Léta mám divadelní pøedplatné. Pùvodnì nám ho platilo ROH, kulturní referent vykázal èinnost, ka¾dý rok nìkolik permanentek objednal, byly putovní, ne v¾dy se podaøilo nìkoho na pøedstavení do kulturáku dostat.
Já jsem patøila témìø k stálicím. Kdy¾ byly dìti malé, nebyl èas, ale jak odrostly, roztáhly køidélka a ufrknuly do svìta, nevynechala jsem ¾ádné.
Teï u¾ si permanentku kupuji sama, ta trocha kultury by mnì chybìla.
Zají¾dìjí k nám rùzné divadelní soubory, letos to bylo napø. Studio DVA z Prahy, s tragikomedií „Na konci duhy“, s paní Hanou Macuichovou a Miroslavem Mejzlíkem,
Divadelní spoleènost J. Dvoøáka: „Èochtan vypravuje“, Slovácké divadlo z Uherského Hradištì: „Král Richard III.“. Shakespeare, klasika s Tomášem Šulajem v hlavní roli .
Jedno pøedstavení v¾dy bývá výjezdní. Ne herci za námi, ale my za nimi jedeme. Do Opavy tøeba na operetu, do Uherského Hradištì na muzikál.
Letos to bylo do Zlína na strhující melodram Zdeòka Fibicha a Jaroslava Vrchlického ,,Smrt Hippodamie“. V takovém divadle je zcela jiná atmosféra ne¾ v kulturáku. Je to dáno prostøedím. Jelo nás dva autobusy, myslím, ¾e kdyby mìli pøijet herci Mìstského divadla ve Zlínì a èlenové Filharmonie Bohuslava Martinù k nám, bylo by tìch autobusù potøeba víc.
Rozhodla jsem se postarat se mé bezmála ètrnáctileté vnuèce o nezapomenutelný zá¾itek, vzala jsem ji sebou...
Podle plánu jsme mìly pøijet do mìsta asi hodinu pøed zaèátkem pøedstavení, tento èas mìl slou¾it k malé veèeøi v nìjaké dobré restauraci, na tu se vnuèka snad tìšila nejvíc. Ale zrada, z neznámých dùvodù se autobus plazil jako had, ještì ¾e jsem prozíravì sebou vzala nìjaké sušenky a d¾us, to víte, mladý organismus vy¾aduje pøísun energie.
Z autobusu jsme vystupovaly tìsnì pøed zaèátkem pøedstavení, na veèeøi nebyl èas...
Nehodlám tady vyprávìt dìj divadelního pøedstavení, ale musím se zmínit, ¾e já i vnuèka jsme témìø nedýchaly, a jen ¾asly. Herecké výkony, výprava, vizuální efekty a v neposlední øadì hudba, jedním slovem : NÁDHERA.
Pøesto se ale domnívám, ¾e o ten nezapomenutelný zá¾itek jsem se vnuèce postarala jiným zpùsobem. Bohu¾el!
O pøestávce mezi druhým a tøetím dìjstvím, která byla delší, jsme se odebraly do divadelního bufetu na oblo¾ený chlebíèek a d¾us, chtìla jsem tím vynahradit tu slíbenou veèeøi. A tam se to stalo!
Zaskoèilo mi sousto a zaèala jsem se dusit. Vnuèka na mne v šoku zírala, staèila jsem se ještì otoèit èelem ke zdi, zády k masám, víc ne¾ smrti jsem se snad v té chvíli bála toho dìsného trapasu. Kdy¾ mì mocnì bouchla do zad, inkriminované sousto pøistálo na mé pravé botì, „uff“, mohlo skonèit na nìèím nose...
Kdy¾ jsem se vzpamatovala, sna¾ila jsem se nad pøíhodou mávnout rukou, oèekávajíc toté¾ od ní...
Po pøíjezdu a první dotaz rodièù: ,,Tak co, jaké to bylo???“ nezaèala Eliška kupodivu vyprávìt jak zemøela Hippodamie, ale jak jsem se málem udusila já...