Mount Everest – hora hor
29. kvìtna 1953 Edmund Hillary a šerpa Tenzing Norgej jako první lidí zdolali nejvyšší horu svìta Mont Everest v nadmoøské výšce 8853m. Výroèí zdolání nejvyšší hory svìta si pøipomeòme vzpomínkovým èlánkem.
Témìø padesát let poté, co na Mount Everest vystoupili Edmund Hillary a 
nepálský šerpa Tenzing Norgay, zdolali tento vrchol i jejich potomci. Edmundùv syn, horolezec Peter Hillary spoleènì s Tenzingovým vnukem Tašim. Peter Hillary stoupal k vrcholu po stejné cestì jako jeho otec. Taši Tenzing šel spoleènì se švédskou expedicí jinou cestou. Setkali se a¾ na vrcholu.
První výstup na nejvyšší štít zemì, Mount Everest, byl událostí, která vzrušila celý svìt. Právem. Tøiatøicet let odolával náporu nejlepších horolezcù. Mnozí z nich se u¾ nevrátili z jeho svahù. Nakonec èlovìk nad ním pøece jen zvítìzil. Opìt dokázal, ¾e lidská vùle a um neznají témìø pøeká¾ek, ¾e i ty nejslo¾itìjší a nejt쾚í problémy je mo¾no øešit, kdy¾ èlovìk
vydá ze sebe to nejlepší, co v nìm je. Proto není divu, ¾e velké everestské vítìzství vzbudilo takový rozruch a ¾e celý svìt dychtil po ka¾dé zprávièce o nìm, po všech podrobnostech. Honba za senzací, nesprávné chápání úsilí o odhalení neznámého zpùsobily mnoho nedorozumìní a zla, které se povìsily na vítìznou everestskou výpravu.
Šerpa Tenzing Norgay, který spolu s novozélanïanem Hillarym vystoupil na vrchol Everestu, se postavil vedle bílých „sahibù“ jako rovnocenný partner, a zaøadil se mezi nejlepší horolezce svìta.
Tenzing øekl po výstupu na Everest, ¾e tou¾í po tom, aby mìl svoji knihu, v které by mohl „vyprávìt svùj pøíbìh, upøímnì a bez rozpakù“. Proto¾e Tenzing neumìl psát, hledal spolupracovníka. Toho našel v osobì novináøe a spisovatele Ullmana. Jejich spoleèným dílem byla kniha, ve které se hovoøí nejen o horách a kráse Himalájí. Hovoøí se v ní i o tom, jaká nedorozumìní a omyly provázely vítìznou výpravu, co všechno doká¾e udìlat senzacechtivost a lidská zaslepenost.
Byla to dlouhá cesta *)
Èasto vzpomínám na ono ráno v táboøe IX. Hillary a já jsme nocovali v malém stanu asi v 8500 metrové výšce v jaké èlovìk ještì nikdy nespal. Noc byla chladná. Hillarymu v mraze zcela ztvrdly boty a také my jsme byli zcela zmrzlí. Ale
teï na rozbøesku, kdy¾ vylézáme ze stanu, je témìø bezvìtøí. Obloha je èistá a klidná. A to je dobøe.
Hledíme nahoru. Týdny a mìsíce jsme stále jen hledìli nahoru. A tam – tam je vrchol Everestu. Jen¾e teï je jiný – je velmi blízko, jen nìco okolo tøi sta metrù nad námi. U¾ to není jen sen, sen v nedostupných výškách, ale skuteèná a hmatatelná vìc ze skály a snìhu, po které se dá vystoupit. Chystáme se na cestu . Tentokrát, pokud nám bude štìstí pøát, vystoupíme snad a¾ na vrchol.
Potom se dívám dolù. Celý ostatní svìt je pod námi...
Jsem š»astný èlovìk. Mìl jsem sen, který se mi splnil a to se èlovìku èasto nestává. Vystoupit na Everest – který mùj národ nazývá Èomolungma – to byla nejvìtší touha mého ¾ivota. Sedmkrát jsem se o to pokoušel. Vracel jsem se a opìt jsem to zkoušel. Ne s pýchou a silou, ne jako voják, kdy¾ útoèí na nepøítele, ale s láskou, tak jako se dítì natahuje na matèin klín. Teï jsem koneènì dosáhl 
úspìchu a vzdávám za to dík. „Thud¾i-èe“ - jak se øíká šerpsky. Dìkuji. A tak jsem vìnoval svùj pøíbìh Èomolungmì, proto¾e mi dala vše. Komu jinému bych ji mìl vìnovat?
®ádný pták ji nepøeletí
S názvem našeho kmene je to divné. Svìt spojuje slovo Šerpa jen v souvislosti s horami a výpravami a mnozí si myslí, ¾e znamená „nosiè“ nebo „horský vùdce“. No, není to tak. Šerpové jsou národ, kmen. Skuteèný význam slova Šerpa je „èlovìk z východu“. Dnes se o naší minulosti ví jen tolik, ¾e jsme z mongolského kmene a ¾e naší pøedkové se kdysi dávno vystìhovali z Tibetu. Tibe»anùm se v mnohém podobáme víc ne¾ kterákoliv jiná národnostní skupina. Máme podobný jazyk (i kdy¾ bez písma), také odìv, jídlo a mnohé obyèeje. Nejpevnìjším poutem je nábo¾enství, proto¾e jsme buddhisté jako Tibe»ané. I kdy¾ v Tibetu u¾ nejsou šerpské vesnice, mnozí Šerkové jsou oddaní velkému Klášteru Rongbuk na druhé stranì Everestu. Pøes tyto prùsmyky pøišli pradávno naši pøedkové a usadili se v Nepále…
Do nového svìta
Mìl jsem tøi ¾ivoty. První, to bylo moje dìtství v Solo Khumbu. Druhý jsem pro¾il jako nosiè a horský prùvodce v Dard¾ílingu – ten trval dvacet let. Tøetí se zaèal
toho dne, kdy jsem sestoupil z vrcholu Everestu a kam mì povede, to nevím...
Dvakrát na Everest
Øíká se, ¾e máme zaèínat od malých vìcí a postupnì se pouštìt do vìtších, ale u mne to tak nebylo. První výprava s kterou jsem roku 1935 šel, mìla cíl Everest. Byl to u¾ pátý pokus Britù na této velehoøe.
První výprava roku 1921 se nepokoušela o výstup, zkoumala jen pøístup k vrcholu a právì tenkrát se našla cesta Tibetem na severní stranu vrcholu. Šerpùm, kteøí znali cestu se zdálo podivné putovat takovou velkou obchùzkou k Èomolungme. Bylo to proto, ¾e Anglièané mìli povolení vstupu jen do Tibetu. Nepál tenkrát nemìl otevøené hranice.
V roce 1922 pøišla první skuteèná horolezecká výprava, ve které bylo hodnì Anglièanù i Šerpù. Vybudovali tábory na ledovci, potom v Severním sedle a další na pøíkrém høebeni nad ním. Odtud nejlepší horolezci pronikli a¾ do výšky 8320 
metrù, tedy jen 600 metrù pod vrchol a o mnoho výš, ne¾ do té doby vùbec èlovìk vystoupil. Pozdìji se však na svazích pod Severním sedlem spustila velká lavina a nosièe navázané na lanì zasypala velká masa snìhu. Tehdy zahynulo sedm Šerpù – bylo to nejvìtší neštìstí, jaké se kdy na Everestu stalo.
Ètvrtý pokus o výstup na Everest se uskuteènil a¾ roku 1933. To bylo tenkrát, kdy jsem tak tou¾il jít s výpravou, ale nevzali mì.
Potom pøišel rok 1935 a moje první pøíle¾itost. Na výpravì bylo jen dvanáct Šerpù, ale najali mnoho tibetských nosièù, kteøí se starali o muly a pomáhali skládat zavazadla v základním táboøe. Pøes Tibet jsme šli pomalu a hodnì jsme se vìnovali prùzkumu. Moje první výprava do velehor roku 1935 byla pro mne vzrušujícím zá¾itkem, v¾dy» jeho cílem nebyl ledajaký vrchol, ale sám Everest – velká Èomolugma... Nedostali jsme se výš ne¾ pøi minulé výpravì.
Stal jsem se tygrem
Na druhý den jsme vystoupili do výšky 8300 metrù a zøídili tábor VI. Tuto výšku 
jsem pøekonal a¾ v roce 1952, kdy¾ jsme na Everest zaútoèili z druhé strany.
Zaèátkem prosince jsme putovali domù pøes nepálské pahorky. Everest za námi zmizel, zahalen zimními bouøkami. „Je mi velmi tì¾ko na srdci", zapsal si dr. Chevalley do deníku, kdy¾ pøemýšlím o našem druhém neúspìchu. A všichni jsme cítili to samé. Ale náš smutek se mísil i s urèitým pocitem tiché hrdosti. Ka¾dý den jsme promokli a¾ do kù¾e. Pokud byl Everest ještì stále mým snem, byl to zlý sen.
Musí to být teï! Prvního bøezna jsme mìli vyrazit. Èím víc se den odchodu blí¾il, tím jsme byli vzrušenìjší. Hovoøilo se teï víc ne¾ kdy jindy o mo¾nosti zdolat Everest. Zase jsme putovali známou cestou.
Potom jsem zvedl zrak k vrchùm, údolím, ledovcùm a vysokým štítùm k Everestu, staré Èomolungme s bílým temenem odrá¾ejícím se od bílé oblohy. A jak jsem se tak díval, na všechno ostatní jsem zapomnìl. Nic na svìtì kromì Everestu nemìlo pro mne význam.
„Výbornì, pojïme na ni!“ zakøièel jsem. Tentokrát – sedmý – a¾ na vrchol. Teï to stùj co stùj musí být...
Libor Holub
*) Toto jsou úryvky z knihy Mu¾ z Everestu - autor James Ramsey Ullman - autobiografie šerpy Tenzinga.
