Èasto jsme si s vnouèaty cestu z mateøské školy krátili cestu pøes velké parkovištì pøed Kauflandem. Matìj rád rozpoznával znaèky aut, jako tøeba Peugeot, Mercedes, Renault, BMW,Volkswagen.
Já, která spolehlivì poznám jen Škodovku, jsem se sna¾ila nedat se zahanbit pìtiletým klouèkem. Mìla jsem na to fintu. Prostì jsem si znaèku výrobce pøeèetla. Evièku naše odborná debata oèividnì nezajímala, ba pøímo nudila. Šourala se pomalu za námi a v duchu byla princezna. U¾ se tìšila jak doma probere mùj šatník i botník a krabièku s bi¾utérií a jakou kreaci nám pøedvede. To bylo zase její hobby.
Najednou pøihopsala k nám s výkøikem:
„Babííííííííí já jsem našla drahokam! Dám si ho do korunky !“ V dlani svírala èervené vybroušené sklíèko, jako kamínek do prstýnku, jen¾e vìtší. Vùbec mì nenapadalo co by to mohlo být.
„Kde jsi to našla Evi? No tady na zemi, já jdu hledat dál…“
Po chvilce pøibìhla s dalším drahokamem, tentokrát zeleným. To u¾ mi bylo podezøelé.
„Kde to prosím tì bereš, uka¾! No ten první na zemi, ale ten druhý, podívej, co jich tady je!“
Pøistoupila k nìjakému autu a zaèala prstíèkem dlabat vzadu vedle znaèky.
„Jejda Evi, to tam urèitì není jen pro ozdobu, to nesmíš vydloubávat, musíme to okam¾itì vrátit na místo!“ zavelela jsem a šla jí na pomoc. Jen¾e jsem se do té pomoci zøejmì moc opøela, auto najednou zaèalo pronikavì kvílet.
To byl teda okam¾ik hrùzy! Úplnì jsem zdøevìnìla a nevìdìla co dìlat. Co tak vzít rychle nohy na ramena?
Pozdì…
U¾ vybìhl z Kauflandu majitel vozidla a øval:
„Co to tam dìláte, zlodìji, zmizte od mého auta!“
Naštìstí to byl táta od pøibli¾nì stejnì starých dìtí a celou situaci pochopil. Dal sklíèko, které oznaèovalo, ¾e má zmìøené emise zpìt na své místo, ale doporuèil nám, a» se pøíštì nemotáme tak blízko kolem aut.