Dnešní doba je hektická a pøináší nám do ¾ivota vìci, které jsme døíve neznali.
Poøád èteme o násilí mezi dìtmi. Ne, ¾e by to døív nebylo, ale bylo to jiné, ne tak drsné.
Já si pamatuji na spolu¾áka z první tøídy, který mi snìdl svaèinu hned cestou do školy.
Vejce natvrdo a chleba. Moji bráchové zjednali ihned nápravu, ruènì a struènì.
Nebo kdy¾ mou dceru, která byla jako dítì velmi bázlivá, strašila èertem o pár let starší a vìtší dcerka odvedle. Staèilo však taky jedno struèné napomenutí a vícekrát se to neopakavalo...
Babí, volala nedávno dcera v pátek odpoledne. Nejsou u tebe dìti? U¾ mìly být dávno doma.
Asi se nìkde koulují, øíkám jí. Napadl zrovna èerstvý sníh. Ale dobrý, u¾ jsou tady… øekla a zavìsila.
Za chvilku volala znova. „Pøedstav si, nìjaký kluk ze tøídy napadl Anièku, zkouloval ji a vyválel ve snìhu, pøišla celá promáèená s pláèem. Kuba jí pomáhal seè mu síly staèily, ale stejnì prý museli utéct. To se mi teda nelíbí, není to poprvé co si Anèí stì¾uje…“
A bylo vysloveno slovo šikana, a já to tak nenechám, a hned v pondìlí ráno…
V pondìlí jsem byla jako na trní. Hned jsem dcery vyptávala.
Tak co bylo v té škole?
Uf, vzdychla, to byl trapas. Jak to, ptám se? Tak si pøedstav, šla jsem za paní uèitelkou a vylíèila jí co se stalo…
Ten kluk, podivila se? Tomu se mi ani nechce vìøit. Ale víte co? Já vám ho sem pošlu a vyøíkejte si to s ním sama.
Babi, ze dveøí vyšel takový bobíšek. O hlavu menší ne¾ Andulka, a úplnì se klepal strachy. A dobøe jsem si všimla, toho vítìzoslavného úsmìvu, kdy¾ byl vyvolán na chodbu. Ta naše holka je ale èísílko.
No, udìlala jsem na nìho ty, ty, ty! Paní uèitelka mnì pøes jeho hlavu šeptala, ten bude celý den sedìt jako oukropeèek…
A¾ je mi ho líto.
Mi ho taky bylo líto, babi!
Já tu holku doma seøvu!
®e by první láska, smìji se. Jablko nepadá daleko od stromu. Já si pamatuji jak jsi toho, co se ti líbil hodila do kopøiv…
