Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Viktor Schauberger, rakouský lesník, pøírodovìdec, vynálezce
 
30. èervna 1885 - 25. záøí 1958

Pøed lety mi nabídl jeden z mých rakouských pøátel k pøeètení knihu, o které mluvil víc ne¾ nadšenì.

Pokusila jsem se ji èíst a byla jsem stejnì nadšená, jen mi to nešlo tak rychle jako jemu. Kní¾ka bylatoti¾ napsána nìmecky a pak jsem se pokusila ji pøekládat. Ovšem u¾ to, co jsem pøekládala, nebyl originál, byla pøelo¾ena ze švédštiny a byla to kní¾ka švédského autora Olofa Alexanderssona „Lebendes Wasser“ (®ivá voda), vydaná v roce 1993 ve Steyru. A ještì k tomu v onom nìmeckém byly pøevzaty Schaubergerovy myšlenky v originále, nìkdy i v šumavském dialektu, a to jsem pøelo¾it nedokázala. Naštìstí nedávno v èeštinì vyšly o Schaubergerovi dvì kní¾ky, jednak onen pøeklad ze švédštiny rovnì¾ pod titulem „®ivá voda“ v roce 2009 a jednak vlastní myšlenky Viktora Schaubergera pod názvem „Tajuplná a léèivá síla vody“, které vyšly pøed tøemi lety.

Viktor Schauberger byl pro své souèasníky a - mo¾ná i pro naše souèasníky - rozporuplnou postavou. Vìtšinu jeho objevù pova¾ovali za šílené, nesmyslné. Dost z jeho objevù se vymykalo uznávaným fyzikálním zákonùm a jeho øeè nebyla vìdecká, tak ho jen málokterý vìdec dokázal pochopit. Mnohé jeho myšlenky pøedbìhly svou dobu o staletí... Ještì k jeho nepochopení pøispìlo to, ¾e v dobì druhé svìtové války byl pøinucen bádat pøi vývoji strategicky dùle¾itých pøedmìtù a tak zkonstruoval „létající talíø“, co¾ mu dnes ještì více ubírá na dùvìryhodnosti ve vìdeckém svìtì. Jsou i spekulativní úvahy o jeho pøíslušnosti k nìjakým ezoterickým organizacím nacistického typu. - Ovšem na jedné stranì byl „nezájem“ o jeho vynálezy a na druhé stranì byl vyu¾it a zneu¾it hitlerovci i Amerièany - Rusové pro jistotu, aby se jeho vynálezy nemohly zopakovat, radìji rozbombardovali jeho byt - a pokud by na nìj mohla ještì i jiná velmoc, patrnì by se rovnì¾ nerozpakovala.
Viktor Schauberger se narodil 30. èervna 1885 v Holzschlagu u Plešného jezera na Šumavì, poblí¾ souèasného hranièního pøechodu pro pìší do Rakouska. Jeho otec Leopold tam byl lesnickým mistrem. Pøedci rodiny byli bavorští šlechtici, kteøí zchudli u¾ v raném støedovìku. Jejich heslem bylo: “Vìrnost mlèícím lesùm.“ O poètu sourozencù se prameny rùzní. Podle nìkterých dva jeho starší bratøi zemøeli a celkem prý mìl sourozencù deset, podle jiných pramenù mìl sourozencù devìt. Maminka Josefa, rozená Klimitsch, byla velmi moudrá ¾ena a èasto mu radívala: „Kdy¾ se ti nìkdy povede zle, a nebudeš vìdìt kudy dál, bì¾ k potokùm a naslouchej vodì; pak bude všechno zase dobré.“

Do základní školy chodil v Aigenu, co¾ mù¾e být nìjakých patnáct kilometrù daleko od hájovny v Holzschlagu.

Jeho otec si pøál, aby dosáhl akademického vzdìlání jako jeho tøi bratøi, chtìl, aby studoval lesnictví, ale Viktor studia na akademickém gymnáziu v Linci po nìkolika letech pøerušil, proto¾e mu to nic nepøinášelo a nechtìl být pouhým úøedníkem. Jeden rok ¾il sám v lesích a pak pøešel na lesnickou školu v Aggsbachu nedaleko Køem¾e, zamìøenou více prakticky, a v roce 1904 zakonèil školu státní lesnickou zkouškou.

Následovala praxe mysliveckého adjunkta ve slu¾bách u hrabìte Abensberga-Trauna v Maissau (ji¾nì od Moravských Budìjovic) a v Gross-Schweibarthu (ji¾nì od Mikulova) v Dolním Rakousku.

V letech 1906 nebo 1907 byl na vojnì a pak opìt byl zamìstnán jako lesník v Klein-Pertenschlagu (ji¾nì od Suchdola nad Lu¾nicí).

Potom byl od roku 1911 do první svìtové války zamìstnán jako lesní na kní¾ecí správì rodu Schaumburg-Lippe ve Steyrlingu a tehdy bydlel v myslivnì v Brunnenthalu, poblí¾ Pasova, i se svou man¾elkou Marií. Pár dní pøed vypuknutím první svìtové války se jim narodil první a jediný syn Walter (1914 - 1994). Pak mìli man¾elé ještì dvì dcery Margaretu a Hubertu.

Ve válce Schauberger jako voják bojoval v Rusku, Itálii, Srbsku a ve Francii a byl koncem války ranìn.

Po válce se vrátil do své myslivny v Brunnentalu - viz další obrázek. Zde mohl pokraèovat v tom, co dìlal v mládí - vedle plnìní svých povinností pozoroval pøírodu.

Studoval hlavnì vlastnosti vody a všiml si, ¾e voda, která má teplotu 4 O C, pøi které má nejvìtší hustotu, co¾ je tzv. anomálie vody, je nejkvalitnìjší. Kolem takových studánek, které mìly tuto teplotu, byla spousta léèivých rostlin a pøíroda tam jen bujela.

Pøi pozorování vodního proudu zjistil, ¾e pøirozenì tekoucí voda potøebuje pro své øeèištì zcela urèitý tvar, který má rozhodující význam jak pro nosnou sílu vody, tak i pro to, jak dlouho voda zùstane èerstvá. Pova¾oval vodu za krev Zemì a cesty vody v pùdì a rostlinách pøipodobòoval ke krevním cévám.

Po válce byl v Linci nedostatek paliva, i kdy¾ v roce 1918 bylo ve vichøicích v lesích nad Lincem pokáceno spousta stromù, nebylo mo¾né je dostat dolù do údolí. Tekl tam sice potok, který obecnì nebyl pova¾ován za vhodný pro plavení døíví. Vzpomnìl si na to, ¾e jeho otec plavíval døíví za jasných úplòkových nocí, kdy má voda nejlepší schopnost nést nìco na své hladinì, - kdy se blí¾í onomu bodu 4 O C - a vyu¾il toho. Bìhem dne se døevo zastavilo, aby pak opìt v noci na své pouti pokraèovalo.

Otázkou plavení døeva se zabýval také v roce 1922, kdy jeho zamìstnavatel, kní¾e Adolf von Schaumburg-Lippe shánìl peníze a potøeboval dostat spoustu døíví levnì z revíru, v nìm¾ byl Schauberger lesním. Vyhlásil tedy soutì¾ na øešení problému a Schauberger se také pøihlásil. Podstata jeho zaøízení spoèívala v prùøezu, který byl polovejèitého tvaru, který Schauberger jako odpozorovaný z pøírody, pova¾oval za optimální.

Všichni technici a vìdci Schaubergerùv návrh odmítli, ale náhodou pøišla do revíru na lov knì¾na a Schauberger jí ve vhodné chvíli øekl o svém nepøijatém návrhu. Kní¾e po intervenci své man¾elky návrh pøijal s podmínkou, ¾e zaøízení bude muset postavit Schauberger na své náklady, on ¾e ho pøevezme, bude-li fungovat. Postavení kanálù trvalo ètyøi mìsíce, ale tìsnì pøed zkouškou pøed kní¾ecími svìdky zaøízení nefungovalo. Schaubergerovi pomohla náhoda, ¾e uvidìl plovoucího hada. Vyu¾il to, co vidìl a v ¾labu kanálu dal pøidìlat spirálovitì vedené vodicí lišty. Pøi zkoušce pøed kní¾etem se plavení povedlo. Šikmo pøibité latì zpùsobovaly, ¾e se ve vodì utvoøil vír, který strhával plavené klády doprostøed ¾labu, tak¾e se nepøíèily.

Tento úspìch mu pøinesl vedle finanèního ocenìní i slávu: psalo se o nìm v novinách; exkurze k plavebnímu zaøízení byly èasté. Byla dokonce vydána i pohlednice s fotografiemi plavebního kanálu. Stal se v dùsledku toho v roce 1924 státním rakouským poradcem pro plavební zaøízení pøi ministerstvu zemìdìlství. Tehdy radil pøi výstavbì tøí zaøízení: Grossramingu ji¾nì od Lince, Klausen-Leopoldsdorfu u Vídnì a u Bad Ischlu. Podal si nìkolik patentù, souvisejících s tìmito zaøízeními. - Vìdci vùèi nìmu ale, a¾ na výjimky, zaujímali odmítavý postoj, stejnì jako Spolkový lesní úøad a státní úøedníci. Jeden z tìch vìdcù, který se nechal jeho pokusy pøesvìdèit, byl rakouský profesor hydrauliky Phillip Forchheimer (1852 - 1933). Nìkteré z Schaubergerových návrhù toti¾ odporovaly Archimédovu zákonu, ale - fungovaly. Profesor Forchheimer komentoval Schaubergerovy pokusy v tøicátých letech v èasopisech „Die „Wasserschaft“ (Vodní hospodáøství“), co¾ byl rakouský èasopis pro hydrologii.

Nejslavnìjší plavební zaøízení pod Schaubergerovým dohledem vznikalo od roku 1925 v údolí øíèky Mürzu ve Štýrsku a bylo uvedeno do provozu v roce 1928 a provozováno bylo do roku 1951.

V roce 1926 vynalezl Schauberger víøivou trubici, v ní¾ se mají sní¾it proudové ztráty a zmenšit usazování povlakù, a nechal si patentovat paprskovou víøivou turbínu. Podobné víøivé trubky ve tvaru rohù antilopy kudu si nechal patentovat a¾ v roce 1951.

Roku 1929 pøednášel Schauberger svou teorii o vedení vody na Vysoké škole zemìdìlské a lesnické ve Vídni. Jak pozdìji uvádìla jeho snacha v jenom rozhovoru, vìtšinou se Viktor Schauberger s vìdci nedomluvil, proto¾e pou¾íval jiného zpùsobu vyjádøení, ménì vìdeckého, ne¾ vìdci, zkrátka mluvil, jak mu jazyk narostl. A oni zase mluvili tak, ¾e nerozumìl on - tak, jak se nauèili odborné hantýrce na rùzných školách. - Ti, kteøí ho znali, øíkali, ¾e byl poctivý a pøímoèarý, ale také netrpìlivý, proto¾e cítil, jak rychle se pøírodì ubli¾uje a jak tì¾ce se bude tento stav spravovat. Mo¾ná byl i trochu prchlivý.- Tak v roce 1929 u¾ mìl dost intrik ze strany vídeòských i jiných úøedníkù a práci ve státní správì opustil.

Pomáhal pøi výstavbì plavebních kanálù na Balkánì. Ale také ho pozval bulharský král Boris III. (1894 - 1943) do své zemì, kde poklesla úroda. Schauberger objevil, ¾e pùda obsahuje hodnì ¾eleza a málo mìdi a pokusil se nahradit ocelové zemìdìlské stroje mìdí nebo slitinami mìdi a úroda se zvýšila. V rakouském Solnohradsku se pozdìji øíkalo tìmto pluhùm „zlaté pluhy“.

Nejen profesor Forchheimer, ale sám Schauberger na jeho pøímluvu publikoval v té dobì v èasopisu „Wasserschaft“ pøipomínky k energetickým pomìrùm ve vodì a v pùdì a psal o zákonech o pohybu vody.

Jeho úvahy jsou pozoruhodné.

Upozorním na jednu z nich, ¾e toti¾ Schauberger tvrdil, ¾e stavbou vodovodù a horkovodního vytápìní si lidstvo u¾ nìkolikrát v historii zavinilo úpadek civilizace, napøíklad v Øímské øíši:
„K nejznámìjším pøíjemným stránkám tohoto pohodlného ¾ivota patøily, kdy¾ odhlédneme od Panem et circenses, geniálnì zbudované vodovody, láznì a nezapomínejme ani na nanejvýš pøíjemné horkovodní vytápìní, je¾ bylo podle vykopávek zbudováno tak dùmyslnì, ¾e umìlé teplo, je¾ jak známo stoupá, kdy¾ se pøirozené sluneèní teplo sni¾uje neboli klesá, nebo» v údolích je teplo a na vrcholcích hor, které by mìly být blí¾e rozpálené pánvi Slunce, je zatracenì chladno, zaplnilo obývací a jiné místnosti.
Proto¾e bylo o jakékoliv pohodlí postaráno ji¾ pøedem a proto¾e mechanickým tlakem pøi vytlaèování vody do kopce se voda umìle vytvoøenými vodovody vracela zase zpìt, místo vody zaèal kupodivu stoupat nepokoj a neklid.
A jednoho dne, ani¾ by si toho kdo všiml, øímská kulturní konjunktura zmizela beze stopy.“


V roce 1930 vznikl o plavebním zaøízení na øece Mürz film „Tragendes Wasser“ (Nesoucí voda).

Mezi stavbami jednotlivých plavebních zaøízení dìlal Schauberger v roce 1931 pokusy s tzv. Kelvinovým generátorem, které nevedly sice k nìjakému praktickému vyu¾ití, ale pomocí tenkého praménku vody, nazvaného „vodní vlákno“ se v generátoru vytváøelo napìtí tisícù voltù.

Zaèal v roce 1932 pracovat na „ušlechtilé vodì“ (Edelwasser) a uplatnil patent na pøípravu této vody, kterou vyrábìl v generátoru tvaru vejce, do vody pøidával urèité minerály, nechal ji proudit ve tmì cykloidním pohybem a nakonec vhánìl oxid uhlièitý. Voda byla obecnì pova¾ována za velmi osvì¾ující a lidé na ni ve frontì stáli pøed jeho domem. Skuteènì mìla tato voda po rozboru podobné vlastnosti jako minerálka. Schaubergerovi se zaèalo øíkat „Wasserzauberer“, co¾ znamená „vodní kouzelník“. Mìl z toho ale nepøíjemnost - byl zatèen, proto¾e pøestoupil zákon o léèivech, nebo» jako laik nesmìl zušlech»ovat vodu umìlým zpùsobem.

Pracoval pak na optimálním materiálu pro potrubí, proto¾e byl pøesvìdèen, ¾e vodovodní potrubí ocelové a betonové vodì neprospívá. Zabýval se souvislostmi zdravého lesa a vody, proto¾e jediné vodovodní potrubí, které uznal za vhodné, by mìlo být z tvrdého døeva, které ale v dùsledkù mýcení lesa a tím porušením systému spodní vody, pøestalo být natolik tvrdé a kvalitní, aby bylo trvanlivé a pro úèel vodovodu upotøebitelné.

Na rozhraní let 1933 a 1934 mu vyšla ve Vídni v nakladatelství Krystall první a jediná dvojdílná kniha „Unsere sinnlose Arbeit – die Quelle der Weltkrise“ (Naše nesmyslná práce - zdroj svìtové krize).

V roce 1934 se jakýsi brémský podnikatel zajímal o patent zaøízení na „ušlechtilou vodu“ a od nìj se o Schaubergerovi dozvìdìl i Hitler. Zøejmì se seznámil i se Schaubergerovou knihou a s jeho èlánky a velmi se o jeho výzkumy zajímal. Nechal zaøídit pozvaní a cestu Schaubergera do Berlína. Nìkteré èásti Schaubergerovy rozmluvy jsou zajímavé. K rozmluvì byla vyhrazena pùlhodina, ale rozhovor trval nakonec jedenáct hodin. Pøítomen byl také velký vìdec Max Planck (1858 - 1947), který pronesl zajímavou vìtu: „Vìda nemá nic spoleèného s pøírodou!“ Schauberger varoval Hitlera pøed pøílišným rozvojem hospodáøství tak, jak se pøipravoval a za dva roky byl uveøejnìn v tzv. Göringovì ètyøletém plánu. Uvedl, ¾e pøedpokládaná opatøení podkopou biologické koøeny Øíše natolik, ¾e místo uva¾ovaného tisíce let trvání Øíše, jak Hitler a jeho vìrní pøedpokládají, jí zbude tak sotva deset let.

Vzhledem k pøezíravému chování pøítomných úøedníkù Schaubereger nepøijal nabídku spolupráce a k další schùzce se nedostavil a odjel do Rakouska. Hitler ale nezapomnìl...

Tehdy se Schauberger zaèal zabýval otázkami, které zabíhaly a¾ k podstatì filozofie, i kdy¾ jsou v jádru technické. Došel k závìrùm, ¾e: „Formou pohybu, která tvoøí, rozvíjí, zušlech»uje a buduje, je spirálový pohyb z vnìjšku dovnitø, tedy pohyb dostøedivý... Rozkladná, uvolòující forma pohybu je naproti tomu odstøedivá. Nutí pohybující se èásti ze støedu smìrem k okraji. Jde o „pøímý“ pohyb. Prvek systému se uvolní, rozplyne a rozlo¾í. Pøíroda pou¾ívá tento pohyb k rozkladu opotøebovaných celkù, aby pak z jednotlivých zlomkù znovu slo¾ila pomocí dostøedivého pohybu nové formy.“

Zaèal uvaèovat o strojích, které by pracovaly na principu dostøedivém, pøedevším se sna¾il nahradit motory pracující expanzívním zpùsobem, nahrazoval je pohony, jim¾ øíkal „implozivní“. Uva¾oval o jiném zpùsobu získávání atomové energie, ne¾ bylo štìpení atomu. Byly to jeho pøedstavy, které potom naplòoval hlavnì ve svých repulzátorech a repulzínách z dalších let.
V tøicátých letech zaèal jeho syn studovat na technice a Viktor Schauberger ze zaèátku nebyl rád, proto¾e nemìl se vzdìlanými in¾enýry pøíliš dobré zkušenosti. Nakonec se ale s tím neochotnì smíøil, proto¾e jeho syn Walter dokázal otcovy myšlenky vysvìtlit jazykem, in¾enýrùm srozumitelným.

Roku 1935 po nièivé povodni v Porýní nabídl Schauberger regulaci Rýna pøi nízkých nákladech se zabudovanými urèitými mechanickými „øídicími prvky“ pro tok, které by znemo¾òovaly zanášení vodního koryta. Byl ale odmítnut. - Tehdy mu byly udìleny patenty týkající se výroby „ušlechtilé“ vody.

V roce 1936 se Schauberger zabýval strojem na výrobu tepla a chladu (Wärme-Kälte Maschine), ale bohu¾el se stroj pøi vysoké teplotì ètyø tisíc stupòù Celsia zcela roztavil, proto¾e ho v Siemensových závodech, kde ho kompletovali, spustili bez Schaubergerovy pøítomnosti. Ale další pokusy o jeho sestavení ukázaly, ¾e vytváøí nebezpeèné záøení a Schauberger s pokusy pøestal. Koncem války byl nucen vývojem tohoto stroje, kterému øíkal „klimátor“, dále zabývat.

Po zaèátku války, po anšlusu Rakouska, se na nìmeckou výzvu nìjakou dobu v Norimberku opìt zabýval pokusy s „ušlechtilou“ vodou.

Roku 1939 Schauberger oznámil, ¾e vynalezl „repulzátor“, pozdìji stroji øíkal „repulzína“, co¾ bylo zaøízení na tekutá a plynná média, který mìl slou¾it jako motor pro letadla a ponorky. Ovšem to u¾ bylo pod nìmeckým øízením a Vrchní velitelství wehrmachtu v roce 1940 prohlásilo zále¾itost za tajnou a Schauberger byl podøízen pøímo Göringovu poboèníkovi.

Stroj se mìl vyrábìt na rùzných místech, také ve zbrojovce v Nejdku, ale nakonec vrchní velení armády vyrobený stroj zabavilo a vyzvalo gestapo, aby Schaubergera zatklo. Nebyl zatèen, ale od roku 1941 byl sledován. Podle urèitých pramenù se ještì pøidal Svaz rakouských in¾enýrù (Verband Õsterreichischer Ingenieure), který svými intrikami dosáhl toho, ¾e byl Schauberger na pozorování na psychiatrické klinice v Mauer-Õhlingu, pod dohledem SS.

Pozdìji ponìkud zájem gestapa povolil, ale rùzné prameny vzhledem k „choulostivosti“ souvislostí jsou tak rozporuplné, ¾e nelze najít pravdìpodobnost toho, co tehdy Schauberger za¾íval. V roce 1943 na stroji dále pracoval, ale výroba, kterou mìl smluvenou, ztroskotala a nakonec mu patentový úøad sdìlil, ¾e mu patent udìlit nemù¾e.

V dubnu 1944 byl povolán do wehrmachu a do zbraní SS. Technický úøad v Linci mu sdìlil, ¾e se má hlásit do koncentraèního tábora Mauthausen. Pracovalo tam mezi vìzni mnoho in¾enýrù a technikù. Byl to rozkaz, ale zároveò dostal od velitele koncentráku zcela jasné varování, ¾e buï bude velitelem výzkumného tábora, kde bude vyvíjet stroje podle svých výzkumù anebo bude popraven. Cílem bylo létací zaøízení, které je dnes oznaèováno za UFO. Walter Schauberger po otcovì smrti dosvìdèoval, ¾e prototyp jeho otcem vyvinutý se skuteènì vznesl ke stropu výrobní haly.

Schauberger tam nìjakou dobu pracoval, ale pak byl pøevelen k pluku do Vratislavi, se kterým musel odejít do Itálie. Ale krátce na to dostal rozkaz k návratu do Vídnì, kde mìl pracovat dále ve škole SS na vývoji pod cizím jménem Paul Förster. Spolupracovat tam mohl se svými u¾ známými èesko-polskými spolupracovníky z Mauthausenu. Jeho pøevelení bylo tak tajné, ¾e ho armáda hledala jako zbìha. Proto¾e se ke svým spolupracovníkùm z øad vìzòù choval slušnì a lidsky, byl potrestán pøevedením zpìt do Mauthausenu. A ke konci války byl tábor èasto bombardován, tak¾e vývoj nepokraèoval tak rychle, jak si armáda pøála.

Proto v únoru 1945 pøemístili jeho vývojovou skupinu do Leonsteinu nedaleko Lince. Kvùli zpo¾dìným dodávkám z rozbombardovaných továren nemohla skupina vývoj klimátoru dokonèit.

Dva dny pøed koncem války byl Schauberger uvìznìn a s celou skupinou mìli být opìt pøevezeni do Mauthausenu. Schaueberger se obával, ¾e budou zabiti, a odjezdu se bránil a prodìlal pøitom záchvat mrtvice. Vojenský lékaø zakázal jeho transport. Dva z jeho spolupracovníkù - Èeši - se druhý den vrátili u¾ s propouštìcími listinami. Dostal od nich dobrozdání o tom, ¾e s nimi v¾dy dobøe zacházel a dal jim nìjaké peníze, aby se mohli vrátit domù. Tøetí spolupracovník, Polák, byl odvezen do Mauthausenu a tam si s velkým štìstím zachránil ¾ivot.

Rusové rozbombardovali mezitím jeho vídeòský byt.

Po konci války jej pro zmìnu vyšetøovala okupaèní americká armáda, která tábor v Leonsteinu obsadila. Schauberger tam byl s rodinou sám, proto¾e nemìl, kam jít, kdy¾ byl jeho byt znièen. Nejdøív mìl na pøíkaz Amerièanù pokraèovat v práci, ale pak pøišla jiná okupaèní skupina, která zaèala s výslechy a vyšetøováním, pøedevším ohlednì repulzíny. Pak byl sice pùl roku na svobodì, ale v bytì ve Vídnì byly také znièeny všechny podklady, které potøeboval k práci. Po novém vyšetøování na podzim 1945 ho Amerièané dali pod dohled, proto¾e se obávali, ¾e by ho mohli unést Rusové. Byl v Leonsteinu a¾ do podzimu 1946. Pak se smìl pøestìhovat do Lince, kde mìl jen malý byt, ¾ádné pøístroje a ¾ádnou laboratoø ani dílnu. Ale nakonec mu celkem jeho pøístroje z Leonsteinu Amerièané nechali, jak prý sám prohlásil pozdìji. Rùzné prameny ale hovoøí o konfiskaci prototypù jeho strojù.

V roce 1947 pracoval pro salcburskou firmu Rödhammer a spol. a konstruoval nový pøístroj pro úpravu vody a zabýval se i vývojem sací turbíny. Tvrdil, ¾e mu Amerièané zakázali, aby se dále zabýval vývojem repulzíny. -Bylo to ještì pøed vyhlášením neutrality v Rakousku. - Tehdy se také do Salcburku pøestìhoval.

Kdy¾ v roce 1948 skonèila spolupráce s firmou Röhammer, spojil se se salcburskou firmou Rosenberger, pro ní¾ vyvíjel pøedevším zemìdìlské stroje, které by neškodily Zemi. S firmou spolupracoval do roku 1950. Zabýval se pøedevším mo¾ností náhrady oceli mìdí, stejnì jako kdysi v Bulharsku, ale také tvarem radlice pluhu, které dal takový tvar, aby pohyb orané pùdy byl spirálovitý, aby se podpoøil pøirozený pohyb v ní obsa¾ené vody. Tyto stroje nechal po r. 1950 patentovat.

Jeho „spirálové a víøivé trubky“, vyrobené z mìdi, zkoumal v roce 1952 Institut pro zdravotní techniku pøi Technické vysoké škole ve Stuttgartu (Institut für Gesunheitstechnik an der TH). Byla potvrzena Schaubergerova tvrzení týkající se tøecích pomìrù ve šroubovicovém potrubí. Zároveò zkoumal zemìdìlský výzkumný ústav v Linci jeho mìdìný pluh.

V roce 1954 se konaly pokusy s „domácí elektrárnou“ (Heimkraftwerk), ale vzhledem k problémùm s regulací byla elektrárna poškozena. Ale v roce 1957 spolupracoval na jejím vývoji s tyrolskou firmou Swarovski, sice problémy s regulací otáèek vyøešeny nebyly, ale pøes to se velké západonìmecké koncerny pøedhánìly spolu s firmami z USA, Švýcarska a Sovìtského svazu s velkolepými nabídkami spolupráce.

Mezitím nastaly rùzné spekulace. V roce 1956 vydal na základì interview se Schaubergerem rakouský spisovatel a okultista Leopold Brandstätter knihu „Implosion statt Explosion“ (Impolze místo exploze), v ní¾ popisoval, ¾e Schaubergerovy stroje jsou ji¾ pou¾itelné a pou¾ívané, a kní¾ka obsahovala mno¾ství pouhých pøedpokladù, fantazií a spekulací. Schauberger se stáhl do ústraní, na tyto nápady pohlí¾el s nadhledem, i kdy¾ pochopitelnì nebyl rád, ¾e na základì rozmluvy s ním vznikaly nesmysly. Kní¾ka spíše jeho dílu uškodila.

V roce 1958 pøišla další nabídka... I kdy¾ rùzné prameny vykládají celou zále¾itost rùznì. Dopad na Schaubergera ale byl katastrofální. - Na jaøe pøišli dva ameriètí agenti jménem Gerschheimer a Donner, nebo podle jiných Dodd, s nabídkou, ¾e v USA bude Viktor Schauberger i se se synem Walterem moci pokraèovat ve svých výzkumech a ve vývoji navr¾ených zaøízení. Zájem byl pøedevším o implozivní stroje. U¾ tehdy ale po¾adovali agenti naprostou mlèenlivost. Schaubergerové byli nìjak pøemluveni... ¾e to bude jen na tøi mìsíce... Man¾elka Walterova na to vzpomínala tak, ¾e pravdìpodobnì tchán cítil naléhavost vyøešit rùzné problémy a ¾e v USA k tomu pøedpokládal optimální pøíle¾itost. Ale také vzpomínala na to, ¾e pøi návštìvì Amerièanù i jí tehdy øekli, aby nikomu neøíkala ani slova, ¾e je pozorována...- Ovšem u¾ jen to je podivuhodné, ¾e Viktor Schauberger neumìl vùbec anglicky a Walter jen základy - a ¾e do akce šli.

V New Yorku bylo slavnostní uvítání. S sebou Schaubergerové vezli veškerou dokumentaci i vzorky a prototypy zaøízení.
Pak byli odvezeni do Texasu, kde bìhem léta je velmi horké poèasí a Schauberger byl u¾ dost nemocen. Mìl srdeèní potí¾e a astma. Do Ameriky je doprovázel jako lékaø Schaubergerùv ze», který ale s obìma Schaubergery nedojel a¾ do místa urèení, co¾ bylo odlehlé místo kdesi v arizonské poušti.

Mìli tam i cenzurovanou poštu. Tøi mìsíce plynuly a Schauberger chtìl pracovat na výzkumu, ale stále to bylo odkládáno. Jeho plány zatím studovali experti. Nejdùle¾itìjší prototyp Amerièané násilnì otevøeli a tím nenávratnì znièili.

Kdy¾ se chtìli Schaubergerové vrátit do Evropy, bylo jim øeèeno, ¾e vzhledem ke kladnému posudku znalce musí v Texasu ještì nìkolik let zùstat. Kdy¾ Viktor Schauberger trval na po¾adavku odjezdu, byla mu dána k podpisu smlouva, bez jejího¾ podepsání nesmìl odjet. Ve smlouvì se mìl zavázat, ¾e bude nav¾dy mlèet o svých dosavadních i budoucích pracích a ¾e pokud dojde k nìjakým výsledkùm, ¾e je sdìlí jedinì urèité americké osobì. Po dobu dohadování psal èlánky, které jsou urèitou jeho závìtí...

Otec se synem se vrátili po nezbytném násilím vynuceném podpisu do Rakouska a Schauberger pouze neš»astné opakoval, ¾e mu všechno vzali, vèetnì jeho samého, ¾e nemù¾e o tom mluvit, proto¾e i slova mu vzali. Do Lince se Schaubergerové dostali po polovinì záøí 1958 a za pìt dní na to - 25. záøí 1958 tam Schauberger zemøel.

Jakékoli doklady o této zále¾itosti naprosto chybí, i syn Walter o tom nikdy nerozprávìl - zøejmì byl nátlak podlo¾en nìjakou velkou hrozbou.

Viktor Schauberger je pochován na lineckém høbitovì Barbara-Friedhof.

V jeho díle pokraèoval syn Walter.

Tì¾ko mù¾eme z dnešního hlediska posoudit dosah všech Schaubergerových úvah a prací.

Mìli bychom si ale uvìdomit jeho slova, ¾e máme pøírodu chápat (kapieren), abychom ji mohli okopírovat (kopieren) nebo nám nezbude nic jiného ne¾ chcípnout (krepieren).

O jeho duchovní pozùstalost peèuje Pythagoras-Kepler-Schule (Škola Pythagora a Keplera), dvou filozofù a uèencù, kterých si Viktor Schauberger vá¾il. Školu zalo¾il ve svém domì v Bad Ischlu jeho syn Walter. Jsou zde poøádány semináøe o díle Viktora i Waltera Schaubergerových.

K padesátému výroèí Schaubergerovy smrti v roce 2008 byl vzpomínkový semináø také v Linci.

Vzhledem ke spoustì mnohých èlánkù na internetu je Schaubergerùv obraz znaènì zkreslený, je tam spousta konspiraèních, nacistických i protinacistických, ba i okultních teorií, ale nejlépe jej asi vystihnou jeho vlastní slova: „Lidé mne pova¾ují za pomateného. Mo¾ná mají pravdu. V tom pøípadì nehraje roli, zda je na svìtì o jednoho blázna víc nebo ménì. Ale pokud mám pravdu já a vìda se mýlí, pak a» se Pán nad lidstvem slituje.“

 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 26.09.2020  10:09
 Datum
Jméno
Téma
 26.09.  10:09 Vesuvjana díky
 26.09.  08:41 Von
 26.09.  05:56 Josef
 25.09.  09:58 olga janíèková