Anamorfósa
Vybráno z archívu...
Nelekejte se, nejde o nìjaký nový druh nebezpeèné virózy.
To trochu divné slovo je pùvodem z øeètiny, anamorphosis znamená pøetvoøené, novì zformované, atd. Do èeského slovníku cizích slov se nedívejte, tam to najdete jen ve významu biologickém, zoologickém a geologickém. Ale v umìní se to opravdu a docela urèitì vyskytuje také a u¾ moc dávno.
Není to u¾ jen pouhé klamání oka divákova pøesným, ba naturalistickým projevem, jako to dìlal umìlec, vytváøející trompe l´oeil. Ananmorfósa jde mnohem dál, je to taková uèená, studovaná sestøièka, pou¾ívá matematiky a perspektivy. Nìkdy bylo skuteènì dílo vytvoøeno jen proto, aby se vidìlo, kam vìda dospìla, co je za pomoci výpoètù mo¾né. Kde zùstali prostí, naturalisticky tvoøící umìlci trompe l´oeil. Stalo se nìco podobného, jako kdy¾ pošlete dítì na studie a ono se vám pak vrátí domù tak vzdìlané, ¾e si s ním nerozumíte a musíte si opatøit návod k pou¾ití. Toho dítìte. I kdy¾ napøíklad intarsie ve stylu trompe l´oeil v sobì u¾ prvky tohoto nového umìleckého projevu také skrývají. Umìleètí truhláøi také museli znát zákony matematické.
Pøedmìty a postavy, i celé krajiny nejsou zobrazeny jen v paralelním plánu, ale v urèitém úhlu k obrazové rovinì. Jsou doslova projektovány, a to tak, ¾e se z normálního úhlu jeví jako podivnì deformované, celkem nerozeznatelné. Jejich skuteèný obraz uvidí divák a¾ z urèitého šikmého úhlu, nìkdy dokonce jen za pomoci cylindrického zrcadla. To je názornì pøedvedeno na obrázku ¾idle, který vidíte nahoøe. ®idli je mo¾né vidìt ve správném úhlu jen za pomoci cylindrického zrcadla.
Právì anamorphosa v plošném zobrazení pøedpokládá znalost matematické perspektivy. Bývá pochopitelnì vìtšinou pou¾ita jen na èásti obrazu, jinak by divák byl u¾ z poèátku odrazen.
Také sebou ka¾dý stále nenosíme cylindrické zrcadlo. V umìní najdeme v rùzných obdobích mnoho anamorfických prací, nìkteøí umìlci se tím v odvozené formì zabývají dodnes.
Jedním z nejznámìjších pøíkladù anamorfósy najdeme na známém obraze od Hanse Holbeina zvaného mladší (narozen 1497/98 v Augsburku zemøel 1543 v Londýnì, pøi epidemii moru). Obraz se jmenuje „Vyslanci“, èili „Amabassadeurs“, Tento obraz z roku 1533 je plný rùzných symbolù a tajemství. Vyšla o tom dokonce v roce 2000 kniha od amerického historika umìní Johna Northa „ The Ambassador´s Secret“. Obraz mù¾ete vidìt v Londýnské National Gallery.
A nebo také tady. V popøedí vidíte jakousi nedefinovatelnou formu, která se, 
pozorována zprava, ze šikmého úhlu 27° zmìní v lebku. Viz malý obrázek vpravo.
Pøedmìty, které na obraze vidíme, nejsou náhodnì pou¾ité, jsou to všechno symboly, které spojují zobrazené postavy s 
tím tehdejším, jak se øíkalo velkým „stoletím objevù.“ Na horní desce stolu vidíme globus nebeských tìles, vpravo nahoøe to placaté je astrolabium, instrument, který slou¾il dlouhá léta k navigaci, ne¾ byl vystøídán sextantem. Dále ještì pøenosné sluneèní hodiny, tedy všechno instrumenty k odhalování a zkoumání nebeského prostoru. Dole jsou pak symboly svìtského ¾ivota, loutna, krabice s flétnami, rozevøená kniha je o aritmetice a globus.
Také obì postavy mají symbolický význam, vlevo je diplomat Jean de Dinteville,
vyslanec na dvoøe Jindøicha VIII. v Anglii, v obleku svìtského šlechtice, mezitím co vpravo v obleku knì¾ském, a to knìze protestantského vidíme Georgese de Selves. Ten byl zajímavý ještì tím, ¾e byl u¾ ve svých sedmnácti letech vysvìcen v Lavaur na biskupa. ®e by konexe?
Vlevo ještì pro zajímavost èernobílý anamorfický portrét, který je k vidìní na zámku Gripsholm ve Švédskku a který pøedstavuje Charlese I. of England. Pozici, kam se má umístit cylindrické zrcadlo, aby byl portrét vidìt normálnì, urèuje ta malièkatá lebka témìø ve støedu obrazu. Jestli z toho mìl král Karel I. tehdy radost je tì¾ko øíci. Historici tvrdí, ¾e byl dost marnivý a tohle mu zrovna moc nelichotilo. Proto¾e tehdy snadno padaly hlavy a to i královské, nebylo to pøíjemné podívání.
Vra»me se k anamorfóose. Ta se mù¾e týkat malby, ale také grafického listu. Grafice se vìnoval napøíklad Erhard Schön, narozený okolo roku 1491, který ¾il a pracoval v Norimberku a byl asi i ¾ákem Dürerovým. Jeho grafika, kterou vidíte dole, pøedstavuje milence v malé místnosti, pozorované dvìma postavami za záclonou, a ze dvou tøetin jakousi podivnou krajinu, která se pøi tom správném úhlu pohledu zmìní v kresbu, pøedstavující milence v situaci velmi intimní.
Ale hledejte na monitoru ten úhel. Tyto, tak zvané katoptické anamorfosy, tj. takové, kdy bylo tøeba obsah rozluštit, pøedstavovaly èasto rùzné zakázané motivy a erotické scény. Mnozí z umìlcù, kteøí se tomuto druhu malby èi grafiky vìnovali, byli souèasnì také matematiky. Nikoliv jen význaènými nemravy, jak by se dalo soudit.
Anamorfósa je ale také k nalezení v nezvyklém, odlišném zpùsobu nástìnné malby a zejména pak malby nástropní. Tato „pøedìlaná“, ale pro lidský pohled zcela normálnì vyhlí¾ející umìlecká díla jsou známa u¾ z antiky.
Napøíklad hlavy soch, zejména tìch umístìných v architektuøe vysoko nahoøe, byly projektovány a vytváøeny vìtší, aby pozorovatel, dívající se zezdola, bez ohledu z jaké vzdálenosti, vidìl celé postavy v normálních proporcích.
Nejlépe uvidíme oè jde na nástropních malbách, napøíklad na známém „okulu“, tedy malované kupoli, kterou vyvoøil Andrea Mantegna v roce 1474 na zámku San Giorgio v Italské Mantovì. Pøi pohledu na tuto malbu máte dojem, ¾e všechno je skuteèné, zlobiví andìlíèci, kteøí se sotva dr¾í okraje zábradlí, páv i lidé, dívající se na diváka dolù. I ten škopek s rostlinami vám ka¾dý moment mù¾e spadnout na hlavu. Ale všechno je
klam. Naštìstí na to nemusíte mít ¾ádná zrcadla a výpoèty umìlce se nemusíte trápit. Jen zblízka je vidìt, jak je všechno zkreslené.
Jistì si teï uvìdomujete, ¾e sami znáte takových maleb, èi soch mnoho. Zejména z barokních kostelù a zámkù. Proporce nesouhlasí, ale zdola to vypadá právì tak, jak to vypadat má. Museli bychom vyšplhat a¾ nahoru, a podívat se na malbu zblízka a v rovinì, v jaké jí maloval umìlec. Vlevo je nástropní malba od 
Jakoba de Witta (1695-1759) ze soukromého domu na Heerengrachtu v Amsterodamu. Tady opravdu dost dobøe vidíme, jak se pracovalo s perspektivou.
Vlevo potom vidíte malou èást práce velkého umìlce, a to Giovanni-Battisty Tiepola. Je to virtuosní mistrovské dílo z arcibiskupské rezidence ve Wurzburgu, projektované a postavené Balthasarem Neumannem. Tiepolo vymaloval velmi krásnì celou budovu, za pomoci svých dvou synù. Malbami jsou pokryty všechny stìny a stropy, sály i schodištì. Zachovaly se doklady o tom, ¾e umìlec za svoji práci dostal v tehdejší dobì velké peníze, 15 000 zlatých.
Na malém kulatém obraze dole vidíte italského malíøe, zvaného Parmigianino, vlastním jménem Giovanni Francesco Maria Mazzola, (1503 - 1540. Byl velmi 
nadaný, ji¾ v ranném mládí byl uctivì titulován „mistøe.“ Svùj portrét, tak jak se vidìl v konvexním zrcadle, maloval jako jednadvacetiletý chlapec. Je to jen høíèka, malá pøíbuzná anamorfósy. Proslulé jsou jeho manýristické madony, rozeznatelné prota¾enými proporcemi, zejména ladnými dlouhými krky.
Anamorfósa byla praktikována a¾ do 19. století, také ve stavební a monumentální plastice a vymizela a¾ s koncem tak zvané„vìdecké perspektivy“. Jen v rùzných obmìnách, promìnách pohledù umìlcù existuje dodnes. Promìny tvarù najdeme zejména u surrealistù, kteøí sice nepou¾ívali matematiku, ale jejich obrazy jsou plné jinotajù a zmìnìných forem, jiné zas docela sugerují nìco, co neexistuje, èi existuje jen ve snu. Však se také surrealisté nechali inspirovat Freudem, tedy tím, co nového Freud pøinesl, jeho psychoanalysou a tím, co vyzkoumal o hlubinách lidských duší.
Na tomto velmi známém obraze Salvadora Dalího (vlevo) vidíme tak zvané „plynoucí hodiny“, neboli plynoucí èas. Je to vlastnì
anamorfósa myšlenek. Profil uprostøed obrazu je Dalí sám, té¾ se rozpouštìjící. Prý ho k tomu, podle jeho vlastních slov, inspiroval velice zralý sýr, camembert.
Víc ne¾ Dalí ale pøipomíná anamorfósu tento obraz (vpravo) od belgického surrealistického malíøe René Magritte. (1898 -1967) Vìtšina jeho obrazù skrývá tajemství, které se nedá nikdy rozluštit. Vyvolává víc otázek, ne¾ jich zodpovídá, nutí nás o zobrazeném pøemýšlet. Jeho technika, pøipomínající staré mistry, je dokonalá.
Uznání se doèkal a¾ ke konci ¾ivota. V roce 1960 byl, jako vùbec první malíø v Belgii, vyznamenán Státní cenou.
Vìra Pokorná
