SPIRO - ERGO SUM...
Man¾el zabouchnul dveøe a cupitavým krokem obešel auto. Pak mi dvornì nabídl rámì a u¾ jsme si to vyšlapovali smìrem k nedalekému parku. Pod nohama nám šustilo první nazlátlé listí. Ostatní barvilo vzrostlé stromy do palety tak nádherné, ¾e by ji snad ¾ádný z nás nevymyslil. Inu pøíroda si pøed zimním odpoèinkem poka¾dé zahýøí a¾ èlovìk ¾asne. Prùèelí barokního zámku u¾ bylo na dosah a zapadalo do scenérie dokonale. Obdivovala jsem organizaèní výbor, ¾e nemohl lépe naèasovat a umístit náš sraz.
Man¾ela jsem nechala na lavièce. Mával na mne a pøipomínal, abych se tam nezdr¾ovala déle, ne¾ bude nezbytnì nutné. Vtom mne pøedbìhl bìlovlasý mladík. Schody, kryté èerveným kobercem, jsem vyšla stateènì a ještì staèila vypnout povadlou hruï. To u¾ se ke mnì blí¾ila stará „vyzáblá“ osoba se záøícími rusými vlasy sèesanými do drdolu. Ten odstín mne pøenesl o øadu let zpìt. Vidím rù¾olící rusovlásku, Manèu, jak se toèí v kole s fešným mládencem. Byla to myslím první vá¾ná známost mezi námi dìvèaty. Jen¾e nakonec Manèin úsmìv ustrnul nad haldami vìdomostí ve studijních knihovnách. A dnešní paní doktorka a èlenka vìdeckých sympozií ¾ije sama, opuštìná v hmotném blahobytu.
Kolem stolu bylo rušno. Sešlo se nás zøejmì hodnì. Pozdì jsem pochopila, jak prozíravé bylo u¾ kdysi, ¾e se budeme scházet všechny tøi oktávy dohromady. Pøi postupujících nedobrovolných odchodech do nenávratna nás zùstává stále dost.
Alenka sedí vedle mne a usmívá se. Koneènì se její syn o¾enil a ona se stala babièkou. Tato nová pozdní funkce ji naprosto promìnila. Zatímco pøed pìti lety tu sedìla upjatá intelektuálka v elegantním kostýmu, komunikovala jen s tìmi spolu¾áky, které zdobilo nejvíc akademických titulù – tu teï byla š»astná a rozesmátá bábinka v témìø domácím odìní s vlasy volnì spoutanými bez zásahu kadeønice. Upøímnì øeèeno, slušelo jí to mnohem více.
Lenka sedìla za pøedsednickým stolem vedle svého bratrance, který srazy svolával. Bývalá kráska tøídy dokázala velice vkusnì zestárnout. Její kdysi havraní vlasy zbìlely, ale mladistvý úsmìv ji zdobil i nadále. Zakotvila jako magistra v lékárnì kdesi v severních Èechách. Zatímco za mlada bývala spíš „buchtièka“ – teï z ní vyzaøoval elán. Právì se vrátila z Austrálie. Let prý byl pøíjemný a trval „jen“ 33 hodin!
Kunsthistorik Leon vynikal odjak¾iva vrozenou elegancí a uhlazeností. Byl zapáleným d¾ezmenem, právì tak jako kamarád - blonïatý a neohrabaný Jura. Ten ale ¾ivot neunesl a záhy po maturitì odešel do vìèných loviš». Leon to z nás všech dotáhl snad nejvýš. Byl øeditelem jedné velké kulturní instituce. V soukromí u¾ tolik štìstí nemìl. Dvì jeho man¾elky zemøely záhy a bez dìtí.
Bez potomkù zùstala i èernovlasá dcera známého lékaøe. Aè jí uèení zvláš» nešlo, vystudovala medicínu a pùsobila v øadì ordinací. Nevím co je na tom pravdy, ale traduje se, ¾e ze šachty ji vypískali havíøi pro její sprosté øeèi. Potkaly jsme se pøed lety. Já tehdy mìla dvì malé dìti, ona široký slamìný klobouk, ple» osmahlou jak to doká¾e slunce u moøe. Právì se vrátila z Malorky – tehdy to vùbec nebylo bì¾né – a prohlásila:
Já si alespoò u¾ívám, tebe nakonec dìcka opustí a budeš sama, stará a u¾ se nikam nepodíváš.“ Prorocká slova!
Arne byl šlechticem našeho roèníku. Nezapøel k jaké vrstvì patøí on, ani jeho dva bratøi. Nebyli trojèata, ale vypadali jako jednobunìèní. Arne byl nejen premiant, ale mìl i pøirozenou autoritu. Mysleli jsme, ¾e pùjde v otcových šlépìjích a bude lékaøem. Jen¾e se na fakultu nedostal, a tak vystudoval techniku. Klasiku však stále velebí. Po smrti milované ¾eny i dcery zùstal sám, ale stateèný:„Spiro, ergo sum!“
Za našeho mládí byly módní spíše lepé dívèí tvary, ale spolu¾áci u¾ tenkrát mohli nechat oèi na Soni. Její krásné a klenuté poprsí jí dìvèata mohla jen závidìt. Kupodivu si tyto atributy zachovala i po tìch mnoha letech, pøesto¾e u¾ i její tváøe brázdí èetné vrásky. Jediná pøišla na vysokých podpatcích!
Vstáváme a zvedáme èíši na poèest tìch, kteøí u¾ s námi nejsou. Spolu¾ák vedle mne sedící pøestal se vzpomínáním a najednou se mne ptá:
“ Nevíš kdo to je v té bílé hazuce a s bílou høívou?“
„Nevím“ praví on na to resignovanì. „V našem vìku je to vlastnì u¾ jedno, jestli je to kluk nebo holka“.
Ohlásili, ¾e se bude nosit svíèková, pak se bude fotografovat...
Nastal èas, kdy jsem si vzpomnìla na man¾ela, sedícího na lavièce v parku. Vypaøila jsem se po anglicku. Padesát pìt let po maturitì...
Saša Tomaštíková-Pìnièková
P.S.: Spiro-ergo sum. Dýchám-tedy jsem (ještì)