Stalo se…
Nejsem u¾ mladá, nejsem u¾ zdravá, ale stále jsem v plném pracovním procesu. Pøíhoda, která se mi nedávno stala je v podstatì humorná, ale pøi hlubším zamyšlení mne smích trochu pøechází.
Jsem vychovaná k peèlivosti, zodpovìdnosti - nìkdy a¾ pøehnané. Nikdy se mi nestalo, ¾e bych nesplnila daný slib, který byl v mé moci splnit, nikdy jsem vìdomì nikoho nepodrazila. Jistì, jsou to pìkné vlastnosti, které do mne rodièe v prùbìhu dìtství zaseli a vtloukli. Ale postupem èasu zjiš»uji, ¾e ne v¾dy pro mne ty nejlepší. Lidé kolem si toti¾ na to zvykli, a jakékoliv vychýlení pak rozjede neuvìøitelné návaznosti.
Byla jsem trhat zub. Co se dá dìlat, v mém vìku u¾ nìkdy zbytí není, a po úporném sna¾ení mé výborné lékaøky padl ortel – tento u¾ pahýl musí ven. Nebudu popisovat svou fobii ze zubaøù, ale ta má své koøeny a také hmatatelné dùvody. ®ádný vìtší zákrok neprobìhl toti¾ nikdy bez problémù. Zámìrnì jsem se objednala a¾ na odpolední hodiny, vìdìla jsem, ¾e PO u¾ bude jediná mo¾nost, pobrat nìjaké tabletky a tiše sténat v koutku domova. A taky ¾e jo! Dostala jsem sice rady, jak na krvácení, ale po injekci a mém paralyzujícím strachu se mi v hlavì zastavilo logické myšlení. Jakmile jsem ulehla do postele, rána zaèala neuvìøitelnì krvácet. Nejprve jsem chodila do koupelny, vyplachovat, vyplachovat, ale po dvou hodinách jsem u¾ vzala všechny ruèníky k posteli, a velmi unavená a rozbolavìlá øešila problém tak, ¾e jsem prostì pøilo¾ila jeden z ruèníkù k ústùm, a a¾ byl zcela mokrý od krve, vzala jsem další. Ano. Normálního èlovìka v normálním rozpolo¾ení by po pár hodinách napadlo, ¾e to asi není úplnì v poøádku. Mne to napadlo asi kolem pùlnoci, kdy u¾ ¾ádný ruèník nebyl k dispozici, a to si myslím, ¾e mám dostateènou výbavu. Teprve pak jsem zaèala listovat v mé nejoblíbenìjší knize Domácí lékaø. Tam moudøí lidé øíkali, ¾e mám na ránu pøilo¾it studený obklad, nejlépe kostku ledu zabalenou do èistého kapesníku, a pøitisknout. A dr¾et. No ano, i moje lékaøka mi to kladla na srdce! Ovšem srdce v dobì její promluvy bylo nìkde pod pasem, a její slova do mého mozku prostì nedošla. Ji¾ zcela vyèerpaná s výhledem na totální vykrvácení z blbého zubu jsem tak uèinila. Zázrak. Po nìkolika minutách se krvácení zastavilo, zato se rozbìhl další dìj. Bylo asi pùl tøetí ráno, a já jsem ztrátou krve a bezradností nad svou blbostí byla nesmírnì unavená, ospalá, a vyèerpaná. Vìdìla jsem, ¾e ráno do práce nebudu schopna jít, a proto jsem napsala SMS zprávu mému šéfovi, ¾e se omlouvám, ale ¾e si musím vzít dovolenou – a popsala svùj stav.
Rána se umoudøila, a já se chtìla vyspat, usnout, odpoèinout si. Na noèním stolku jsem mìla krabièku brufenu a vzala si poslední dvì tablety proti bolesti. V šuplíèku lékovém jsem našla ještì v krabièce poslední tabletku rohypnolu. Krabièku jsem nechala na noèním stolku, rohypnol zapila, dala jsem si špunty do uší, aby mnì nerušil ranní provoz paneláku a usnula jako mimino. Další prùbìh znám pouze z vyprávìní, proto¾e já jsem byla fyzicky pøítomna a¾ fatálnímu konci.
Mùj šéf má toti¾ velmi ¾árlivou man¾elku. Zrovna v dobì, kdy jsem odesílala SMS se probudila (snad ¾ízeò, tìlesná potøeba, to není podstatné). Zaslechla pípnutí man¾elova mobilu a jata podezøením, ¾e mu píše nìjaká tajná milenka si zprávu pøeèetla. Tím vymazala upozornìní, „máte novou SMS“. Uklidnìna, ¾e je to jen jeho podøízená znovu usnula, ale ráno man¾elovi zapomnìla øíct, ¾e nìjakou SMS dostal. Ten nic netuše se ráno v osm divil, kde ¾e jsem. Nikdy se nestalo, ¾e bych pøišla pozdì ani¾ by pøedem nìco neoznámila. V devìt u¾ zaèal být nervózní a v deset zaèal panikaøit. Ví, ¾e ¾iji sama jen s koèièkou, a ví, ¾e bych bez omluvy do práce prostì nemohla nepøijít! Zmobilizoval kolektiv, který zaèal pátrat, jestli nìkdo nìco neví. U¾ chystali výjezd k mému bytu, ale ještì stihli vystresovat mou sestru telefonickým dotazem, jestli neví, co se se mnou stalo, ¾e jsem od vèerejška nezvìstná (mobil jsem pochopitelnì nebrala, pod sedativy a se špunty v uších jsem se vznášela v království nebeském). Sestra, vydìšena letìla ke mnì domù, má naštìstí klíèe.
Pak se odehrál rychlý sled událostí, kterým se u¾ nedalo nijak zabránit.
Sestra vpadla do mého bytu. Všude ticho, klid. Otevøela mou lo¾nici a naskytl se jí hrùzostrašný pohled. Já jsem le¾ela absolutnì bez známek ¾ivota, kolem zakrvácené ruèníky, na noèním stolku prázdná krabièka od dvaceti kusù brufenu a dvaceti kusù rohypnolu. Zaèala na mne mluvit, ovšem špunty zamezily pøístupu jakéhokoliv zvuku do mých uší. Le¾ela jsem dál jako zabitá a sestra nabyla jistotu, ¾e jsem zabita.
V hlavì se jí promítaly myšlenky, ¾e jsem se buï zasebevra¾dila (spolykala to mno¾ství tabletek) nebo mne nìkdo zapíchnul. Sama pak øíkala, ¾e nevìdìla, jestli to nebylo obojí najednou. V této dramatické chvíli pøikvaèili ke mì také kolegové z práce. Uvidìli mrtvolnì bledou sestru, která stála v lo¾nici jak opaøená, vidìli krev a také prázdné krabièky od lékù, a mne bledou, bez pohybu a bez reakcí.
Sehraná parta to byla!
Jeden okam¾itì zavolal záchranku, druhý zaèal o¾ivovat mou poloomdlenou sestru, a tøetí se mi sna¾il nahmatat puls a zjistit zda dýchám. Kdy¾ se mnou zaèal manipulovat, obracet a hýbat, probrala jsem se. Nechápavì jsem zírala (stále se špunty v uších) kolem sebe co to je za mumraj. Myslela jsem si, ¾e nás napadli Èíòani. Všude zmatek, v mém bytu plno lidí, a do toho se ozvala houkaèka rychlé záchranné pomoci. Do bytu vletìla další várka „záchranáøù“. To u¾ jsem sedìla a dokonce jsem vytáhla špunty z uší. Zaèala jsem jeèet, proto¾e to bylo všechno tak neskuteènì divné, ¾e jsem nemohla pochopit, co se dìje! Byla jsem nahatá, a kolem mne šest lidí - absolutnì nesourodá spoleènost!
Popisovat další vývoj je snad zbyteèné. Vysvìtlování chvilku trvalo a neobešlo se bez invektiv z obou stran.
Viník - šéfova man¾elka, však u mne v lo¾nici nebyla, tak nemohla vidìt, co zpùsobila její ¾árlivost!
Ve všem prý je tøeba hledat pozitivní stránky. Já našla jedinou vìc. Normálnì se zamykám tak, ¾e dávám klíè „štorcem“, z nìjakého vsugerovaného dùvodu, ¾e se tak ke mnì nikdo nevloupe. Tentokrát jsem snad poprvé klíè vytáhla – a tím si zachránila své dveøe, které jsem si nechala mìsíc pøedtím opravit a upravit za dost nákladný peníz. Pøedstava, ¾e mi ty dveøe nìkdo sekyrou rozseká - to by mne pak doopravdy trefil šlak!
Ale na druhou stranu - záchranka by tak aspoò nemìla marný výjezd!
Dagmar Jarošová
