Bylo, nebylo... (7)
Jako samostatnì hospodaøící jednotka, která ¾ije pouze z pøíjmu od státu v podobì platu, mívám obèas stavy nouze. To kdy¾ uvidím zcela neodolatelný svetøík, botièky, nebo krásné hrníèky do kuchynì, a mùj hlídací pes v mozku, který má na starosti úèetnictví a hlídá strany „Má dáti“ a „Dal“ je znaven, èi vyèerpán.
V jedné takové situaci, kdy jsem poèítala s ka¾dou korunou, a do výplaty ještì bylo hezkých pár dnù, jsem potkala na rohu, kudy pravidelnì chodím, pána, který prodává èasopis za 30 Kè, a jak jsem se nedávno dozvìdìla, jsou to vìtšinou bezdomovci, kteøí si takhle – docela slušným zpùsobem a sympatickým – pøivydìlávají. I ten pán se mnì v¾dy jevil jako velmi uctivý, v¾dy slušnì a èistì obleèený, nevtíravý a milý.
Nikdy jsem si od nìho èasopis nevzala, ale on se v¾dy usmál, a popøál hezký den. Tentokrát se ve mnì hnulo nìjaké sociální cítìní, a pøi pohledu na nìj jsem si pomyslela: „ Jsou na tom lidi o hodnì hùø, a kdo ví, shodou náhod, nìjakých neš»astných okolností a smùly bych tam klidnì mohla postávat i já!“, vyhrabala jsem tøicet korun, a s úplnì krásným pocitem si èasopis, který jsem stejnì neèetla, koupila. Takový dobrý skutek, øíkala jsem si. I kdy¾ mnì nahlodával èervíèek, ¾e teda zrovna v mé situaci takhle vyhazovat peníze…
Odpoledne jsem se vrátila domù, s myšlenou, ¾e holt nastane doba šetøící, co¾ u mì pøedstavuje období, kdy se vyhýbám všem obchodùm, a peèlivì dodr¾uji nákup pouze nezbytných potravin. Ve schránce obálka, a v obálce sdìlení, ¾e mnì bude vráceno za topení a teplou vodu 3.500 korun. Byla to informace tak neèekaná a radostná, ¾e jsem si ihned vzpomnìla na svùj „dobrý skutek“ s pøesvìdèením, ¾e to je má odmìna!
Ubìhl nìjaký èas, a já opìt po koupi nového vysavaèe (starý se se mnou u¾ tak dlouho hádal a vztekal se a odmítal slou¾it, ¾e jsem se s ním pøestala stýkat, a šla si koupit nového, lepšího kamaráda.), a pøi té pøíle¾itosti další neplánované koupi èervené varné konvice (no ta se mnì tak hodí do mé èerveno bílé kuchyòky! Nemohla jsem se jí vzdát!), jsem byla opìt tzv. na suchu. Druhý den jsem opìt potkala mu¾e s èasopisy, a já u¾ automaticky sáhla pro tøicet korun, bez nìjaké postranní myšlenky, jen ve mnì zùstalo takové to – dobré skutky se mají dìlat!
Vìøte nebo ne, další den jsem dostala zprávu, ¾e mnì vedoucí zvýšila dost podstatnì plat, na co¾ jsem èekala sice ji¾ delší dobu, ale pøišlo to jako další krásné políbení od osudu!
Ubìhl zas nìjaký èas. A opìtovnì, jak je u mì periodicky zvykem, jsem se nìjak rozjela pøi nìjaké výhodné nákupní akci, a utratila víc, ne¾ jsem mìla v plánu.
No nic, mozkem mnì probìhla záludná myšlenka – potkám „èasopisce“, dám úlitbu bohùm, a zase se to nìjak vystøíbøí! Tentokrát jsem toho prodavaèe vyhlí¾ela pár dní, ne¾ jsem na nìho narazila. Vrhla jsem se radostnì k nìmu, vnutila mu tøicet korun, a v duchu zajásala, ¾e mám zase vystaráno.
Nemìla jsem ¾ádné vrácení penìz, ¾ádné zvýšení platu, ¾ádný nález – nic. Pak mnì to došlo. Pokud jsem „dávala“ jen z èistého srdce a snaze pomoci, osud mnì odmìnil. Tady u¾ však šlo o hnusnou vypoèítavost, podlé „nìco za nìco“, a já jsem dodnes pøesvìdèena, ¾e to nebyla náhoda.
U¾ nekupuji èasopisy za tøicet korun, které neètu. U¾ si „nekupuji“ a nepøedplácím š»astné události, u¾ vím, ¾e i kdy¾ je ka¾dý strùjcem svého štìstí, NÌCO, co neovlivníme naší vùlí, chtìním, èi pøáním, ovlivòuje a koriguje naše myšlení a èiny.
Dìkuji za tuto malou »afku, která mì zase trošku pøivedla zpìt k pokoøe.
Koupit se dá všelico. Ale to „nìco“, co se nedá uchopit, ba ani nazvat, se za peníze opravdu koupit nedá.
Dagmar Jarošová