Jednou za pošmourného mrazivého zimního odpoledne jsme odnìkud vraceli autem domù, kdy¾ tu man¾ela pøepadla naléhavá potøeba odskoèit si na velkou.
"Ten obìd byl nìjaký mastný nebo co... Je¾íšmárjá, domù to u¾ nevydr¾ím!“
Široko daleko ¾ádný hájíèek. Krajina rovná jako stùl.
"Co budu dìlat?"
V tom jsme uvidìli nesklizené kukuøièné pole.
„To je paráda“, liboval si mu¾.
Kdy¾ u¾ ten soukromník nestaèil sklidit, alespoò se postaral zvìøi o potravu na zimu, a mnì o útoèištì v nouzi.“
A zaparkoval pøedkem auta málem v turkyni. Vyrazil støelhbibì ven. V poli to zašustìlo a pak se rozhostilo ticho. Zdálo se mi nekoneèné. Zaèalo se stmívat...
Proboha, kde je tak dlouho?? Snad nezmrznul! Pøinejmenším nastydne!
To vše se mi honilo hlavou. Dívala jsem se z okna, padla tma, nevidìla jsem nic. Zaèala jsem se bát. Skonèíme tu oba, neumím øídit...
Nenapadlo mnì nic lepšího, ne¾ zatroubit na klakson!!
To se zaèaly dít vìci! Vedle okýnka na stranì øidièe se vztyèila postava, pøíšernì øvoucí, jednou rukou se dr¾ela za ucho, a druhou se sna¾ila povytáhnout kalhoty... a zaèalo hromobití k smrti leknuvšího man¾ela.
Ani jsem netušila , ¾e jsem tak mrštná..V momentì jsem pøelezla pøes opìradlo na zadní sedadlo, a tam jsem skrèena èekala, a¾ se bouøka ta hromobití pøe¾ene. Pøiznám se ale, ¾e mne zároveò pøepadl šílený záchvat smíchu, co¾ pùsobilo jako pøilít olej do ohnì...
Kukuøièným polem se rozléhaly nadávky velkého kalibru... I cestou domù jsem si musela ledaco vyslechnout. Usmíøila jsem si ho a¾ horkým grogem. Jinak by mi urèitì nastydl !!!