Jednou za krásného letního dne jsme sedìli na zahrádce, mùj man¾el èetl noviny a dle svého zvyku komentoval èlánek, který ho zaujal. Byl o celeru.
„Pøestav si“, øíkal, „léèí artritidu, dnu, revmatismus, deprese, zánìty jater, ledvin, a další.
V lidovém léèitelství je pova¾ován za prostøedek zvyšující potenci a proto zvláštì mu¾i nad padesát let by ho mìli èastìji konzumovat.
Kdy¾ se upraví jako salát, je velmi chutný.
Asi si ho nasadíme velký kus, co øíkáš? Saláty mám rád...
Nebudu èekat a¾ do padesáti, èím døív, tím lépe."
Smál se a mluvil nahlas, vùbec nevnímal pøítomnost našeho pìtiletého syna, který si nedaleko hrál.
Ten stejnì vypadal, ¾e je plnì zaujat svou èinností, a to, co se mluví okolo neslyší. Ale slyšel to moc dobøe a hezky si to ulo¾il do pamìti.
Za nìjakou dobu slavil dìda padesátiny.
Jak u¾ to bývá, sešlo se veškeré pøíbuzenstvo na slavnostní obìd, všichni mu popøáli, pøedali dáreèky a usedli ke stolu...
Babièka mìla nachystané øízky s bramborovým salátem.
"Jé, babi, vyhrkl najednou Honzík, dìdovi u¾ bys mìla dìlat salát z celeru, kdy¾ u¾ má po té padesátce. Aby mìl dobrou potenci, víš?"
Asi vám ani nemusím øíkat, jakou bouøi smíchu tahle dobøe mínìná rada vyvolala.