Jak jsem nezbohatla...
...a u¾ asi nezbohatnu
Jsem v dùchodu, vdova, bydlím sama a zápasím s penìzi. Asi jako ka¾dý v této dobì, dùchodci, mladí zaèínající, nebo støední vrstva pracujících. Kdy¾ si zvyknete, je to docela pøíjemné bydlet sama. Ale drahé! 
Jistì je lepší se o náklady na bydlení s nìkým podìlit. Podnikla jsem malý prùzkum. Po nìm jsem zavrhla myšlenku najít si nìjakého „spolubydlícího“. V mém vìku se vhodní spolubydlící jaksi nevyskytují.
Ti, kteøí by eventuálnì obstáli, jsou u¾ zadaní. Ne¾ je man¾elka vyhmátne, tak by i zalaškovali, ale jak by mìlo jít do tuha, sklapnou kufry. V podstatì je chápu. Mají u¾ své jisté. Volní jsou rùzní asociálové nebo vy¾írkové, kteøí hledají blbou, co by je ¾ivila.
Øíkám si: Pozor, holka! Nìkoho si sem nasadíš a pak se ho u¾ nezbavíš. Kdoví, co se z nìho vyklube. Prostì musíš spoléhat jen sama na sebe. Vzít osud do svých rukou, jak øíká mùj ze». Pro nìho to znamená, ¾e pracuje od rána do veèera. Hlavou, on ji má skvìlou. S tou mou to ale asi taková sláva nebude. Musím se spolehnout na ruce.
Vzala jsem tedy úklid u jedné malé firmièky. První tøi mìsíce docela slušnì platili, tak jsem byla nadšena a uklízela jsem jako divá. Málem jsem jim myla i zdi. Kdy¾ se všechno jen lesklo a blýskalo sní¾ili mi plat o dvì tøetiny. Taky dobrá taktika, musíte uznat. Tak jsem si øekla, za málo penìz málo muziky a jen to tak šolíchám. A» má i moje nástupkynì co leštit, a¾ mì vyhodí!
Získala jsem tím zkušenost, ¾e rukama moc nevydìlám. Musím pracovat hlavou…
A potkala jsem pøíle¾itost!
Zaèalo to nevinnì. Stal se mi malý uraz. Pøetrhla jsem si ohybaè, šlachu v malíèku pravé ruky. Malíèek ze zaèal chovat, jako by nebyl mùj. Svinul se témìø do klubíèka, trèel bokem a další prsty mu mohly být ukradené. Nespolupracoval s nimi. Oni èehý, on hot. Pùl roku jsem se s ním trápila, musel na dlahu, pak tu šlachu sešívali, po pùl roce je to sice lepší, ale nic moc. Ten poslední èlánek prstu je ohnutý. A nìkdy zavazí…
„Chcete další operaci?“, ptal se lékaø. „Nìkdy to operujeme i ètyøikrát. To víte, kdy¾ se to stane nìkomu mladšímu...“
„Operaci nééééééé! To byla šílená bolest, zase tak moc mi to nevadí.“ odpovìdìla jsem a v duchu jsem si pomyslela,¾e mám dobrou pojistku. To bude plnìní!
Ale nebylo. Nedostala jsem ani korunu. Špatná smlouva, znìla na pojištìní zlomenin a poranìní. Zlomenina to nebyla a poranìní?
Vysvìtlili mi, ¾e bych si musila roztrhnout ¾aludek nebo plíce nebo dostat nìjakou ránu pøímo do srdce, ale šlacha v malíèku?
„Prosím vás, na to se naše plnìní nevztahuje.“
Ani výhru¾ky, ¾e napíšu do Obèanského juda, se nebáli. Tak jsem se rozhodla, ¾e tu blbou smlouvu zruším, ale nejdøíve se nechám pojistit jinde. Jak to bývá, kdybych ji zrušila a jinou bych nemìla, hned bych si zlomila nohu, nebo i obì…
Na Silvestra u pøíbuzných dávám historku s malíèkem k dobru…
„Pøijï, my tì pojistíme lépe,“ øíká jedna sousedka. „A mù¾eš se zkusit dát s námi do party... Jsme prima parta…“
Vyprávìla, jak se scházejí na školeních, jak jsou dobøí kamarádi. A jak jsou všichni bohatí…. Bylo to lákavé. Chtìla jsem taky být s nìkým partì a bohatá.
Po vystøízlivìní jsem tedy sepsala smlouvu. Poøádnì jsem si ji znovu proèítala. Zdála se být skuteènì výhodná. Jedná se o solidní zavedenou firmu. Být její spolupracovnicí je urèitì èest. Mohu se vypracovat. Zále¾í to jen na mnì. Øíkala jsem si, ¾e to zkusím..
Všichni ke mnì byli opravdu milí. Zvali mì na vstupní semináø. Poznala jsem ty, kteøí se vypracovali...
A ti vyprávìli - jak zaèínali, jak se vypracovali, jak jim to jde, jak tu svoji práci milují. Je to krásná práce, pomáhá lidem k splnìní pøání a cílù. K finanèní nezávislosti. Jen vypisujete smlouvy...
Poradíme vám, jak na to. Zpoèátku se to zdá tì¾ké. Ale jak se to nauèíte, je to brnkaèka. Sepsat smlouvu nebyl problém... Problém byl s kým.
Musíte si hledat zákazníky..Napište si seznam lidí které budete kontaktovat, dejte tam ka¾dého koho znáte…Musíte si s nimi povídat. O rodinì o dìtech a nenápadnì se ptejte. Co a¾ dìti pùjdou na školu? Nechcete pro nì šetøit?
U¾ mìli pøesnì vypracované postupy jak zájemce „zlomit“!
Zaèínala jsem se obávat, ¾e u mì to a¾ tak jednoduché nebude. A taky ¾e ne. Narazila jsem hned u prvních, svých nejbli¾ších, na kterých jsem se sna¾ila trénovat, vysvìtlovat, zdolávat námitky.
„Je to sice krásné, mami, ale my u¾ takovou smlouvu máme. Nebudeme to mìnit.“
Ani bratr nebyl nadšený. Ale toho jsem ukecala. Kvùli mnì smlouvu sepsal. Vìøím, ¾e mì to nebude pozdìji vyèítat. Od souseda jsem si vyslechla, ¾e u¾ byl spolupracovníkem mnohých takových spoleèností. U nìkterých splakal nad výdìlkem.
Pesimista, øíkám si a proèítám si rady,. Zavolat známým.
„Mù¾eme si nìkam na dvacet minut sednout?“ zeptala jsem se Vlasty.
Sedly jsme si. K tomu jsem ji pøimìla.
„Líbí se ti ten program? Je to program pravidelného spoøení se zajištìním. Co na to øíkáš? Máš zájem o další informace?“ huèela jsem do ní.
Nemìla. Jako vìtšina. „To jsi mì opravdu chtìla vidìt jenom kvùli tomuto?“
No né, ještì si ji znepøátelím...(I ostatní pøátelé moji snahu pojistit je chápali podobnì.) Stojí mi to zato??? Sklapnu tedy kufry a odcházím. Cítím se víc ne¾ hloupì. Jen se nevzdát. Zavolám tedy dalším a dalším.
V desátém pøípadì sepisuji smlouvu..
„Já jsem všechny pojistky zrušila, kdy¾ jsem potøebovala peníze. Ale musím mít nìjaké zajištìní. Udìlala jsem si srovnání. Tahle spoleènost je skuteènì dobrá. Pøišla jsi jako na zavolanou…“
Heuréka. První úspìch...
Teï u¾ to pùjde jako po másle, øíkala jsem si.
Zlaté oèi! Následovalo deset neúspìšných schùzek.
Zjistila jsem, ¾e jsou zhruba tøi kategorie lidí. První, ti velmi rozumní a prozíraví. Chápou, o co jde. Smlouvy u¾ mají…
Druzí chápou, ¾e je nutné smlouvu mít, ale myslí si, ¾e na pravidelné placení nemají. A tøetí kategorie? Ti jen nadávají. Na všechno. To, ¾e jsem je oslovila, chápou tak, ¾e chci mít snadný výdìlek! Na jejich úkor.
Snadný? To teda ne. Mám u¾ málem depresi. Zklamu ty hodné spolupracovníky, nesplním ani první úkol. Tøi smlouvy v prvním týdnu. Mám jen dvì. A navíc, mám šílenou nechu» dále v tomto oboru nìco podnikat...
Jen pìt procent lidí má prý obchodního ducha v genech. Já k nim rozhodnì nepatøím. Je to boj s mým vlastním já.
Pud sebezáchovy mnì velí: Vzdej to! To není práce pro tebe.
„To pøekonáte, uvidíte, to jsme si za¾ili všichni. Jen vytrvat!“ øíkají ti úspìšní. Jdu se na nì podívat, mají další semináø, na který ale zatím nemohu. Nemám splnìnou podmínku.
Jen jsem se dívala. Na ty lepší, ty, co to nevzdali. Vìtšinou jsou mladí, krásnì obleèení, pøed školícím støediskem parkují drahá auta... Je mi úplnì jasné, ¾e k nim nebudu nikdy patøit. Zùstanu chudá. Dokonce se mi i ulevilo. Chudá, ale nebudu si muset na známé vymýšlet podrazy a chytat je do léèek. I kdy¾ v koneèném dùsledku by to pro nì byla dobrá vìc...
A ponauèení??
Nezáviïte tìm bohatším, není to zadarmo. Mù¾ete si to taky zkusit…
Ach jo…
Tøeba budete bohatí..
Marta Heraltová
