Kampanolog
Kdysi jsem psal scénáø televizního dokumentu o zvonaøi Tkadlecovi z Halenkova. Byl jsem u nìho od pøípravy formy, a¾ po odlévání zvonù a ladìní kampanologem. Ka¾dý zvon musí mít absolutnì stejný tón, jaký je urèený, aby pasoval do akordu ostatních zvonù ve zvonici. A kdy¾ má zvon pøes dva metráky bronzu a rozhoduje ka¾dá desetina milimetru jeho síly, je to fakt pravý zvonaøský velekumšt. Pokud nìco o ¾ivotì a svìtì vím, tak to vím z cest a mých reportá¾í. Jednou vidìt a sáhnou t si je fakt mnohem lepší, ne¾ nejmíò stokrát slyšet a mít vidiny. 
Sedím u poèítaèe a zarudlýma oèima civím do oslòující obrazovky. Do technokrata mám daleko, pøesto mì fascinuje ta umìlohmotná bedýnka, v ní¾ se líhnou slova ve škobrtavém rytmu klávesnice, jako by je neznámá síla èipovým prstem cvrnkala po hláskách pøes mléèné sklo. Píši pøekotnì, co mi diktuje mozek a korekturami proškrtává srdce.
V tom dvouprstém tvoøení mì nejvíc bla¾í vlastní nevypoèítatelnost. Nìkdy a¾ na sklenìné stránce objevuji, co ještì pøed vteøinou netušil ani mùj mozek. Slova si zasluhují slušné zacházení, jako ka¾dá ¾ivá voda, je¾ opravdu o¾ivuje. Miluji je, jsem za nì vdìèný. I Kosmovi s Dalimilem. S ka¾dým slovem si pohrávám, desetkrát ho obrátím v mysli, ne¾ se pro nìj rozhodnu a dám mu ve svém psaní šanci.
,,Jakmile jsem objevil Tvá slova, pozøel jsem je a prohlédl...” napsal svatý Jeremiáš.
Bible ale byla Bible a mnì by staèilo, kdyby si k mým slovùm lidé jen vonìli, jako k èerstvým dívkám, i kdy¾ do Šipaèeva mám daleko. Slova jsou pro mì darem, jak pro slepce doteky a zvuky, pro hluchého barvy, pantomima rtù a m¾ikání víèek. Vy¾ívám se v tom povyra¾ení, jsem vdìèný za to vìno.
Nepøestává mì udivovat, jak ta drobná srocení hlásek doká¾í ronit slzy i smíchy se popadat za bøicho, jak bodají, krvácejí i hojí, zábnou a pukají ¾árem, jak bolí i bla¾í, jak urá¾ejí, vysvobozují a pøinášejí zatracení. Nìkdy jsou hrachem na zdi, jindy spouštìjí revoluce i spouštì smrtících zbraní.
Mo¾ná nìkomu pøipadají jen jako ne¾ivá seskupení, o nich¾ kdosi ve slabé chvilce rozhodl, co mají znamenat a to té¾ znamenají. Mají ale všemocnou duši; hrubou i obhroublou, jemnou a nejjemnìjší, drobnou, drobnìjší a zdrobnìlejší, malou, menší, nejmenší, malinkou, malièkou i malinkatou. A jak to umìjí s láskou, láseèkou, laskáním, laskavcem, láskominami i láskobraním. Ani jazyk Shakespeara nemìl na své paletì slova tolika barev. I love et... end! Zkuste øíct anglicky mluvící milence: ty moje lovenko, loveòátko, všelove nebo lovebraní...
Nìkdo, jen¾ miloval slova stejnì jako já øekl, ¾e kniha nenapsaná vlastní rukou nemá tu pravou hodnotu. Asi mìl pravdu. Kdysi. Svìt však dnes pøekypuje, jak divotvorný hrnec kaší nových pøíbìhù a to chce bystøejší rukopis, nejlíp IBM. A já zbo¾òuji tu hru na stvoøitele, vymýšlím si pøíbìhy a s poèítaèovì zajištìnou logistikou velím rotì svých hrdinù, v¾ívám se do jejich osudù a sním, jak nad nimi ètenáøky slzejí a ètenáøi se cítí alespoò pár hodin noví a lepší.
Není to tak dávno, kdy se mi pøíèila všechna vulgární a sprostá slova a mìl jsem pocit, ¾e jsou zbyteèná a jen hyzdí nádhernou èeštinu. Pak jsem pochopil, ¾e jsou nutná, a ¾e zbyteèní jsou jen lidé a je nutné je nazývat pravými jmény. Neumím si pøedstavit, ¾e by proti hlupákùm a idiotùm neexistovaly ochranné prostøedky v podobì peprných nadávek. Svìt by tak byl pøece mnohem chudší a ještì víc nesnesitelný, s adrenalínem pod cenou.
Rád jsem v¾dycky doufal a snil o nadìji, ne¾ jsem se smíøil s tím, ¾e sny o nadìji jsou stejnì hrozivé, jako infekce meningitidy. Mo¾ná ještì zákeønìjší. Empatie mi bere sílu, bývám z ní víc unavený, ne¾ kdy¾ jsem odmítl promarnit dva roky ¾ivota bezduchým vojanèením, šel do dolù a ze šichet se vracel rozlámanìjší, ne¾ synkovo koleèko.
Jedinì, kdy¾ jsem sám s cabernetem v krvi, obla¾ují mì vznosné myšlenky a vzpomínám na starého biskupa, jen¾ pøicházel ke zvonaøi v sousední vsi, aby rozeznìl jeho zvony. Jeden se jmenoval po svatém Xaverovi a chybìl u¾ pùl století ve zvonici kostela v naší vesnici od chvíle, kdy válka umlèela múzy a vojáci pøetavovali zvony do dìlových hlavní. Teprve kdy¾ se po letech farníci slo¾ili na nový a zvonaø ho odlil, mohl pøijít kampanolog.
Bìlovlasý kouzelník, jen¾ uèil nové zvony zpívat. Ze sametem vykládaného pouzdra vytáhl lesklou ladièku, obøadnì se s ní pøiblí¾il k poøád ještì nìmému následníkovi svatého Xavera z bronzu, »ukl kouzelnou hùlkou do ladièky, a teprve kdy¾ se jejím neslyšnì rozechvìlým kovem dotkl zvonoviny, zaznìl andìlský chór. Zvon se rozeznìl a všichni jsme si š»astnì oddechli, ¾e novic Xaver promluvil.
A tak ovínìný sním, ¾e se jednou stanu kampanogolem slov, s neslyšnì znìjícím kmitoètem ladièky svých knih. Teprve kdy¾ se s ní dotknu ètenáøských srdcí, o¾ivnou v nich hlasy mých hrdinù, zaznìjí tóny jejich osudù, radostí, pláèe i smutku a štìstí. Budou rezonovat dlouze a pøívìtivì a rozechvìlí lidé si je umístí do zvonic svých knihoven, aby jim èas od èasu vyzvánìly do krajiny jejich snìní...
Bøetislav Olšer
