Povídání o našem psovi Òufovi…
Kolegynì jednou pøinesla do práce v košíèku štìòátka. Pronesla nìco v tom smyslu, ¾e je odnese utratit k veterináøi, sama ¾e na to nemá náturu. Ihned jsme se k nim vrhli. Byli nádherní. Tøi jezevèíci. Samozøejmì, ¾e jsme si je rozebrali.
I já jsem si jednoho vzala a hned jsem ho pojmenovala: Òuf. V polední pøestávce jsem ho odnesla domù ,dala do koupelny, a na stùl ceduli: PØEKVAPENÍ V KOUPELNÌ !
Man¾el volal hned, jak pøišel: To zvíøe musí z domu! Buï já nebo pes! Tak Ty, øekla jsem. Veèer jsem šla domù s malou dušièkou. A co nevidím! Pøed domem na lavièce sedìli ti dva v dokonalé shodì... Pùjdu ho vrátit, øekla jsem. To poèká do rána, odvìtil. A bylo to. Jakmile strávíte se štìnìtem noc, u¾ ho nevrátíte.
Ráno øekl: Ty jsi celý den pryè, ulo¾il Òufa do košíku a šli do práce. Od té doby byli nerozluèní kamarádi. Nauèil ho chodit na vodítku, aportovat, chodit u nohy, dodr¾ovat hygienu, poslouchat na povel: Sedni! Lehni! Zùstaò!
Kdo zná jezevèíky ale ví, ¾e ti mají svou hlavu. Poslechnou jen kdy¾ sami chtìjí. Já jsem si mohla být jistá, ¾e kdy¾ zavolám: Zùstaò! Òuf se rozbìhne a zmizí v dálce. Ve smeèce jsem byla na posledním místì. První byl pes, pak man¾el, pak dlouho nic a pak já. Nìkdy mì vzali na milost. Mohla jsem psa vykoupat, nakrmit, vykartáèovat, vysát chlupy z koberce. Kdy¾ to jinak nešlo, mohla jsem ho i vyvenèit.
Dcera v té dobì bydlela na vesnici. Jednou jsem tam s Òufem byla pøes víkend. V sobotu jsme sedly do auta a jely nakupovat. Nebereme ho sebou, rozhodly jsme se. Necháme ho v ohradì. Kdy¾ jsme se vrátily, nevìøily jsme svým oèím. Òuf si zøejmì øekl: musím se jim nìjak odvdìèit, poøád mnì krmí, je øada na mnì. Pøede dveømi jsme mìly peèlivì ulo¾ené tøi zakousnuté slepice. (Sousedovic.) Òuf nás radostnì a pyšnì vítal, a kdy¾ jsem mu zaèala spílat, nechápal. „Tak ty tak, já se tu sna¾ím, to je vïìk , vrèel na mnì.” Pak se urazil a celý den s námi nemluvil. Byly to drahé slepice! Chcete-li si být jisti, ¾e vás má nìkdo opravdu rád, poøiïte si psa
V¾dy nás radostnì vítal, ale kdy¾ musel být dlouho sám doma, hned se pomstil. Buï udìlal lou¾ièku u dveøí nebo si našel botu a roztrhal ji. Byl pøítulný, ale hrdý. Jen tak s ka¾dým nekamarádil... Bìda, kdy¾ si chtìl nìkdo sednout do køesla které mu øíkalo „Pane!“
Pak se to stalo.
Ani psùm se nevyhýbají nemoci. Jezevèici jsou náchylní na plotýnky. Muselo ho to hroznì bolet. Zaèal být agresivní. Já mu mù¾u dát jen nìjakou injekci od bolesti, øíkal veterináø, ale to mu dlouho nevydr¾í. Nedá se to léèit, budete ho musit UTRATIT !
Injekci od bolesti, rozhodl man¾el. Za týden zas. Prosím tì, nevidíš jak se trápí, øíkala jsem mu.
„Ale já tam s ním nepùjdu.“
„Já taky ne!“
Poslali jsme zetì. Taky to nedokázal.Tak to nakonec pøece jen zbylo na mnì.
„Vím o jednìch štìòatech,“ øíkala jsem.
Ne, øekl man¾el, kdyby se tohle mìlo opakovat, já bych to nepøe¾il.
Zùstala jsem sama. Tak si øíkám:„ Nemìla bych si poøídit psa?“ A hned si odpovím: ne, kdyby se mu nìco stalo, nepøe¾ila bych to.
Marta Heraltová
