Povídání o bumbání
Názory na pití se mìní s dobou.
Kdy¾ jsem byl ještì malý, tak mì prý maminka povzbuzovala slovy: bumbej, bumbej. A o 20 let pozdìji názor zmìnila. Varovala mì: ne, abys zaèal chlastat.
Ale vá¾nì. Jako malí kluci jsme nenosili do školy lahve s èajem, ani s limonádami. Na chodbách ve škole byla tryskací pítka, a kdy¾ mìl nìkdo ¾ízeò, vlo¾il oblièej do krou¾ku, stiskl knoflík a vodotrysk mu støíkal rovnou do úst. Všichni jsme mìli dokonalý pøehled, v kterém domì v naší ètvrti mají na chodbách vodovody. Domy byly otevøené, a tak staèilo zajít dovnitø, nastavit pusu a otoèit kohoutkem. Klidnì jsme lítali po ulicích, kde auta byla øídkým jevem, hráli hlavièky èi fotbal, a kdy¾ mìl nìkdo ¾ízeò, zabìhl do pøíslušného domu a napil se.
Podobnì tomu bylo i na našich klukovských výpravách. Bydlel jsem v Praze na Letné, a tak naším oblíbeným rajonem byla Stromovka. Naše výpravy však smìøovaly i na témìø opuštìný Trojský ostrov èi na Malou øíèku. Oblíbeným místem napití byla Šlechtova restaurace, a to jak v dobì, kdy byla ještì v plném provozu, tak i pozdìji, kdy byla uzavøena. Tam na dvorku byla studna s nádhernì studenou a dobrou vodou, a nestalo se, ¾e by výèepní ušmudlaným klukùm nepùjèil sklenici, aby si mìli vodu do èeho napumpovat. Pozdìji tam le¾elo nìkolik plechových hrníèkù, jich¾ pocestní vyu¾ívali a zas je odlo¾ili.
Voda z vodovodu byla dobrá, tehdy se do Prahy pøivádìla pouze z Káraného. Pøesto mi v nedìli ta»ka pøed obìdem dal d¾bánek a poslal mì do vnitrobloku ke studni, abych pøinesl vodu studnièní. Nezapomnìl nikdy pøipomenout, ¾e ji mám nejdøív odpumpovat, d¾bánek vypláchnout, aby se ochladil a pak teprve naplnit. Ne¾ jsem vodu pøinesl nahoru do 4. patra d¾bánek se orosil a pøispìl ke sváteènímu obìdu.
Tatínek nepil ovšem jenom vodu, jako ka¾dý chlap mìl rád pivo. Za války bylo ovšem piva málo a bylo témìø bez alkoholu. Aby hospodští v okolí vystaèili s pøídìlem a nekonkurovali si, ka¾dý z nich èepoval pøes ulici veèer jen pùl hodiny. Tatínek mìl pøesný pøehled, a tak mì vyslal tøeba v 6 hodin do hospody jedné a o pùl osmé do hospody druhé. Poka¾dé jsem musel vystát pøed výèepem frontu, v ní¾ dospìlci ¾ivì probírali, jak Nìmci zkracují frontu.
Také výèepní postupovali jinak, ne¾ dnes. Vìdìli, kam a¾ sahá hladina piva, a èepovali rovnou do d¾bánku. Pokud to nevìdìli, nalili z pùllitru vodu, okoukli kam sahá hladina, vodu vylili a èepovali pivo. Aby pøelévali pivo do d¾bánku z pùllitrù, jak to dìlají dnes, to neexistovalo.
Dùle¾itým dìtským osvì¾ovadlem býval šumák. Levný pytlíèek s šumákem byl pøístupný ka¾dému, a kdy¾ se otevøel, a vysypal na dlaò, lízlo si ka¾dé z pøítomných dìtí. Dnešním hygienikùm z toho musí jít mráz po zádech, ale nepamatuji, ¾e by to vyvolávalo nìjaké epidemie.
Pøi rùzných shromá¾dìních, jako byly poutì èi fotbalová utkání, se prodávala zmrzlá obarvená nasládlá voda, eskymo. Cuc na špejli, volali prodavaèi, ledo, ledo, fredo. Pamatuji si to dodnes a svou roli to plnilo dokonale. U¾ proto stálo za to jít na fotbal.
Èasy se mìní. Vidíme to dnes v tramvaji, kdy mláde¾ vozí PET lahvièky s cocacolou v raneèku, vidíme turisty, kteøí køi¾ují mìsto s tornami, na nich¾ jsou pro PET lahve s limonádou speciální vnìjší úchyty. Stánkù s nápoji je bezpoèet a hospod neustále pøibývá. ®ízní opravdu nikdo trpìt nemusí.
Ani dìti. I kdy¾ by u¾ domy s vodovodem na chodbì asi tì¾ko nalezly...
Ivo Krieshofer
