Na samotì
(Ta maminka co vaøila a obèas ještì vaøí obrovské hory jídla, pro dnes u¾ 5ti èlennou rodinu mé dcery jsem já. Jména jsou pozmìnìna na ¾ádost tìch o kterých píšu.)
Po dvouletém bydlení v malém pokojíèku na ubytovnì v Praze, rozhodli jsme se pro radikální zmìnu. Koupíme si malý domeèek a pryè z velkomìsta. Situace byla pøíznivá, Tonda dostal padáka z dùvodù organizaèních zmìn s pomìrnì vysokým odstupným a já se tìšila na mateøskou dovolenou.
Mù¾eme si vybrat kde budeme chtít ¾ít, jestli v Èechách nebo na Moravì, ve mìstì nebo na vesnici, rozjímal Tonda pøi èetbì Avíza. Podívej…Tam se zajedeme podívat! Naším postarším autíèkem jsme vyrá¾eli na obhlídky.
Poøád to ale nebylo to pravé malinové. Zaèali jsme v okolí Prahy, pak v západních,východních i ji¾ních Èechách, ale mnì srdce táhlo domù, na Moravu. Rodièe zestárnou a budou mnì potøebovat, øíkala jsem si. Mají jenom mnì.
Tak jsem Tondu nenápadnì smìrovala do našeho kraje. Ani se moc nebránil.
Tento a ¾ádný jiný, vykøikli jsme oba souèasnì pøi pohledu na malý bílý domeèek obklopený zahradou. Patøila k nìmu i louka a kus pole.
Všechno si budeme pìstovat i králíky a slepice budeme mít, u¾ ¾ádná povadlá zelenina, domácí vajíèka i maso, a podívej tìch keøù rybízu a angreštu, a ty ovocné stromy..!
Fakt, ¾e domeèek je taková polosamota, kus za vesnicí jsme nepova¾ovali za dùle¾itý.
Rozlouèili jsme se s pøáteli:
Urèitì se za námi pøijedete podívat, udìláme si piknik, plánovali jsme.
Svých pìt švestek jsme do našeho autíèka nalo¾ili snadno.
Ne¾ si poøídíme vlastní nábytek a ostatní potøebné vìci,budeme pøespávat u našich, poèítají s tím.
Ještì ¾e to máme kousek.
Tonda se zaevidoval u úøadu práce a øekl: Tak vyhrneme si rukávy, a lehneme si trávy, chtìlo se mnì dodat.
Ale na to èas nebyl.
Tady tu pøíèku vybouráme, ale první musíme rozšíøit sklep, pak dáme nové podlahy, vymalujeme , natøeme okna a dveøe,
Musíme si pospíšit a» se to mrnì narodí do hotového, pohladil mnì Toník po bøíšku. S chutí do toho a pùl je hotovo!
Celá moje i Tondova rodina pomáhala, jeden strejda zedník, další natìraè, mùj tatínek obstaral bagr, a maminka vaøila obrovské kastroly jídla. Jen se po nìm v¾dy zaprášilo, kdy¾ kamarádi pøijeli na pomoc. Tak jsme si tedy piknik nepøedstavovali, smáli se, kdy¾ veèer zalézali unavenì do stanu na naší louèce.
Práce se daøila, domeèek brzy prohlídnul, a mohli jsme se nastìhovat doopravdy.
Teï musíme porýt to pole, pøipravit na jaro. Rozhodli jsme se vše pìstovat ekologicky. ®ádná umìlá hnojiva, ¾ádné chemické postøiky! Ze vsi nám ochotnì pøivezli fùru hnoje…
No, ¾e by nám vonìl, to se øíct nedalo. Tonda v práci vyzvídal od zkušených kolegù. Jak se sází èesnek? Ten miluji, dávám si ho všeho!
Já ti u¾ moc nepomù¾u, smutnila jsem, u¾ se nemù¾u ani ohnout.
Opova¾ se nìco takového dìlat, ty u¾ si jen chystej vìci pro miminko, neboj já všechno zvládnu!
Èesnek sázel kdy¾ u¾ skoro mrzlo, a bylo hotovo!
Ještì ¾e jsme si poøídili krbová kamna, teï si u nich odpoèineme, pustíme si krásnou hudbu a budeme koukat do plamenù…
Toníku, honem, tašku a jedeme! U¾ je to tady….Dì»átko chce ven !
Opravdu Lenko?
Jemine bolí tì to moc?
No, myslím, ¾e tak pøíjemné jako kdy¾ šlo dovnitø to není, ale všechny jsme to vydr¾ely, tak snad nebudu výjimka, pokoušela jsem se vtipkovat.
V nemocnici sedìl celou u mì a dr¾el mnì za ruku.
To jsem si nemyslel, ¾e je to tak strašné, vydr¾ lásko! Ale ten pocit kdy¾ mu podali naši malou Zdenièku!
Holky moje, ne¾ jsem si vás mohl odvést domù musil jsem odházet tunu snìhu!
Do jara nám bylo krásnì…
Toník zatím nemìl práci, tak se o nás staral, nakupoval, kutil v domeèku, odpoledne jsme nalo¾ili Zdenièku na sáòky a procházeli jsme se po okolí. Nebyl problém zajet do poradny nebo k lékaøi, auto se šoférem bylo po ruce. Kdy¾ pøišlo jaro, Toník zaèal pracovat, ráno odjí¾dìl autem a já zùstávala sama doma. Nemìli jsme ani zavedený telefon, i kdy¾ ¾ádost byla podána u¾ pøed lety pùvodními majiteli. Mobily tenkrát ještì nebyly.
Mým spoleèníkem bylo malé štìnì, dárek od rodièù. Mìl z nìj vyrùst poøádný hlídaè.
Zatím jsem musela hlídat spíše já jeho! Obèas se zabìhl a tak jsem ho se Zdenièkou v koèárku jezdila hledat!
Nastala práce na zahradì! Ta byla na mnì. Zasadila jsem mrkev, petr¾el, rajèata, okurky, zelí, brambory, kvìták, kedlubny, øedkvièky. Pak jsem zalívala a okopávala. Nejlépe se daøilo plevelu!
Brzo byla naše zahrada ve stylu „ala“ d¾ungle. Práce jsem mìla poøád hodnì a nebylo ji vidìt! Sotva jsem na jednom záhonu skonèila, mohla jsem zaèít znova.
A pøišly pohromy! Sucho, vedra, nebo zase mokro, pøízemní mrazíky, mandelinky se pustily do brambor, housenky do zelí…
Okurky napadla plíseò. Mrkev vyrostla taková podivná, pokroucená, pro¾raná od háïátek, nakonec jsme s ní krmili králièky.
To bude zdravé masíèko, øíkali jsme si, pøi kosení a sušení sena. Jo, to by nesmìl pøijít králièí mor!
Ale stejnì, dokázali bychom ty roztomilé tvoreèky zabíjet? O slepice se postaral lišák…
Jel jsem kolem vašeho domeèku a vidìl jsem jak se kolem potuluje lišák, øíkal mnì v místním obchùdku nejbli¾ší soused. Poøádný kousek, chodí vám dávat dobrou noc? Ne, tak roztomilý nebyl, zadávil nám slepice.
Ale jahod, tìch jsme si opravdu u¾ili, i rybízu, malin, tøešní, angreštu. Kdy¾ u¾ jsme mìli plný sklep zavaøenin, sirupù, a ovoce neubývalo, lákali jsme známé. Pøijeïte se na nás podívat, mù¾ete si natrhat co chcete. (Hlavnì a» se toho zbavíme! ) První rok jsme sklidili opravdu hodnì brambor, mìli jsme co rozdávat. Ale nejdøíve jsme je museli vykopat! Další rok jsme vykopali jen o nìco víc ne¾ jsme zasadili. Naše chovatelské a pìstitelské sny se zaèaly zvolna mìnit v noèní mùru...
Jé, vy si tady ¾ijete jako v ráji, øíkali nám naši pøátelé, kteøí bydleli ve mìstì v paneláku. To vám závidíme, ten klid, nikde ani ¾iváèka... Ale rýt ten lán, to se jim nechtìlo. Naši nabídku taktnì pøešli a odjeli. Urèitì šli na zmrzlinu nebo do kina, nebo jen tak bloumat po ulicích.
To byla zase moje nynìjší pøedstava ráje…
Kdy¾ se narodil Edík, mìla jsem všeho u¾ plné zuby
Já tady poøád jen s dìtmi nebudu, lkala jsem, já chci obèas i s nìkým mluvit, jet na procházku s vyparádìným koèárkem, prohlí¾et si výkladní skøínì, ani dìti tu nebudou mít ¾ádné kamarády. Navíc se bojím, kdy¾ tu nejsi…
Kdy¾ si pøedstavím, jak zase budu sbírat mandelinky, otøásl se Toník. To pole bych nejradìji zatravnil.
Ale zase sekat tolik trávy, a kam s ní? Nìkteøí mnì radí a» si poøídíme krávu.
No nazdar, pomyslela jsem si. Ale nemyslel to vá¾nì, natolik u¾ byl pouèený…
Musíme se pøestìhovat, to je jediné øešení! Domeèek prodat a koupit jiný, víc mezi lidmi. O panelákovém bytì jsme pøece jen neuva¾ovali. Nebylo to ze dne na den, ale podaøilo se. Nový dùm potøeboval jen novou støechu, zavést topení, udìlat koupelnu! Doufáme, ¾e u¾ je to naposledy, øíkali pøátelé a pøíbuzní, ¾e víc domkù u¾ opravovat nebudete. Tentokrát ještì ruku k dílu pøilo¾íme, ale pøíštì! ®ádné pøíštì nebude.
Bydlíme na pøedmìstí, máme malou zahrádku, akorát tak na pár jahod a kvìtin, na dvorku máme posezení, v letních veèerech tam grilujeme, posedíme se sousedy i s pøáteli. Naše dìti dovádìjí s jinými dìtmi.
U¾ je to to pravé malinové….
Marta Heraltová
