Návrat Nevím, jestli si nìkdo ze ètenáøù vzpomene na mé zápisky ze ¾ivota Teryka, našeho pejska. „Víš, ¾e je to u¾ 10 let?“ upozornil mì man¾el. Docela rádi jsme se spolu podívali a znovu pøeèetli všech 9 pokraèování našeho s¾ívání s èerstvì narozeným štìnìtem, které v poèátku ¾ivota nemìlo moc štìstí. Octlo se v krabici od bot u popelnic, odkud vedla jeho cesta do psího útulku, a nakonec k nám domù. Jeho kousací a trhací období nebylo naštìstí moc dlouhé (viz mé 10 let staré vzpomínky). U¾ tenkrát byl naším miláèkem a dnes je miláèkem ještì vìtším.
Svìdomitì hlídá, a to tak, ¾e kdy¾ pøijde na naši zahradu nìkdo cizí, štìkne, lehne si na záda a oèekává podrbání. Nejradìji se rozvaluje na lavièce nebo na pískovišti, které v prùbìhu let vzniklo pro naše vnouèata. Kdy¾ jsme ho pøivezli, ještì jsme ¾ádná vnouèata nemìli, první chlapeèek se narodil rok po Terykovi, nedávno oslavil 9. narozeniny. Dnes jich máme pìt a Teryka všechna milují.
Dcerky mladšího syna mají dvì babièky – babièku Alenku a mì, „babièku Terýèkovou“. Kdy¾ k nám pøijedou na návštìvu a já jim s otevøenou náruèí jdu naproti, obloukem mì obìhnou, obejmou psa a pak utrousí pøes rameno: „Ahoj, babièko!“
Ráda bych po deseti letech navázala na naše psí pøíhody, ale i glosy ze ¾ivota, pokud nás mezi sebe zase pøijmete.
Propadla jsem mimo jiné i kouzlu èápù, které u¾ tøetím rokem ka¾dodennì sleduji prostøednictvím webových kamer. Kdy¾ jedeme na jakoukoliv prázdninovou cestu nebo výlet, v¾dycky si dopøedu zjistím, kolem kterého èapího hnízda pojedeme, a nutím man¾ela zastavit. Jsou to zajímaví tvorové a s jejich hnízdy máme tolik zajímavých pøíhod – ale snad jindy. Dnes bych se s vámi ráda rozlouèila pøíhodou, která mì pohladila na duši.
Vyjeli jsme pøed 14 dny na kratší dovolenou, samozøejmì se zastávkami „u èápù“. Jednu jsem si vyprosila v Kamenici nad Lipou. Krásné mìsteèko s památnou lípou, nìkolik století starou. Na námìstí na komínì- èápi. Man¾el mì u nich zanechal s dalekohledem na pozorování a sám šel okouknout obchody, které ho zajímají- pøedevším zdejší vyhlášenou pekárnu a cukrárnu.
Sledovala jsem èapí rodièe, kteøí zrovna krmili své dva potomky. Za ètvrt hodiny u¾ mi bylo vedro a zaèaly mì bolet nohy, tak¾e jsem si sedla na lavièku. A najednou jsem si všimla- le¾el na ní takový krásný pomalovaný kamínek. Mìla jsem radost, vzala ho do kabelky s tím, ¾e ho „pošlu dál“ u nás v parku. Po chvilce šla okolo maminka se dvìma malými dìtmi a chlapeèek zaèal køièet: „Jé, mami, on u¾ tu není!“ Na to maminka øekla: „Asi ho nìkdo našel a vzal si ho, urèitì ho potìšil.“
Vyndala jsem kamínek z tašky: „To já jsem ho našla, udìlali jste mi velikou radost. Vezmu ho s sebou domù, 100 km odsud, a tam ho polo¾ím pro radost nìkomu dalšímu…“ Dìti byly nejprve trochu zara¾ené, ale pak se zaèaly usmívat, a kdy¾ jim maminka slíbila, ¾e veèer spolu namalují další, byly spokojené, volaly na mì ahoj! a pøi odchodu jsme si ještì dlouho mávali…
Ani nevím proè, ale kdy¾ odešly, nìjak mi zvlhly oèi.
.jpg)
