Emerich Rath
Jsem pøesvìdèen o tom, ¾e vìtšina lidí, kteøí v Praze procházejí z Pøíkopù na Ovocný trh „Rathovou pasá¾í“, vùbec netuší, proè se ta pasá¾ tak jmenuje, kdo to vùbec byl Emerich Rath. Není Rath jako Rath. Rozhodnì nemá nic spoleèného s bývalým ministrem zdravotnictví, který byl na veøejnosti „zmackován“ panem Fackem.V této pasá¾i býval, od roku 1929, unikátní obchod. Mekka sportovcù, všech trampù, skautíku a vùbec milovníkù dobrodru¾ství v pøírodì. Pozornost upoutávaly dva velké indiánské totemy po stranách výkladu. V obchodì èlovìku pøipadalo, ¾e se ocitl nìkde v zálesáckém obchodì na Divokém Západì. Všechny ty krásné pøedmìty prodával urostlý starší mu¾, v¾dy milý a usmìvavý. Všude kolem nìj, i na stìnách, byly vìci potøebné pro ¾ivot v pøírodì. Kdy¾ jsme o mnoho let pozdìji v jednom pøekrásném 
„zálesáckém obchodì“ v kalifornském Yosemitském národním parku potøebovali doplnit zásoby, musel jsem si bezdìky vzpomenout na pra¾ský Rathùv obchod. Vypadalo to tam skoro úplnì stejnì. Jako by se zastavil èas. Pocítil jsem opìt to dávné napìtí a objevitelské nadšení, s jakým jsme jako kluci všechno prolézali a prohlí¾eli. Tolik krásných vìcí tam bylo, a skoro všechny jsme je my kluci nutnì, velice nutnì potøebovali.
Kdo byl majitelem tohoto unikátního pra¾ského obchodu? Jaký byl jeho osud? Co se s ním stalo? Je to dost smutná historie typická pro zemi a mìsto, kde spolu dlouhá léta ¾ily a prolínaly se tøi kultury. Pro èasy, které byly.
Emerich Rath se narodil v Praze, 5. listopadu 1883 jako druhé dítì nìmeckých rodièù. Jeho otec byl obuvník, tehdy se øíkalo švec. Pøíliš se mu nedaøilo a proto se rozhodl, ¾e se celá rodina odstìhuje do Broumova, kde mìl pøíbuzné. Ševcovství nestaèilo u¾ivit rodinu ani tam a otec byl rád, kdy¾ dostal v Broumovì místo ošetøovatele v soukromém sanatoriu. Malý Emerich byl v Broumovì š»astný. Chodil do pøírody, nauèil se plavat a kdy¾ v roce 1903 dostal od jednoho spolu¾áka, pùvodem z Vídnì, ly¾e a nauèil se na nich brzy sám jezdit. Tak¾e byl také jedním z prvních ly¾aøù (opomineme-li hrabì Harracha, který pøivezl ly¾e do Èech u¾ v roce 1892). Ji¾ roku 1907 se Rath zúèastnil mistrovství království èeského v ly¾ování. Vyhrál bìh na 5 km, v závodech na 10 a 50 km obsadil druhé místo.
Kdy¾ bylo Emerichovi 14 let, vrátil se do Prahy. Ve známém ¾elezáøství „U Rotta“ se vyuèil pøíruèím. Za první svìtové války narukoval do Krakova, ale byl záhy pøevelen do Alp, kde pùsobil jako vojenský ly¾aøský instruktor. Po válce zùstal ještì nìjaký èas v Bolzanu, vìnoval se horolezectví, jízdì na bobech a ly¾ování. Odtud odešel Rath na èas do Berlína, kde se seznámil se svou pozdìjší man¾elkou, Františkou Krausovou. Vrhnul na trénink všemo¾ných sportù: atletiky, plavání, veslování, (vesloval za slavnou osmu Hellady) pozemního a ledního hokeje, kanoistiky a rychlobruslení. Musíme si uvìdomit, ¾e tehdy nebylo nutné mít na ka¾dý druh sportu tak speciální obleèení jako dnes, boty, ochranou pøilbu a jiné utensilie. V roce 1905 se zúèastnil chodeckého závodu z Liberce do Ústí nad Labem. 108 kilometrù urazil za 12 a pùl hodiny a závod vyhrál. Proslulé „Bìchovice“, závod na deset kilometrù, bì¾el poprvé v roce 1904 a skonèil tøetí, za 40: 52 minut. Naposledy se zúèastnil tohoto závodu v roce 1954, kdy mu bylo u¾ 71 let a pøibìhl do cíle za necelou 1 hodinu. Bez tøinácti sekund. Za pùl století se tedy jeho èas zhoršil jen o 20 minut.
V šestnácti letech pøišel do styku s vegetariánským hnutím a rozhodl se, ¾e bude také vegetarián, nekuøák a abstinent. Toto své rozhodnutí dodr¾el po celý ¾ivot. Vegetariánské organizace ve svìtì se o nìm dodnes zmiòují, napøíklad španìlská Vegetariana Canaria ho v historickém pøehledu sportovcù - vegetariánù øadí k atletùm takových jmen, jako Paavo Nurmi, Abebe Bikila a Edwin Moses.
Byl opravdu náru¾ivým sportovcem a zajímal se všemo¾né druhy sportu, neustále hledal nìjaký další, nový sport. Byl èlenem nìkolika klubù, èeských i nìmeckých, byl ve Slávii Praha, v Ly¾aøském závodním klubu, kde se stal pozdìji prvním tajemníkem. Kdyby se mìlo psát o všech sportech, ve kterých vynikal, mohlo by to vzbudit podezøení, ¾e se jedná o Járu Cimrmana.
Byl té¾ vynikajícím bì¾cem na dlouhé tratì, vyhrál nìkolik závodù na 50 a 100 kilometrù. Roku 1912 se stal mistrem Nìmecka v boxu, v kategorii tì¾ké váhy. Celkem získal kolem 500 rùzných mistrovských titulù. Zajímavé je, ¾e startoval jak za Nìmecko, tak za Rakousko a po zalo¾ení republiky za Èeskoslovensko. V roce 1908 se zúèastnil olympiády v Londýnì, ve Stockholmu bì¾el v roce 1912 marathón. Zúèastnil se také neš»astného mezinárodního ly¾aøského závodù v Krkonoších, v bøeznu roku 1913, kdy pøi náhlé zmìnì poèasí, ve vánici a mlze zahynul závodník Bohumil Hanè a pøi pokusu pomoci mu i jeho pøítel Vrbata. Rath, jeden z šesti závodníkù, který sám tento závod pro strašné poèasí vzdal, byl jedním ze tøi lidí, kteøí se s nasazením vlastního ¾ivota pokoušeli Hanèe zachránit. Sám pøi tomto pokusu 
málem zahynul. Celý pøíbìh je popsán v knize Miroslava Rampa : „Drama na Zlatém návrší.“ Ve filmu „Synové hor“, natoèeném v roce 1956 , není o Rathovi, který se s nasazením vlastního ¾ivota pokoušel Hanèe zachránit pochopitelnì ani zmínka. Bývalý ¾ivnostník, a na indexu, byl tabu.
V roce 1914 na mistrovství Evropy v ledním hokeji, které se konalo v Berlínì, mìly nastoupit ètyøi zemì: Nìmecko, Belgie, Švýcarsko a Èechy. Potom, co Švýcarsko odøeklo, bylo jako ètvrté mu¾stvo do soutì¾e povoláno hokejové mu¾stvo Berlinr SC. Rath tehdy nastoupil za èeské mu¾stvo, pøesto¾e byl hráèem onoho berlínského, tedy nìmeckého mu¾stva. Èeši to mistrovství tenkrát vyhráli. Vítìzství oslavovali v berlínské restauraci Èecha pana Krátkého, samozøejmì za úèasti Emericha Ratha a jeho man¾elky. Pro dnešní dobu je to mo¾ná trochu nepochopitelný propletenec.
V roce 1920 startoval za Èeskoslovensko v marathónu. Závodnì plaval, zápasil, hrál rugby, na skládacím kajaku sjel øeku Tiberu z Citta di Castello do Øíma (co¾ je 460km !) za šest dní. Dále sjel v roce 1921 také øeku Etsch z Bolzana do Verony. Na poèest zahájení Olympiády v Paøí¾i, roku 1924, kam byl delegován jako zpravodaj, sjel na kajaku po Seinì 360 km. Za tento výkon dostal od barona Pierra de Courbentina diplom.
Tento opravdu všestranný sportovec se vrátil v roce 1923 do Prahy, krátce pracoval ještì u Rotta v novì zøízeném oddìlení sportovních potøeb, ale v roce 1929 si otevøel vlastní obchod se sportovními, tábornickými a trampskými potøebami.
V té dobì se zaèínalo jezdit do pøírody, rozvíjelo se trampské hnutí a romantika zálesáckého ¾ivota vstoupila se všemi svými elementy do ¾ivota mladých, vìtšinou tehdy, v dobì hospodáøské krize nezamìstnaných, lidí. Jezdilo se stanovat, spalo se i „pod širákem“.
Budovaly se svépomocí chaty v okolí Prahy, hlavnì na Sázavì, kde si postavil svùj srub také Emerich Rath. Na pozemcích okolo mìl volejbalové høištì, lehkoatletickou dráhu a místo pro trénink skoku a vrhu koulí. Velice brzo se tomuto místu zaèalo øíkat Rathùv ranè. Návštìvník, který se zde ocitl, si pøipadal jako v kanadské divoèinì. Totemy, pravé indiánské teepee, uvnitø srubu rùzné indiánské atributy a sám Rath zde chodil v indiánském obleèení, celý rok, i ve snìhu bos - byl pochopitelnì také èlenem spolku otu¾ilcù . U táborového ohnì se zpívalo a vyprávìlo a všichni respektovali Rathùv po¾adavek abstinence. Je zajímavé, ¾e i nyní je mo¾no se o Emerichu Rathovi doèíst v mnoha mezinárodních publikacích, zabývajících se vegetariánstvím a zdravou vý¾ivou. Po celou válku ukrýval ve svém obchodì, ve skladu ¾idovského pøítele Borise Efenbergera, kterému po skonèení války ještì pomohl odjet do Švédska. Proto smìl jako antifašista zùstat po válce v Èeskoslovensku. Bylo to dost neš»astné privilegium.
A¾ do roku 1948 byl jeho obchod støediskem trampù a skautù, kteøí zde nacházeli spoustu potøebných vìcí. Z pøebytkù americké armády získal Rath na tehdejší dobu vzácné kapokové spací pytle, Us-torny (které v pozdìjších létech policie na nádra¾í v Bráníku trampùm zabavovala), stanové dílce, no¾e (sám jsem si kdysi u nìj koupil za tì¾ce našetøené peníze pravý Bowie nù¾), snì¾nice, zálesácké obleèení, tak zvané kanadské kabáty, boty „kanady“, ozdobné kovbojské pásky, pravé stetsony, skautské klobouky, zkrátka ráj, výzva k cestì za dobrodru¾stvím.
Ale rok 1948 udìlal všemu konec. Rathùv obchod byl uzavøen, pro ohro¾ování mláde¾e a propagaci amerického zpùsobu ¾ivota, jako¾ i tehdy ji¾ zakázaného 
skautingu. Emerich Rath byl na rok poslán do „výchovného zaøízení“ ve sv. Janu pod Skalou. Po propuštìní u¾ svùj obchod vùbec nenašel, komunisté prostì vìtšinu vìcí rozkradli a obchod zavøeli. Rathovi byl pøiznán dùchod, celých 370 korun. Jeho man¾elka zemøela a Rath se ¾ivil jako metaø a pomocný dìlník na stavbách.
V roce 1960 dostal Rath od Mezinárodního Olympijského výboru osobní pozvání na Olympiádu do Øíma. Tìšil se, ¾e tam pojede na kole a na zpáteèní cestì udìlá o olympiádì ještì nìkolik pøednášek ve Švýcarsku, Rakousku a Francii. Emerich Rath toti¾ mluvil plynnì èesky, nìmecky, italsky, francouzsky, polsky a rusky. Ale „byla tehdy taková doba“, jak se s oblibou dnes øíká. Do „kapitalistické ciziny“ cestovali jen ti re¾imem oblíbení. Jaké muselo Emerichovo zklamání, kdy¾ mu èeskoslovenské komunistické úøady tuto cestu, jistì jednu z posledních, kterou by byl v ¾ivotì podnikl, nepovolily. Nebylo to „v zájmu republiky“.
Na sklonku ¾ivota se odstìhoval do Broumova, kde bydlel nìjaký èas u svého bratrance, který ho k sobì pozval, ale starý strom, jak známo, lze jen tì¾ko pøesadit. Potom, co se s bratrancem nepohodli, ¾il jako bezdomovec, spal na lavièkách a na ulici, myl se v kašnì. Policie ho proto násilnì pøevezla do domova 
dùchodcù. Zbývaly mu u¾ jen ètyøi mìsíce ¾ivota. Zemøel 21. prosince 1962. Šedivý vlk, jak mu øíkali jeho pøátelé, odešel do vìèných loviš».
Dnes ho v Broumovì, na domì v Soukenické ulici, kde pro¾il své dìtství, pøipomíná pamìtní deska. S jeho jménem, daty narození a úmrtí a tøemi prostými slovy:
Olympionik, všestranný sportovec, Evropan
K.A. Pokorný, Nizozemsko
