vidìt, ¾e jí spadl obrovský balvan ze srdce. Opustil ji sice stres, který se jí dr¾el jako klíštì od té silnièní uzavírky, ale pøepadl ji obrovský hlad.
“Mìla jsem vše krásnì naplánované a nakonec jsme od rána nic nejedli. Pojede nejdøív za pùl hodiny. Zatím dojdu tamhle do stánku nìco koupit.” Vrátila se za chvíli s pytlíkem sma¾ených brambùrek. Já si v klidu staèil prohlédnout ve vitrinách suvenýry, koupit pohlednice a pokochat se pohledem na makety lodí, které køi¾ují tuto mohutnou øeku.
“Nevìš hlavu, ségra. Brambùrek se sice moc nenajíme, ale na lodi si dáme kafe a urèitì tam bude nìco k zakousnutí.”

Sna¾il jsem se ji trochu uklidnit proto¾e jí vadilo, ¾e kdy¾ skonèí hlavní turistická sezona, tak v polovinì záøí, “odumøou” s ní veškeré slu¾by. Mì to zase tolik z míry nevyvedlo, proto¾e jsem svùj støední vìk pro¾il v úplnì jiném prostøedí.

 

Popisovat do detailù repliku starých lodí, které brázdily vody Mississippi u¾ pøed sto lety, snad ani nemusím. Snad ka¾dý ètenáø ji vidìl v nìkterém z amerických filmù. To, co se blí¾ilo k pøístavu, byl kolesový parník se dvìma palubami a nesl jméno LA CROSSE QUEEN. Dolní prosklená s restauraèním vybavením a horní paluba vyhlídková, zastøešená plachtou. Byla-li to vìrná kopie, pak jí nesmìly chybìt dva charakteristické komíny, umístìné po stranách horní paluby a vysoce pøesahující nad øídící mùstek. Na pøídi byla typická sklopná lávka pro nástup pasa¾érù a na zádi obrovské koleso, dnes u¾ pohánìné naftovým motorem. I kdy¾ mohla pojmout a¾ sto padesát osob, sešlo se nás dnešní den jen dvanáct. Dá se øíci, ¾e jsme vlastnì mìli s Danou loï “pouze pro sebe”. Projí¾ïka trvala hodinu a mnì pøinesla uspokojení v dalších zajímavostech, které jsem na této krátké plavbì uvidìl. U¾ zde, v tomto horním toku, øeka svou mohutností nahánìla trochu strachu. Vyrazili jsme proti proudu a nìkolik minut po odra¾ení od bøehu nás kapitán upozoròoval na velký ¾eleznièní most (a Dana tlumoèila).

“Most pøed námi, po kterém právì projí¾dí tì¾kotoná¾ní nákladní vlak, zde stojí sto tøicet let. Pøi jeho stavbì bylo nutné vyøešit, jak umo¾nit tìmto velkým lodím jeho podjetí. Jakým zpùsobem se toho zhostili, uvidíte na vlastní oèi.”

Kdy¾ jsme se zaèali pøibli¾ovat na nìjakých dvì stì metrù, kapitán pøibrzdil loï, aby vyèkal, a¾ vlak úplnì opustí most. Pak se kolem své osy, kterou tvoøil jeden z pilíøù, zaèala otáèet dvì sousední ramena tohoto ¾eleznièního gigantu. Pozvolna se tato obrovská váha ¾elezné konstrukce, v délce asi dvì stì metrù, otoèila o devadesát stupòù, a tím umo¾nila projetí libovolnì vysoké lodi z obou stran piliøe. Kdy¾ jsme projí¾dìli kolem piliøe, na kterém byl celý otáèecí systém umístìn, mával na nás pracovník, který zodpovídal za bezpeèné projí¾dìní vlakù po jednokolejné trati pøes øeku Mississippi. Vidìl jsem rùzné typy mostù padacích èi sklápìcích, ale otáèení pøes dvì stì metrù dlouhé mostovky ve mnì zanechalo velký zá¾itek.

“Ten systém je vcelku jednoduchý,” pokraèoval náš kapitán. “Kdy¾ se pøes vysílaèku ohlásí blí¾ící se plavidlo, pracovník na pilíøi semaforem zastaví vlak a umo¾ní bezpeèné projetí lodím.”

Nebyli jsme vzdáleni více jak tøi sta metrù a po mostì u¾ projí¾dìl nový vlak. Pøed námi, ale ještì hodnì daleko, se na obzoru rýsovala pøehrada.

“Pojï, Honzo, zajdeme si dolù na kafe.” Rád jsem pøivítal takovéto pozvání. Potøebovali jsme ho po tom dnešním cestování oba. K jídlu opìt nic. Ale to u¾ Dana byla vyvztekaná a pøijímala vše s úsmìvem. Koupila alespoò pra¾enou kukuøici. Pøehradní nádr¾, u které jsme se otoèili zpìt, nebyla jediná, kterou jsem si mohl prohlédnout. Pøi zpáteèní cestì, kdy jsme se rozhodli volit jinou trasu, jsme se ještì s nìkolika setkali. Nejsou pøíliš vysoké, snad jen deset metrù. Svou mohutnost však vyjadøují ve své délce a v obrovských jezerech, která se nad nimi vytváøejí. Jejich jediným úkolem je udr¾ovat v tomto horním toku splavnost øeky. Po “hladkém pøistání” jsme poklusem spìchali k autu. Nikdo nás nehonil, ale hlad byl tím pravým dùvodem našeho spìchu. Honem rychle nìkam do hospody…

Nìkolik kilometrù za mìsteèkem jsme u silnice narazili na restauraci, která nás pøilákala svým jménem – “U hladového vlka”. Vùbec si dnes nepamatuji, co jsme si objednali. Vím však bezpeènì, ¾e po nás nic nezbylo a bylo to poprvé, kdy jsme si neodnášeli “psí balíèek”. Naproti pøes ulici, èeho¾ jsme si všimli a¾ po opuštìní restaurace, byl velký prodejní areál rodinných domkù. “To chci, Dano, vidìt,” vypadlo ze mne, a ne¾ se sestra vzpamatovala, mával jsem na ni z protìjšího chodníku. Stálo tam asi patnáct rùzných typù – pøízemní, patrové, podsklepené, malé i velké, všechny vybavené a pøístupné veøejnosti. Celek pak vytváøel velikou výstavní prodejnu, kde sis mohl vybrat libovolný domek a hned si jej objednat. “Dívej, Honzo. Ten menší, tak tøípokoják bez podkroví, ten ti pøivezou celý najednou. Stejný, jak ho zde vidíš. Ty vìtší se vozí po pùlkách. A teï si zajdeme nejprve prohlédnout ten první v øadì. Ten je schválnì nedostavìný, aby bylo vidìt, jaký je stavební postup.”

“Dobøe se dívej. Obdobným stylem je postaveno snad osmdesát procent domkù v USA. Na betonový základ s rozvodem kanalizace se postaví z hranolù základní kostra a na ni se posadí støecha. Venkovní èást se zakryje døevotøískovými deskami a pohledová èást se oblo¾í umìlohmotnou napodobeninou prken. Vnitøní úprava je ze sádrokartonových desek. Mezi venkovní a vnitøní stìnou jsou prota¾eny kabely a je tam na závìr nafoukána izolace. Pøívody vody a rozvod klimatizace je vìtšinou umístìn nad stropem. Máš ještì nìjaké dotazy?” Nemohl jsem mít. Bylo to struèné, ale vyèerpávající. Postupnì jsme si všechny prohlédli. Já k sestøinu vysvìtlení jsem ještì zjistil, ¾e i rozmístìním pokojù a øešením kuchyní se sobì podobají jako vejce vejci.

A teï u¾ pøed námi byla jen cesta k domovu. Jak u¾ jsem se zmínil, volili jsme ji trochu oklikou podél toku øeky. Jednak jsme nikam nepospíchali, a pak se hlavnì Dana chtìla vyhnout tìm uzavírkám. Dorazili jsme za tmy. Zbytek jídla, co zùstal v lednici, spoøádal Tonda. Danì staèila káva a já si pochutnal na opeèených klobásách. Otevøeli jsme si, tentokrát s Danou, pivo a spoleènì na terásce probrali pøed spánkem dnešní hezký výlet.

Ráno, ne¾ jsem se vypravil do práce, zatelefonoval Hans. Dlouze sestøe nìco vysvìtloval a já s napìtím oèekával, co nového mi tento hovor pøinese.

“Hans ti vzkazuje – a já mu øekla, ¾e to pro nìj rád udìláš – abys pøišel pozdìji, a pojedeš na nìjakou velkou akci. Stravování asi pro tøi sta lidí. Máš nìjaké námitky?”
“Jak bych mohl mít. V¾dy» co ty pro mì èiníš, dobøe èiníš. Ale prosil bych vyprat kalhoty, proto¾e je mám od minule flekaté od nìjaký omáèky.” Schytal jsem to, ¾e u¾ mìly být dávno v prádle, døív ne¾ jsme odjeli na výlet, i kdy¾ naplnit praèku a pak sušièku nemohlo trvat déle jak dvì hodiny. Peèovala o mì jak o vlastní dítì. Prala, ¾ehlila, spravovala,… a nìkdy si obèas zanadávala. V¾dy, kdy¾ jsem jí dával do prádla nerozepnuté košile. Za tento prohøešek jsem také dostával vyèiníno doma od své ¾eny.
“Jo, brácho, kdy¾ u¾ jsem v tom kárání, podívej, co jsem našla v praèce,” a v ruce dr¾ela opraný zapalovaè a nablýskaný kousek plíšku. “Ty jsi ho nechal asi v tìch kra»asech v kapse. Musím tì za to pokárat, proto¾e mi mohl poškodit praèku!”
“Tak tohle ti, sestøièko, nevyšlo. Zapalovaè mám zde a dokonce ten samý. A pokud si myslíš, ¾e tím plíškem škrábu lak z køesílka, tak ani to není pravda,” a pøinesl jsem jí ukázat ten jediný kus náøadí, kterým se u¾ mìsíc sna¾ím renovovat Tondovu ¾idli. Následovala omluva a já v duchu zaèal litovat švagra, jemu¾ pokáraní bude asi sdìleno v ostøejším tónu.

Pøed polednem jsem vyrazil do hotelu, dnes výjimeènì s taškou. Nesl jsem si èerné kalhoty a bílou košili, proto¾e jsem nevìdìl, jaká práce mì èeká.
“Hallo, Johny!” Témìø s rozevøenou náruèí mì pøivítal Hans. “Ty jsi pøece èíšník, jak jsi mi vyprávìl. Rád bych tì dnes po¾ádal o mimoøádnou slu¾bu. Budeme zajiš»ovat stravování na nìjaké konferenci, kde má být pøítomno asi tøi sta hostù. Bude se servírovat z nápojù voda a káva, potom teplé jídlo a zákusek. Tøi servírky a ty – to jistì lehce zvládnete. Já vám tam pomù¾u odvézt suroviny a zpoèátku trochu dohlédnu na pøípravu. Souhlasíš?…O.K.”

Za pùl hodinky byl pick-up nalo¾en. Do velké døevìné skøínì se do jednotlivých pater našoupala plata s tøi sta zákusky – jahodovými košíèky a do druhé skøínì pekáèe s bramborovou kaší, zelenými fazolkami a vepøovou peèení. K tomu se pøidalo umìlohmotné nádobí a pøíbory, nìkolik lihových vaøièù, ubrusy, ubrousky a kelímky na nápoje. Ve dvì hodiny jsme zastavili pøed školou v malém lázeòském mìsteèku. Konference se konala v tìlocviènì školy. Jako pøípravna, kam jsme vše nanosili, nám slou¾ila školní kuchynì. Do zahájení konference zbývaly dvì hodiny. Stoly byly prostøené a sestavené podle stejných pravidel, jako se pøipravují na obdobné akce u nás. Naším úkolem v rámci pøípravy bylo ka¾dému hostu prostøít pøíbor, zalo¾it kelímek na vodu a kelímek na kávu a pøed jejich pøíchodem dolo¾it ještì mouèník. U zadní stìny byl postaven jakýsi bufetový stùl, kde se na lihových kahanech udr¾ovalo pøi výdeji teplé jídlo, které bylo pøedehøáté v teplovzdušných troubách v kuchyòce. O pøestávce v pùl šesté se u našeho expedièního stolu vytvoøila fronta a my vydávali, vydávali a vydávali… Já jednou rukou fazolky a druhou rukou kaši, kolegynì maso se š»ávou. Druhá servírka doplòovala z kuchyòky pekáèe s teplým jídlem a ta tøetí mìla plné ruce práce s roznášením konvic s kávou. Za hodinku jsme bufetový stùl skládali a èekali pak ještì skoro dvì hodiny do ukonèení konference, abychom srolovali papírové ubrusy (se všemi talíøi, hrnky, pøíbory, ubrousky…) do velkých “závinù” a odnesli je do kontejneru. Nebylo tì¾ké si spoèítat, ¾e vydání jednoho jídla nám netrvalo déle ne¾ deset vteøin. Dostalo se nám i veøejného podìkování za kvalitu jídla a rychlou expedici.

Nebylo to nijak èasovì nároèné a ani nijak re¾ijnì drahé. Jídlo se vaøilo v normální smìnì spolu s jídly pro hotel a výdej zvládli tøi, respektive dvì placené osoby. Tak¾e s dnešním dnem, kdy zde se prodalo tøi sta jídel a nejménì stejnì tolik v hotelu, musel být pan majitel nadmíru spokojen. Tomu øíkám dìlat obchod. Takových dnù v týdnu bylo i nìkolik.

Ne¾ jsme vše nalo¾ili, dojeli do hotelu a zde zase slo¾ili, bylo deset hodin. A ještì mì èekala zpovìï z dnešního dne doma. Hans jen záøil radostí a všechny nás pozval na sklenièku do baru. Zde jsem se také dozvìdìl, ¾e mì musel dnes “zastoupit” v kuchyni. Mezitím co kluci vaøili, on klepal øízky, mlel ¾ampiony, krájel zeleninu… Byl prostì plnì vytí¾en pøípravnými pracemi.

Pokraèování pøíštì…
Jak Kurka
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 13.05.2021  08:59
 Datum
Jméno
Téma
 13.05.  08:59 Von