Zastavení v Izraeli - II
Výsadkáøem v izraelské armádì
Dne 26. èervence 1956 obsadili egyptští vojáci v Káhiøe Spoleènost suezského prùplavu Compagnie universelle du Canal maritime du Suez, aby ho znárodnili. Jedineènou stavbu, dlouhou 193 kilometrù, kterou financovali pøedevším francouzští, italští, rakouští, ameriètí a ruští investoøi a podle projektu Rakušana Aloise Negrelliho dostavil v roce 1869 tým Francouze Ferdinanda de Lessepse. 
Prezident Násir ale potøeboval peníze na stavbu Asuánské pøehrady a násilím, u pøíle¾itosti ètvrtého výroèí vítìzství egyptské revoluce, kdy v roce 1952 byla svr¾ena monarchie, prùplav obsadil. Roèní pøíjem z plavebních poplatkù od lodí èinil stovky milionù dolarù, dnes je to skoro pìt miliard roènì za proplutí více ne¾ 25 tisíc lodí.
Proto se do boje o navrácení Suezu zapojil koncem øíjna 1956 kromì Francie Velké Británie také Izrael. Jedním z vojákù, kteøí se bìhem Sinajské války ocitli a¾ na bøehu prùplavu byl ostravský rodák Kurt Lanzer.
,,Narodil jsem se sice v Ostravì-Petøkovicích, ale v roce 1933 jsme se pøestìhovali do Michálkovic, kde pøes dvì stì let bydlel rod Lanzerù. Pøed druhou svìtovou válkou to u¾ bylo šest rodin. Všichni jsme ¾ili ve ètvrti, které se dodnes øíká Lanzerovec. Mìli jsme v Michálkovicích hospodu, matka prodávala v našem obchodì se smíšeným zbo¾ím. Kdy¾ vypukla válka, Nìmci hned v noci ®idy shromá¾dili v michálkovické mìš»ance, kde byly výslechy, po nich¾ nás poslali na státní èesko - polskou hranici...”
Naslouchám slovùm v plynulé èeštinì, znìjící z úst Izraelce, skoro šedesát rokù ¾ijícího v Izraeli. Jmenuje je Kurt Lanzer, dnes penzista z Ramat Jicchak u Haify.
,,Nìmci nám zakázali se vrátit domù. Mnì bylo jedenáct let. Nic jsme si nesmìli s sebou vzít. Byli jsme jen v kalhotách a košili, nìkdo v kabátì, pøitom ka¾dý z Lanzerù mìl v Michálkovicích nìjakou výnosnou ¾ivnost - obchod, øeznictví èi povoznictví. Pak jsme se dozvìdìli, ¾e ještì tu noc sousedé tento majetek zcela vyrabovali..."
Na stìnách jeho ètyøpokojového izraelského bytu, který se dnes v Izraeli prodává za více ne¾ 250 tisíc amerických dolarù, visí pamìtní fotografie. I mladého šviháka v parašutistické uniformì s bohatou èupøinou vlasù. Musím se podívat blí¾, abych tohoto výsadkáøe mohl ztoto¾nit s rozvá¾ným mu¾em s velmi vysokým èelem, horkým sluncem opáleným do bronzova.
,,Otec mìl v devìtatøicátém dobrého kamaráda pana Neboráka v Rychvaldì. Ten nám sehnal nìjaké polské peníze, kolem pìti stovek zlotých, dal nám bochník chleba a dvì štangle slámu. Jeho èeledín nás pak zavedl pøes Fryštát k hranicím do Èeského Tìšína. Tøetího záøí jsme byli v Krakovì. Marnì jsme klepali na dveøe èeského konzulátu. Byl u¾ evakuován do Lvova, kam jsme se vydali i my. Pár kilometrù pøed ním nás ale dostihli Nìmci. Schovali jsme se u polských rolníkù. A kdy¾ byla podepsána smlouva mezi Nìmeckem a Sovìtským svazem o tom, ¾e Rusové mohou zabrat kus Polska, ocitl se Lvov v jejich moci. Bydleli jsme v tomto mìstì a¾ do roku 1940."
Strastiplná ruská anabáze
,,Zatímco já jsem ve Lvovì chodil do polské školy a bratr Valter studoval na gymnáziu, otec dìlal èíšníka v kavárnì Ritz a druhý bratr Norbert dìlal dla¾dièe. Tak nám vydìlávali na ¾ivobytí. Pak ale Rusové internovali všechny cizince, podezøelé ze špioná¾e. Nás odvezli dobytèáky a¾ do gorkovské oblasti do lágru Panino, kde bylo asi patnáct stovek Èechù, Polákù a Rakušanù. Cesta tam trvala skoro mìsíc. Nìkde jsme na stanicích chytili slepici a upekli, jindy jsme nìco vymìnili za jídlo. Do té doby jsem nevìl, co je to zlodìj. Hlad mì to ale prozradil. Z celého vlaku jsem pak umìl asi nejlíp krást. Abychom pøe¾ili..."
Pøes rok bydleli Lanzerovci v sibiøském lágru. Dostali jeden byt, o který se dìlili s uteèeneckou polskou rodinou. Deset lidí se tísnilo ve tøech pokojích. Otec se staršími bratry pracovali v lese, Kurt chodil sbírat høiby a borùvky. Pak dìlal z kùry lipových kmenù ,,laptì", nuzné boty pro náhodné zájemce.
Koncem roku 1941 se zaèaly skupinky uteèencù stìhovat z Kavkazu na jih za teplem. Tak i pìtièlenná rodina Lanzerù pøešla do Uzbekistanu, kde byli ubytování v táboøe u Tad¾ických hranic. V tamním kolchoze u¾ pracoval pøi výkopech zavodòovacích kanálù s otcem a bratry i tøináctiletý Kurt. A¾ se dozvìdìli, a¾ se v Buzuluku tvoøí èeskoslovenská armáda.
,,Mùj otec i s bratry odejeli v otevøených vagónech do Buzuluku mezi prvními. Setkali se tam s dalšími ®idy. Byli to právì ®idé, kteøí vytvoøili základ Svobodovy armády. Bìhem deseti dnù cesty do Buzuluku však mùj otec tì¾ce onemocnìl, pøesto narukoval, stejnì jako bratøi, z nich¾ ten starší musel podstoupit amputaci nìkolika prstù na nohou, které mu silnì omrzly," popisuje Kurt jedinou jistotu své rodiny, ji¾ se stala armáda.
,,Já s maminkou jsme ještì zùstali v lágru. Pak jsme si ale podali písemnou ¾ádost, ¾e chceme jako dobrovolníci ke Svobodovi. Museli jsme ¾ádat, bylo mi teprve patnáct. V srpnu 1942 jsme pøijeli do Buzuluku, kde jsme zjistili, ¾e mùj otec ji¾ ne¾ije. Zemøel na následky tì¾ké infekèní choroby. Byl jsem pøidìlen ke kulometné rotì, v ní¾ slou¾il i mùj bratr Valter. Jako pøíliš mladý jsem zùstal v týlu u náhradního praporu. Oba bratøi padli hned první den bojù u Sokolova 8. bøezna 1943, kde zahynula polovina vojákù èeské jednotky..."
Kdy¾ se zformovala první èeská brigáda, byl Kurt Lanzer pøidìlen k jejímu spojovacímu praporu, s nim¾ pak pokraèoval jako radista pøes Polsko, Slovensko a ji¾ní Moravu, kde ho u Boskovic zastihl konec války. Mezitím prodìlal také parašutistický výcvik u druhé paradesantní brigády, která byla nasazena do Slovenského národního povstání. Generál Svoboda však jeho veliteli osobnì Kurtovu úèast zakázal se slovy, ¾e kdy¾ mu padli u¾ dva bratøi a zemøel otec, není nutné riskovat ¾ivot dalšího Lanzera.
S týlem armády jako zdravotní sestra postupovala i Kurtova maminka. Celá jejich jednotka pak byla pøevelena do Prahy, kde se zúèastnila slavnostní pøehlídky. Pochodovali ze Staromìstského námìstí a¾ na Pra¾ský hrad. Koncem záøí tého¾ roku byl od svého praporu v Turnovì propuštìn do civilu. První jeho cesta vedla do rodné Ostravy.
,,Byl to koncem pìtaètyøicátého smutný návrat. Z celé naší rodiny nezùstal kromì mne a maminky nikdo. Z tìch ®idù, kteøí byli s námi vyhnáni z Michálkovic, nikdo nepøe¾il...”
Smìr Palestina!
,,®ili jsme v Ostravì u pøítele mé maminky, zaèal jsem se uèit za elektrikáøe u firmy Grabowský. Proto¾e jsem ale staèil pøed válkou vychodit jen pìt tøíd základní školy, musel jsem absolvovat urychlený kurz, tak¾e jsem bìhem jednoho roku ukonèil zbylé tøídy mìš»anky. V roce 1948 jsem se dozvìdìl, ¾e se zaèala organizovat izraelská jednotka v Èeskoslovensku. Tak
jsem se pøihlásil ke spojaøùm. Po ètyømìsíèním výcviku ve Støelné u Libavé jsem se vydal se ètyømi èeskoslovenskými skupinami vystìhovalcù do novì vytvoøeného ¾idovského státu. Pøes Rakousko a Itálii vlakem, dál lodí do Haify. Vylodili jsme se 2. února 1949."
V izraelské armádì se pøihlásil mezi první vojenské parašutisty. Po výcviku v Haifì a Tel Avivu, kdy mu osobnì premiér Ben Gurion pøedával odznak úspìšného zakonèení prvního parašutistického kurzu v Izraeli, slou¾il rok a pùl pøi obranì Jeruzaléma. Bylo jich pìtadvacet výsadkáøù, z toho osmnáct Èechù.
,,Pak jsem pøešel do civilu jako rotný - zálo¾ák a dìlal jsem øidièe u dopravní firmy. Mùj první d¾ob byl šofér ambulance, pak jsem rozvá¾el mléko a kakao pro dìti ve školách. Ve ètyøi ráno jsem zaèal, v devìt dopoledne skonèil a mìl celý den na to, aby si mohl ještì pøivydìlávat. V roce 1956 zaèala další válka - Sinajská, které jsem se také zúèastnil...”
Nesnadné návraty
Po boji o Jeruzalém se Kurt dostal ve funkci dìlostøelce a¾ k egyptské hranici. To u¾ mìl po mnoha tahanicích koneènì vízum do Èeskoslovenska, kde po nìm tesknila jeho matka. Mìl také lodní lístek do Janova a pak vlakem na Moravu. V dobì, kdy mìl odcestoval, vypukla ale 30. øíjna 1956 Sinajská válka a jeho jednotka musela do bojù, tak¾e to nestihl. A¾ o mnoho let pozdìji a první, co udìlal, byl telefonát generálu Svobodovi.
,,Mìl jsem jeho privátní telefon od kamarádù. Zavolal jsem mu: Tady je Lanzer, který slou¾il pod vašim velením v Buzuluku. A on na to: Kterej Lanzer? Øíkám: Malý Lanzer. Nás bylo toti¾ narukovaných v Buzuluku sedm Lanzerù. Tøi bratøi, náš otec, dva pøímí bratranci a jeden vzdálený bratranec. Vyøídil jsem mu pozdrav od jeho dùstojníkù, kteøí ¾ili také v Izraeli. Tak mì pozval k sobì. Poznal mì, znal naši rodinu. S mojí maminkou se setkával skoro pøi ka¾dé své návštìvì Ostravy. A» u¾ tam pøijel jako ministr národní obrany nebo prezident...”
Z Kurtových slov je znát, jak rád na toto setkání vzpomíná. Jak by ne. Generál Svoboda byl jako jeho druhý táta. Pro¾ili spoleènì všechno dobré i zlé. Byl svìdkem Kurtova dìtství. Zrání v mu¾e. Tragického rychlokurzu ¾ivota. I bez bar micva.
,,Mám kamaráda, také ®id, který byl bìhem Sinajské války na našem velvyslanectví v Egyptì vojenským atašé. Øíkal mi, ¾e stál v dobì války na druhé stranì Suezského kanálu a mìl velice nepøíjemný pocit, ¾e jako ®id a èeský voják musí podporovat Araby, bojující proti ¾idovskému národu. Byla tehdy ale taková politika a on mìl svùj dobrý d¾ob," pokyvuje hlavou Kurt.
V záøí 1955 podepsala èeskoslovenská vláda s Egyptem lukrativní smlouvu o dodávce zbraní, vìtšinou sovìtské výroby - na 140 stíhaèek a bombardérù MI-15 a Il-28, pøes dvì stì tankù T-34 a další tisíce granátù, kulometù, houfnic a transportérù. Zaplacena byla jen asi ètvrtina, zbytek dolarù byl vracen v naturáliích - v dodávkách rý¾e, bavlny a tropického ovoce.
Milovaná armáda
,,Jestli jsme nìkdy mysleli na to, ¾e zatím nebudeme mít dìti, proto¾e je válka, proto¾e je to pro nì nebezpeèné? Absolutnì ne!" øíká kategoricky Kurtova man¾elka polského pùvodu Karmela.
,,Ani jednou za devìt mìsícù jste nemìla strach, do èeho se vaše dítì narodí?" sna¾ím se pochopit nezvykle znìjící strunu mateøského citu. ,,Ani já, ani ¾ádná z izraelských ¾en, které znám, a jim¾ synové padly na frontì, nikdy nelitovaly, ¾e svého syna porodily. Ka¾dý èlovìk má pøece své pøedznaèení. Co se má stát, to se stane. Hlavnì ale jsme rodily dìti pro posílení naší rodiny, našeho státu. Pokud šly do boje, vìdìly jsme, ¾e musí. Aby se u¾ neopakoval holocaust."
,,A kdy¾ šla do vojenské slu¾by vaše dcera Tali?" ¾asnu.
,,Všichni jsme byli na vojnì, ka¾dý, kromì vdaných ¾en a ortodoxních ®idù, absolvoval nìjaký výcvik. Izrael je malá zemì. Ka¾dý se musí nauèit se bránit. A hlavnì rychle být v pohotovosti."
Paní Karmela má na nì¾nou ¾enu rázné vojenské uva¾ování. Ukazuje mi fotografii dcery Tali. Pùvabná dívka le¾í na zemi v maskáèích a míøí nìkam na nohy neviditelného fotografa americkým samopalem M - 16.
,,Od zaèátku jsme mìli v Izraeli extrémní podmínky pro ¾ivot. Zaèínali jsme na poušti. Abychom pøe¾ili, museli jsme ji zavla¾it. A potom ještì ubránit. Bráníme ji podnes. I své ¾ivoty. Tomu odpovídá také výcvik vojákù. Drasticky tvrdý, a¾ nelidský. Jen tady zøejmì platí nejvíc: Tì¾ce na cvièišti, lehce v boji. K tomu, aby byl voják vybrán do jedné ze tøí elitních jednotek, aby dostal po ukonèení výcviku èervený, zelený nebo fialový baret, musí ujít v poušti padesátikilometrový ,,pochod s nosítky". Je vybrán nejt쾚í voják, kterého støídavì ostatní nesou. Cíl je ve výšce ètyøi sta ètyøicet metrù nad hladinou Mrtvého moøe na hoøe Masáda," popisuje Kurt výcvikový horor.
,,Mùj otec i matka byli vìøící, ale ne ortodoxní. Na velké svátky jsme pøed válkou v Ostravì chodili do jedné ze ètyø tehdejších synagog. Slavil se jen Nový rok a Jom kipur. Byl jsem sice obøezaný, ale kromì toho, ¾e jsem vìdìl, ¾e jsem ®id, jsem o ¾idovství nemìl ani ponìtí. Ani bar micva jsem nemìl. Ve tøinácti jsem byl toti¾ u¾ v ruském lágru, kde nebylo pomyšlení na nìjaké svátky," smìje se mùj hostitel a jako jediný z izraelských ®idù, s nimi¾ jsem se setkal, nám obìma nalévá èíšku koòaku.
,,Netušil jsem tenkrát ani, co je to košer jídlo. Svíèková byla u nás skoro na denním poøádku. Maminka vaøila èistì èeská jídla, zatímco u vìøících ®idù je maso se smetanou nemyslitelná kombinace. V Izraeli nás moje matka navštívila tøikrát, a v¾dycky zde byla asi tøi mìsíce, co¾ bylo dost èasu na to, aby moji ¾enu zasvìtila do svých kuchaøských tajù. A v lágru maso, tuky nebo máslo skoro nebylo, tak¾e jsem ho ani nemohl jíst s mléènými výrobky. O tìch jsem si v Rusku vìtšinou také nechával jen zdát."
Koncem roku 1999 byli znovu v Ostravì. Jejich dìti si pøály podívat se do Osvìtimi. Kdy¾ byli v Krakovì u strýce jeho ¾eny, zajeli si i do tohoto koncentráku. Kurt tam ale s nimi nejen, nikdy tam nebyl a nikdy tam ani nepojede. Jen na to pomyslí, strašnì ho to dojímá a dìsí...
,,Moje dìti mìly z Osvìtimi šok. Dcera dostala hysterický záchvat. Plakala z dìsu. Nebyla k utišení. Nad tou hrùzou, kterou tam spatøila. Nesmíš se divit, kdy¾ mladý ®id uvidí osvìtimské baráky, ¾e ho ani ve snu nenapadne, ¾e by nemìl jít do naší armády. Naši mladí vìdí moc dobøe, co se dìlo s ®idy kdysi. A nechtìjí, aby dopadli jako naše generace. Aby je nìkdo zase vyvra¾ïoval a poni¾oval. Jsou hrdí na svùj stát. A nikdy ho nezradí. U nás chodí voják i na WC se zbraní."
Kurtova dcera Tali byla pìt let v kibucu. Pak šla splnit svoji vojenskou povinnost. Pro dívky v Izraeli to znamená dvaadvacet mìsícù. Pak byla v Evropì a uvìdomila si, jaký je rozdíl mezi mláde¾í tam a v Izraeli. Zatímco evropské dívky a kluci se baví, 
kam a s kým na èundr, na diskotéku, nebo kolik si kde vydìlají, izraelská omladina si v barech povídá o tom, kdo k jaké pùjde zbrani. Dívky nevyjímaje. Všichni by nejradìji k parašutistùm nebo k námoønickému komandu. Nebo k rozvìdce generálního štábu.
,,Náš syn umí dokonale arabsky, anglicky a hebrejsky. Mìl výborný prospìch ve škole. Dostal se k letcùm. A po jedenácti mìsících, kdy u¾ létal sám, musel odejít. Potí¾e se zády. Páteø nevydr¾ela. Kdy¾ ukonèil povinné tøi roky na vojnì, dostal pøedvolání, aby se dostavil na úøad prezidenta státu, pod nìho¾ patøí Mossad. Ve veškerých testech a zkouškách opìt uspìl. Pravidelnì trénoval, chodil bìhat, aby byl ve formì. Asi to pøehnal, proto¾e zhubl. Tak honem zaèal jíst, co se do nìho vlezlo. Pozdì. Nedosáhl po¾adovaných pìtašedesát kilogramù hmotnosti, co¾ je jedna z podmínek pro pøijetí do Mossadu."
Kdy¾ byl v roce 1990 na oficiální návštìvì Izraele prezident Václav Havel, setkal se také s èeskými ®idy z Buzuluku. Byl mezi nimi i Kurt Lanzer.
,,Pøedstavil jsem se. Pan prezident se na mì podíval a øíká: Vy vypadáte na Svobodovce pomìrnì mladì. A já na to, ¾e mi také bylo jen patnáct rokù, kdy¾ jsem v Buzuluku narukoval do Svobodovy armády...”
Epilog
Odjí¾díme z Ramat Jicchak do Haify. Je to patnáct minut cesty. Jedeme kolem autobusové stanice. Je nedìle. Vojáci s puškami kolem krku èekají na dopravu ke své posádce. Ve ètvrtek pojedou zpìt. Ke svým rodinám.
Je podveèer. Vojáci vyhlí¾ejí auto, které by je stopem svezlo. Je to sice riziko. Staly se pøípady, kdy jim zastavili Arabové, unesli je mimo mìsto, kde je zabili. Pøesto stopují dál. Chtìjí se dostat co nejdøíve domù. Vyspat se. Izraelská vojenská slu¾ba je nejnároènìjší. Sotva voják usedne v autobuse, u¾ spí. Z únavy.
Teï ale poøád ještì èekají na odvoz. A s mnohými z nich si povídají starší ¾eny. Nejsou to jejich matky. Jsou to ,,tetièky". Ne však jejich pøíbuzné. Tak se zde øíká ¾enám, které nosí tìmto mladíkùm i dívkám nìco napít, najíst, alespoò ovoce. Jsou èlenky spoleènosti, starající se nezištnì o vojáky. Ti mohou pøijít do kiosku, kde dostanou základní obèerstvení zdarma. Neplatí ani v autobusech. A¾ kdy¾ pøijedou ke svým blízkým, teprve tam proká¾í, ¾e ne zbraò je jejich milenkou. A mír ¾e je pro nì svátost svátostí.
Slova Izajáše: ,,I pøekují své meèe na radlice, svá kopí na vinaøské no¾e. Pronárod nepozdvihne meèe proti pronárodu, nebudou se ji¾ cvièit v boji!"
Bøetislav Olšer
Související èlánky:
