Pavouk køi¾ák
Vodník s Peciválkem chodili kolem dokola a hledali nìjakého pavouèka. Trvalo vìènost, ne¾ jednoho našli. Mìl šikovnì nata¾enou sí» a utkanou bez jediné trhlinky.
„Co jí øíkáš?“ ukázal na ni vodníèek.
„Mohla by být. Zeptáme se,“ souhlasil Peciválek.
A tak za»ukali na vìtvièku.
Pavouèek vybìhl na pavuèinu: „Copak si páni pøejí?“
„Mistøe, velká voda nám pøinesla lesní vílu, ale potrhala jí šaty a odnesla závoj. Šaty u¾ má v poøádku, ale se závojem si nevíme rady,“ vysvìtloval vodníèek. „Bez nìj prý nemù¾e v noci tanèit. Proto jsme tì pøišli prosit o nìjaký závoj pro naši lesní vílu.“
„Závoj øíkáte? To snad by nebyl problém. A jak velký má být?“ otázal se pavouèek.
Vodník nevìdìl, tak se obrátil k Peciválkovi. Ten taky nevìdìl, ale vzal rozum do hrsti a øekl: „Jak sám, pane, uznáte.“
Tohle je nìjaký filuta, pomyslel si pavouèek. Naoko se ještì zeptal: „Povídala, ¾e ho bude mít jen na tanèení?“
„Pøesnì tak.“
„Ale já potøebuji rozmìry,“ trval na svém mistr. „Pøeci nemù¾e být krátký nebo se jí plést pod nohama.“
Ti dva uznali, ¾e pavouèek má pravdu: „Tak my se jí zeptáme. Nebo ji pøivedeme, a» se vyjádøí sama.“ Ostatnì jak má takový vodník nebo Peciválek vìdìt podrobnosti o vílím závoji.
Kdy¾ pøišli k víle se vzkazem, byla celá pryè, ¾e koneènì bude moci tanèit. Nasadila si vìneèek a šla s nimi za mistrem.
Kdy¾ ho uvidìla, trošku zaváhala. Nebyl to ¾ádný silák. Byl to pavouèek malièký jak špendlíková hlavièka. A i taková byla jeho sí». Peèlivì upøedená, ale tenounká jak dech.
„Vítám tì, ale vidím, ¾e jsi zklamaná,“ øekl pavouèek døív, ne¾ mohli pozdravit.
„Pavouèku milený,“ øekla víla, „tvoje sí» je mistrovské dílo. Je jako sen, ale øekni mi, je dost pevná, aby unesla mìsíèní støíbro?“
„Já vím, co ty potøebuješ. Zajdi na køi¾ákem. Ten má pøesnì to vlákno, aby nic nevá¾ilo a mìlo sílu za tøi.“
„Dìkuju ti na stotisíckrát,“ uklonila se lesní víla.
„Není zaè.“ rozlouèil se pavouèek. „A¾ budeš tanèit, pøijdu se podívat.“
Vodník si ¾dímal šùsek, proto¾e za nic na svìtì si nemohl vzpomenout, ¾e by tady kolem vidìl nìjakého pavouka køi¾áka. „A» pøemýšlím, jak pøemýšlím,“ opakoval a zoufale, „¾ádného jsem tady nepotkal.“
Jak kdo rozumí, tak mluví. A Peciválek rozumìl takhle: „Tøebas tihle pavouci, pøedou jenom za noci.“
„Já se tedy v noci podívám,“ nabídla se lesní víla.
„Dovedeš si pøedstavit, jakou pouští hrùzu?“ osopil se na ni Peciválek. „Ještì by tì vystrašil, ¾e bys to nepøe¾ila.“
Víle malièko zapálilo, jakou asi takový køi¾ák mù¾e vyvolávat hrùzu, a vydechla si od ulehèení, ¾e za ním nemusí. Jakpak by závoj vyprosila, kdyby strachem ztratila øeè.
„Peciválku, není jiné rady,“ zvedla a klopila øasy lesní víla a Peciválek pochopil, co se od nìj èeká.
„Musíš za køi¾ákem sám,“ pøidal se vodník.
„Však já u¾ si poradím,“ rozlouèil se Peciválek a šel. Kam jinam ne¾ do svìtnice, na lavici, a na pec.
Trošku se posilnil, oblékl si krátký kabátek a vydal se hledat pavouka køi¾áka. Vìdìl, ¾e èas na nìj èekat nebude. Trávy jsou po pás a lesní víla se u¾ nemù¾e doèkat tanèení. Jak se tak Peciválek loudal, jak tahal boty po zemi, pøipletly se mu do cesty myšky.
„Jéjka,“ knikla jeho známá, „ani jsem tì nemohla poznat. Copak ¾e taháš nohy, jako bys mìl podrá¾ky od lepidla?“
„Hledám v trávì pavouka.“
„Jeminánku a kdopak ti tohle poradil? Brouzdat se v trávì. U nás ve stodole je pavoukù, ¾e bys je nespoèítal,“ chlubila se myška.
„Malých nebo velkých?“, zajímalo Peciválka.
„Všech.“
„Nìkterý z nich je køi¾ák?“
„I køi¾ák tam je. Ale ten má sítì a¾ nahoøe ve štítì.“
„Tak¾e se za ním nedostanu,“ zesmutnìl Peciválek.
„A co potøebuješ?“ zeptala se myška.
„Potøebuji závoj pro lesní vílu. Aby mohla tanèit v mìsíèním svìtle a noc nebyla èerná jako uhel. Aby byla støíbrná, jako kdy¾ nabereš vábení.“
„To je pro mne malièkost,“ zachichotala se myška. „Ty jsi mì tenkrát vytáhl z pastièky a já teï zajdu za pavoukem køi¾ákem a vyprosím pro lesní vílu závoj, jaký potøebuje.“
Najednou se ozvala rána, to jak spadla Peciválkovi starost ze srdce. U¾ dlouho se tak radostnì nevracel domù jako teï.
Mezitím se myška vyšplhala nahoru k pavoukovi a ten ochotnì slíbil, ¾e s prací nebude otálet a zaène s tkaním hned po rozednìní. A ¾e byl ve svém oboru odborník, vìdìl, ¾e závoj nemù¾e utkat ve stodole. Jakpak by ho pøenesl? Nic naplat, pavouk køi¾ák se vydal do chaloupky pod lopuchy a závoj utkal víle pøímo pøede dveømi.
Kdy¾ si veèer lesní víla chtìla vyjít za vodníèkem, zùstala v ú¾asu stát. Pøed vchodem byl rozprostøený závoj. Krásnìjší a lehèí, ne¾ byl ten její starý. Na nic neèekala. Vrátila se dovnitø, obula si zlaté støevíèky, oblékla své mìòavé šaty, rozèesala si vlasy a nasadila pomnìnkový vìneèek. Opatrnì vzala závoj a vykroèila na louku. Trávy u¾ byly vysoké, naklánìly se lehkým vánkem. Víla zaèala tanèit a v dálce na obzoru vycházel jasný mìsíèek. Nejdøív rozhodil hrst støíbra, aby víla vidìla, jak se má otoèit, jak ho zachytit do svého závoje.
Lesní víle se to podaøilo. Byla lehounká, samou radostí rozzáøená a tanèila, toèila se, jako by na svìtì byla jen ona a samá radost. Mìsíc u¾ stál nad obzorem, jeho záøe se linula, ¾e bylo svìtlo jako ve dne.
Vodník sedìl na stavidle s Peciválkem a pøestali oba dýchat. Vidìli lesní vílu, nehýbali se, jen se dívali. Hledìli na to krásno a vodník si polo¾il ruku tam, kde mají lidé srdce.
Uprostøed luk na støíbrných travách tanèila lesní víla. Její zlaté støevíèky se míhaly jako dvì mrštné lasièky. Tu do trávy, tu do suknì. Vlasy hned po vìtru, hned proti a nade vším vlál závoj a v nìm naseto støíbrných hvìzd.
Peciválek byl namìkko. Takovou krásu jak¾iv nevidìl. Ani si nestaèil všimnout v trávì malé myšky a pavouka køi¾áka pod støechou.
Pavouk køi¾ák
m tì, ale vidím, ¾e jsi zklamaná,“ øekl pavouèek døív, ne¾ mohli pozdravit.
